Asi nastala ta chvíle během delšího výletu, kdy je třeba se pořádně vyspat, a tak jsme se všichni vyspinkali dorůžova. Abychom si nezkazili den, rozhodli jsme se, že se rozdělíme na dvě grupy – lepší a průměrnou. Ta lepší jela do města Macumota a následně do Karuizawy. Ta průměrná se šla procházet mezi cedry, takže vám své zážitky snad sdělí.
Dámská jízda nasedla na vlak a nechala se svést do Macumata, kde šupajdila asi kilometr k místnímu hradu. Cestou si odskočila zachytat nějakou tu kešku. Já jsem byla asi nejnadšenější, protože během téhle cesty se mi podařilo získat spoustu razítek!
Při vstupu do areálu hradu byl zmrzlinový krámek, kde jsme si na cestě zpět každá daly tu svou – kašatanovou, maččovou a jablkovou. U těchto krámečků stálo také malé infocentrum, které bylo v obležení důchodců. Ti tu dobrovolničili a nabízeli se každému, že ho provedou. Když zjistili, odkud jste, pozdravili vás ve vašem jazyce – i nám řekli dobrý den!
Areál hradu měl vnitřní a vnější část. Vnější jsme měly za sebou a pomalu vstupovaly do vnitřní, jen co jsme zaplatily vstupné. To platilo nejen do zahrady kolem, ale i do samotného hradu. Nejprve jsme si to prošly venku. Kolem dokola hradu, abychom ho viděly ze všech stran, i z té, kterou momentálně rekonstruovali.
Procházely jsme se také kolem jezírka, ve kterém plavaly mrchy ryby, které se nechtěly nechat pohladit. Tohle jezírko bylo také skvělé v tom, že se u něj daly udělat ty nejkrásnější fotky hradu. Jakmile jsme se dost pokochaly v parku, odrazu hradu na vodní hladině a prošly si krám se suvenýry, rozhodly jsme se konečně vydat do hradu.
Tady se stála řada a vpouštělo se pomalu dovnitř. Než vás tam ale vpustili, museli jste se zout. Ano, v celém hradu se chodilo bosky. Ale nebojte, byla tam čistá podlaha od těch, co ji vyleštili svými ponožkami před vámi. Macumotský hrad není velký, ale přesto prohlídka zabere alespoň třicet minut. Záleží na tom, jak moc si chcete užít výstavu, která je na každém patře hradu kromě toho nejvyššího, kam se leze po strmých schodech a odkud je krásný rozhled po okolí.
Jakmile jsem měla prohlídku za sebou a Krista s Bárou byly zhruba v polovině, rozhodla jsem se vydat do blízké muzea, protože se mi na ně nechtělo čekat. Doufala jsem, že se najdeme. Cestou jsem potkala ještě další razítečko, a dokonce v samotném muzeu měli razítka. Ta si dávaly děti do takového sešítku s otázkami, pokud správně splnily úkol, který měly zadaný. Já jsem si je samozřejmě dávala do svého razítkového památníčku…
Když už jsme měla muzeum prohlédnuté, potkala jsem u vchodu holky. Došla jsem si ještě na toaletu a vydala se s nimi opět si prohlédnout místní výstavu – opět jsem si užila figurínový výjev z oslav Tanabaty v Macumotu. Když jsme to měly za sebou, rozhodly jsme se vydat zpět do Nagana a přemítaly, co budeme ještě dneska dělat, protože výlet do Macumota zabral jen dopoledne.
Vzhledem k tomu že tak nějak koukám na japonské seriály a občas je i překládám, věděla jsem, že kousek od Nagana je horské městečko Karuizawa, kde se natáčel seriál Quartet. Musíte uznat, že když jsme nevěděly co se započatým dnem a Karuizawa nebyla daleko, byla to ta nejlepší jasná volba, že jo?!
V Naganu jsme přestupovaly na šinkansen a protože nejel hned, co jsme přijely z Macumota, koupily jsme se v místním konbini New Days hezky obentó do vlaku. Cestou jsme si ještě vyhledaly, co vlastně v té Karuizawě přesně je a kde jsou místa použitá v Quartetu. Nakonec jsme se rozhodly pro kostel, kam docházela Suzume předávat zprávy ohledně Maki. 
Nebylo to úplně nejblíž vlakovému nádraží, navíc jsme šly takovou zvláštní cestou, že jsme měly pocit, že jsme se ztratily – kolem nás nikdo kromě sarkastických vran. Ale došly jsme! Kostel jsme si prohlédly, nechala jsem se v něm vyfotit na důkaz místo slibů a vydaly se ještě rozhlédnout po Karuizawě, po její rušnější části.
Možná to bylo tím, že poprchávalo, možná to bylo tím, že už se pomalu stmívalo, ale možná to taky bylo tím, že v Karuizawě nebyla turistická sezóna, i přestože jsme byly na hlavní třídě, moc lidí jsme nepotkaly. Koho to ale zajímalo! Krámky se suvenýry byly otevřené a my si užívaly tu hipsterkou kchůl atmosféru poloprázdného městečka.
Potkaly jsme jsme drsný kolo, které místo pneumatik mělo dokola boty. Potkaly jsme také obraz Mona Lisy, kam jsme mohly strčit hlavu a vyfotit se. Ano, vyblbly jsem se. Vybraly jsme si také náhodně krámek se sladkými suvenýry, kde z nás prodavačka byla hodně překvapená, když jsme jí řekly, že to nechceme zabalit, protože si to hned sníme. To se přece nedělá, to přece máme dovést až domů! Ale byla to krásná sladká tečka plná štěstí za procházkou v Karuizawě. Bylo načase se vrátit.
Rychle se setmělo a my se vracely po temné hlavní třídě plné husté mlhy zpět na vlakové nádraží, abychom se včas dostaly do Nagana. Když jsme tou tmavou zamlhovatělou ulicí šly, čekala jsem, odkud vyběhne zombík. Opravdu k takovým myšlenkám celá ta atmosféra vybízela. Bylo to parádní. Moc jsem si to v tomhle pidiměstečku užila.
Cestou ve vlaku jsme už klibaly, ale Bára učinila skvělý objev – na vedlejším sedadle našla mangazín pro dospělé, ke kterému se nikdo nehlásil, takže jsme ho zabavily. Jakmile jsme dorazily do Nagana, opět jsme si nakoupily jídlo v konbini, zablbly si s venkovní obrazovkou, na které se daly chytat imaginární houbičky, a došly na byt. Kluci už byli doma a začali vyprávět, jak se jim vydařil jejich průměrný výlet. Tom jedna mezitím dostal hlad, a tak se vyfrčel někam najíst.
My se také najedly, chytře jsme si totiž nakoupily cestou dom a nemusely se už nikam tahat. Poflakovaly jsme se opět u kotacu a televize, kecali a já jsme si přečetla první příběh v ukořistěném magazínu. Šlo o Sacudžin muzai a jednalo se zrovna o první příběh rozjíždějící se série. Domluvili jsme si následující den a šli do hajan. Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat