6. 10. 2018 – O štěstí

Abych fishovi vynahradila jeho ztracený den, vydali jsme se jen ve dvou na Šikoku. Chtěli jsme si to tam trochu projít, protože fishe nadchlo vyprávění o krásné tamější přírodě. Nasedli jsem do expresu a nechali se odvézt do Óboke. Zase jsme přejeli přes Seto Óbaši, z čehož byl fish nadšený, protože je to velký most, po kterém jezdí vláčky.

V Óboke ale naše nadšení zchladlo, protože pršelo. Co pršelo, hotová průtrž mračen tu na nás čekala. No co, trochu jsme tedy upravili plán; já jsem si rychle šoupla místní razítko do svého bločku na razítka a vydali jsme se vlakem o několik zastávek zpět do Kotohiry. K našemu velkému potěšení tady svítilo sluníčko a k našemu menšímu potěšení tady bylo pěkný vedro.

Abych nemarnila čas, vrazila jsem si kotohirské razítko do sešítku a vydali jsme se podívat po Kotohiře. Krásné malé městečko, plné nízkých dřevěných baráčků. Jeden takový domek, kolem kterého jsme šli, byl ovšem v polorozbořeném stavu, díky čemuž jsme si hned vzpomněli na naše ubytování v Okajamě – nebydleli jsme úplně nejhůř.

Procházeli jsme se hlavní třídou, kde byly různé krámky se suvenýry či jídlem. Většina turistů byli Japonci, takže jsme si užívali i tu výjimečnou chvíli, kdy ti Asiaté, co stojí vedle vás, nejsou Číňani. Připadali jsme si konečně jako v Japonsku... Vedle hlavní třídy bylo volně přístupné muzeum sake, a tak jsme se vydali do minulosti, abychom zjistili, jak se dříve sake vyrábělo. Pro zajímavost – my sice říkáme sake, ale japonské rýžové víno se v Japonsku řekne nihonšu, jestliže se bavíme o sake, tak tím se v Japonsku označuje alkohol všeobecně.

V muzeu jsme viděli celý proces výroby sake v provedení figurín v nadživotní velikosti. Na konci prohlídky byla velká výstava různých šálků a nádobek na sake. Hned vedle stolu, kde bylo razítko, takže mám i důkaz, že jsem tam opravdu byla!

Po prohlídce jsme se vydali do konbini, koupili si sváču a vydali se do schodů. Kotohira je proslavená tím, že pokud chcete navštívit její chrámy, musíme vyšlápnout hodně schodů. Vlastně je to nejschodovatější svatyňový komplex v Japonsku. Šlapali jsme. Schod, schod, krámek se suvenýry mezi schody a pak další schody. Starší Japonci to ale měli vychytaný. Jejich klouby by tuhle zátěž již nedaly, ale pokud majitel takových kloubů chtěl do hlavní svatyně, měl možnost jak se tam dostat – zaplatil si vývoz až nahoru v nosítkách. Několik jsme jich za našeho výšlapu potkali.

Mysleli jsem si, že jsme úplně nahoře, protože se před námi rozkládal velký komplex a několik různých svatyní. Do té, ve které prodávali ochranné amulety, se samozřejmě muselo po strmých schodech. Slíbila jsem kamarádkám, které měly před státnicemi či zkouškami, že jim vezmu omamori pro splnění zkoušek a protože jsme si to tak hezky vyšlápli, říkala jsem si, že lepší místo na koupi nebude.

V batohu mě hřála štístka (a ano, všechny zkoušky udělaly!), takže jsme si už jen užívali výhled a říkali si, že těch schodů vlastně ani tolik nebylo. A pak to přišlo, všimli jsme si totiž další cesty. Vedla trochu do kopce do lesa. Proč se tedy nepodívat na její konec, když už jsme došli tak daleko? Chuděrky naše nohy! To, co jsme do té doby měli za sebou, byla teprve polovina a po lepším chodníku.

Cesta vzhůru se skládala z hlíny, opracovaných i neopracovaných kamenů a kusů všeho, co spadlo ze stromů. Nenechali jsme se ovšem odradit, říkali jsme si, že to už nemůže být daleko. A pořád jsme šli vzhůru. Najednou jsme potkali veřejné záchody na jedné straně a za zatáčkou na straně druhé červenou svatyni uprostřed ničeho. Prohlédli jsme si ji, ale konec cesty to stále nebyl. Ještě jsme měli trajdat dál výš a výš do prudšího kopce.

Ale už jsme došli tak vysoko, tak se přeci nenecháme odradit a dáme to! I ostatních turistů kolem dost ubylo; opravdu to nebyla cesta pro každého. A pak jsme tam najednou byli! Na zarostlém konci cesty, kde byl výhled vymezený obchůdkem se suvenýry a dírou mezi stromy. Kromě suvenýrů jsme si na tomto konci světa mohli prohlédnout i svaté místo. Tolik podobné místům jiných, na druhou stranu jsme kvůli jinému svatostánku nemuseli vyšlápnout Sněžku. A to tam ani neměli razítko!

Chvilku jsme si tu odpočinuli, snědli svačinu a vydali se zase zpět. Cesta dolů ubíhala poměrně rychleji, určitě za to mohl i můj plný močák. Naštěstí jsem si pamatovala, že jsme cestou vzhůru potkali záchodky. Už jsme se jich nemohla dočkat. Jaké ovšem bylo mé zklamání, když jsem zjistila, že jsou to nejsmrdutější záchody, které jsem měla tu čest v Japonsku poznat. Ale to bych ještě přežila, kdyby v nich bylo lépe vidět a kdyby jediné, co bylo vidět, nebyli pavouci. Takže jsem se rozhodla, že budu statečná holka a vydala se s plným močákem dál a doufala jsem v jiné záchody.

Opět jsme se ocitli v polovině cesty, ve velkém svatyňovém areálu. Vzhledem k tomu, že jsme prozkoumali jen jednu jeho část, šli jsme na druhou stranu, kde jsme předtím nebyli, neboť nás odlákala cesta vzhůru. Kromě toho, že jsme potkali svatyni, která byla celá věnovaná loďařskému a ponorkovému průmyslu, objevili jsme také za rohem moderní část, kam se zřejmě chodilo na obřady spojené právě s loďařským průmyslem.

A tady to bylo! Nejluxusnější záchody, kterém jsem měla tu čest v Japonsku kdy poznat! Chtěli po vás, abyste se zuli, oblékli bačkory, šli po koberci, který byl po celých záchodech. Všude to krásně vonělo, záchody čisťoučké a moderní, hrály vám a člověk se pomalu divil, že mu nepoděkovaly za vykonanou potřebu. Jakmile bylo hotovo, hned jsme si více užívali výhled na okolní kopce a krásné nebe nad nimi.

Bylo na čase se vrátit. Nad schody jsme ale našli zlaté luxusní omamori, takže jsme hned měli o úlovek navíc. Chvilku jsme sice stáli na místě, s omamori v ruce a rozhlíželi se po lidech, zda ho někdo nehledá, ale nevypadalo to tak. Asi jsme měli štěstí, nikdo ho zpátky nechtěl. Cestou dolů jsme to vzali druhou stranou a potkali sochu slona, koně a dokonce i koně živé. Kdo by je všechny čekal v kopcích v Kotohiře, že? A víte, čím je ještě toto město proslavené? Nejstarším divadlem Kabuki. Do něj jsme se už bohužel nedostali, protože bylo pozdě, ale aspoň jsme si ho prohlédli zvenku.

Sešli jsme dolů jako ve snách a dorazili na vlakové nádraží. Tady jsme nasedli do vlaku, který nás měl odvézt až do Okajamy. Měl, ale neudělal to, z nějakého důvodu končil už v Tadocu. Nijak jsme tomu nevěnovali pozornost a čekali na další vlak. K našemu nemilému překvapení všechny vlaky končili buď v Tadocu nebo jeli na druhý konec Šikoku, do Takamacu. Ale žádný nejel do Okajamy. Jak to? Co se děje? Popojeli jsme tedy do města, které bylo blíž k mostu, do Utazu.

Konečně jsme začali vnímat své okolí a zjistili jsme, že velký most Seto byl uzavřen kvůli silnému větru. Všechna vlaková spojení byla ukončena. Co teď? Já jsem to využila k tomu, aby si ukořistila místní razítko. Měli jsme také žízeň a trochu hlad a byli zmatení, co se bude dál dít. To už nepojede dnes žádný vlak? Nebo spoje obnoví? Šla jsem tedy za zaměstnancem místního nádraží, abych se ho lámanou japonštinou zeptala na situaci. Řekl nám, že neví, kdy pojedou další vlaky, ale snad by ještě dnes nějaký jet měl. Jisté to ovšem nebylo.

Když jsem se bavila se zaměstnancem, zřejmě mě slyšel tchajwanský pár, který stejně jako my uvízl na Šikoku a chtěl se dostat do Okajamy. Dali se s námi do řeči lámanou angličtinou, a tak jsme si udělali nové kamarády. Dokonce jsme si s paní porovnaly naše notýsky na razítka – také je totiž sbírala. Dozvěděli jsme se, že cestovali jen po Šikoku a po týdenní dovolené se vracejí zpět. Mají to totiž na Tchaj-wan pár hodin letadlem. Když jsme jim řekli, že my, abychom se dostali do Japonska, musíme v letadle strávit víc jak půlku dne, byli zděšení a divili se, že jsme sem vůbec letěli.

Stmívalo se a vlak do Okajamy pořád nikde. Jezdili ovšem vlaky směr Takamacu. Říkali jsme si, že bychom se mohli z Utazu přesunou do Sakaide, protože z něj jede poslední vlak z celého Šikoku později než z Utazu. Sakaide je totiž město z druhé strany Seto Óhaši. Nasedli jsme tedy do dalšího vlaku, který jel směr Takamacu, přejeli do Sakaide (získali nové razítko) a doufali, že pojede alespoň ten poslední vlak. Pokud ne, budeme si tu muset najít ubytování.

Se zbytkem gangu jsme se spojili přes omezenou wifi a sdělili jim, v jaké jsme situaci. Bára nám dokonce začala přes booking vyhledávat ubytování. Naštěstí se vítr uklidnil a my a milion dalších cestujících jsme se konečně dostali do Okajamy. Vlak byl narvaný jako metro během ranní špičky v Tokiu. Ale dojeli jsme! V Okajamě nám ještě naši noví známí na sebe předali kontakt, kdybychom se někdy chtěli stavit v Tchaj-peji, že se máme ozvat. Bohužel e-mail byl nefunkční, když jsem se jim snažila napsat pozdravy z Čech.

Bára, Tom jedna, Krista a Tom dva mezitím byli společně na večeři a pak si snad udělali i večerní program. Jaký měli den a co všechno zažili, vám snad povědí sami. Pokud nebudou líní a sepíšou to. My s fishem jsme se doplahočili do plecháče, vyčistili zuby, opláchli se a padli za vlast. Dobrou noc.

Předchozí den.
Následující den.