13 10. 2018 – O procházce

Začalo balení a protože jsem zase tak moc nespěchali, rozhodly jsme se s Bárou vydat podle návodu, který byl v obýváku, dojít do blízkého supermarketu a zjistit, co tam pro nás mají přichystaného dobrého. Prokličkovaly jsme uličkami a už jsme stály přes supermarketem. Ten jsme zevrubně prošly, nakoupily pár serepetiček, něco na mlsání – třeba toast plněný burákovým máslem nebo borůvkami – na cestu do Tokia a zase se vrátily zpět. Víc už si po roce z toho nepamatuju.

Tady už bylo živo, téměř všechna zavazadla se kupila v přízemí, aby je pak bylo snadnější vynést. Vzhledem k tomu, že čas odjezdu našeho šinkansenu nebyl za chvilku, rozhodli jsme se domek ještě trochu prolézt a využít jeho ateliér k pěkným fotkám. Například Tom dva ho využil k fotce s katanou, kterou si koupil. Objevili jsme také staré papírové deštníky a na rozloučenou nechali zápis v knize hostů.

V Tokiu jsme jeli na stanici Ueno, od které to nebylo daleko do našeho hotelu. Samozřejmě na této stanici měli razítko a já jsem ho samozřejmě ukořistila. Po zdárném příjezdu jsme odložili kufry v hotelu, ještě nebyl čas na ubytování, takže jsme je nechali v hale a vydali se projít po okolí. 

Když už jsem byla v tom Tokiu, kde se nachází ta svatyně, o které jsem psala magisterskou práci, nedalo mi to a museli jsme se prostě do Jasukuni vydat. Cesta metrem nás stála 170 jenů, nebylo to tedy daleko. Nejprve nás uvítal rozhlehlý areál, skrze který se muselo projít, aby se člověk vůbec dostal ke kýžené a kontroverzní svatyni.

Už v tomhle areálu se začala naše skupinka trochu roztahovat; já spěchala, abych ji konečně viděla na vlastní oči, jiní si zase chtěli užít i tohle prostranství, protože zde mimo jiné i parkovala auta a některá byla tak zajímavá, že se u nich Tomové museli vyfotit. Ale to nevadilo, protože jsme věděli, že se stejně sejdeme někde u svatyně.

Na první pohled obyčejná svatyně, stejná jako každá jiná, jen kdyby u ní nestálo muzeum Júšúkan oslavující padlé vojáky, nacionalismus a další. Jediné, co se mi na muzeu opravdu líbilo, bylo to, že zde měli razítko. Jinak to všechno bylo tak nacionalistické, až jste měli chuť začít litovat, že jste se nenarodili jako Japonci... Kromě všeho jiného zde také prodávali nacionalistické suvenýry se symboly používanými Japonským císařství do druhé světové války či různé knížečky zaměřené na „správný“ výklad historie.

Jakmile jsme toho měli dost, vydali jsme se dál do areálu svatyně, kde bylo jezírko plné vypasených kaprů koi. Užili jste si tedy kus umělé přírody a poměrně i klidu, protože sem tolik návštěvníků nezamířilo. Když jsme se dost vynadívali na rybky, rybníček a poseděli si na lavičkách, vydali jsme se na cestu zpět do hotelu.

Cestou jsme procházeli kolem Budókanu, kde měl zřejmě koncert nějaký japonský Michal David – maminy ze všech koutů Japonska se na něj sjely. Pokračovali jsme dál a říkali si, že bychom se mohli podívat i do císařských zahrad, ale ty bohužel zrovna zavíraly, a tak jsme šli podél nich dál. jak jsme si tak šli, proběhli kolem nás nějací běžci, takže se asi zrovna odehrával nějaký vytrvalostní běh, ale nikde jsme nepotkali jediného fanouška.

Nakonec jsme to stočili směr Akihabara, abychom viděli i tohle Denki mači. Ulice byly totálně narvané lidmi, čemu se také divit. Na každém kroku krámek se suvenýry či elektronikou. Tyhle krámky dokonce ani nepatřily Japoncům, ale cizincům – Číňani, Filipínci apod. Bylo opravdu vidět, jak se z Akihabary stal náš Václavák a japonští otaku se opravdu přestěhovali jinam. Fishe Akihabara nenadchla, ale přes most jezdil vláček, takže nakonec ok.

Vrátili jsme se zpět na hotel, který byl k Akihabaře stejně daleko jako na stanici Ueno; takže kousek. Ubytovali jsme se a vydali se najít 100jenový obchod, který se tu měl také někde blízko nacházet. Po bloudění a nacházení ne zrovna těch 100jenových obchodů, které jsme hledali, jsme našli ten náš. Byl v sedmém patře obchodního domu. Jenomže v něm bylo tolik lidí, že se nám absolutně nechtělo stát v řadě a něco si koupit. Poměrně zklamaní a bez nálady jsme se vydali zpět.

Naštěstí jsme na ulici potkali palačinkárnu, a tak jsme si udělali radost, protože už bylo načase si trochu zvednou náladu a zapomenout, že jsme uchození. Jenomže přece jenom pořádnou večeři jsme neměli. Na cestě zpět na hotel jsme potkali takový fast food v japonském stylu, kde se nám zalíbilo. Kluci si objednali gjóza menu, my jsme si navymýšlely, jaká jídla budeme kombinovat s rýží – edamame, osmahlou kukuřičku v těstíčku, krevety, misoširu či kimčchi. Na výběr toho bylo spousty. A za chvíli už jsme dlabali.

Teď už totálně spokojení jsme došli na hotel, domluvili se na zítřejší den, kdo kam s kým pojede a velmi spokojení jsme se rozešli do svých pokojů a hurá do postele. Dobrou noc.

Předchozí den.

Následující den.