6.4.2017 – Cosi na tyčce se slaninou a bramborou

Hezky jsme vstali a co nebylo sbalené, jsme teď už do těch kufrů a krosen narvali. Bylo načase říct sbohem Okajamo a vydat se směr Mijadžima. Před odjezdem jsme ještě Júkimu nechali na památku fotografii a směsku českých bonbónů, aby si měl čím osladit život (mimochodem s Júkim jsme stále v kontaktu, máme ho na facebooku, a tak si občas můžeme přečíst, jak je přepracovaný).

Ještě před odjezdem jsem šla s Tomy objednat je na masáže. Tvrdili, že si sem zajdou ten den, až budeme z Kagošimy přejíždět do Ósaky. Sice se mi to zdálo divné, ale protože jsem byla chodící slovník (a ten nevznáší námitky), tak jsem tedy s nimi šla a objednala je na masáže, které se měly uskutečnit, tuším, o šest dní později. A pak už jen obklopeni bagáží jsme se vydali vstříc novému zážitku – hurá (zpět) na Mijadžimu, kde jsme měli na jednu noc objednaný rjokan Džukeisó.

Samozřejmě nemohlo jít všechno tak, jak jsme si plánovali; začalo pršet. Nám s fishem to nijak zvlášť nevadilo, přece jen jsme si slunečnou Mijadžimu už užili, ale ostatní byli lehce zklamaní. Ovšem pokud byste si mysleli, že kvůli dešti tady nebude ani noha, šeredně se pletete. I tak byli turisté všude, kam se podíváš. Je sice pravda, že jich bylo o něco méně a že i kvůli silnějšímu dešti pozastavili lanovky, a tak nebylo možné se nechat odvézt na horu Misen, ale to třeba našim Tomům moc nevadilo, protože si to v dešti vyšlápli. Třeba vám o tom ještě povypráví.

Tom dva už nepočítal s tím, že s námi na rjokan pojede, protože původní plán byl ten, že se tenhle den naše cesty rozdělí a on bude pokračovat do Ameriky, ale Japonsko ho tolik uchvátilo, že se rozhodl zůstat. Bohužel v našem tradičním pokoji již místo pro dalšího dlouhonohého Evropana nebylo, a tak se musel ubytovat jinde. My ostatní jsme si ale užívali našeho výběru. Všechno bylo moc pěkné, poměrně prostorné a měli jsme jeden z nejkrásnějších výhledů v rjokanu. Navíc jsme dostali všichni jukaty. A po příchodu jsem si hezky všichni dali teplý čaj a zobli si uvítací sušenky.

Vzhledem k tomu, že den nebyl zdaleka u konce, i přes déšť jsme se rozhodli jít ven a prohlédnout si Mijadžimu. My s fishem jsme tu ovšem již byli, chtěli jsme proto zkusit trasy, kterými jsme ještě nešli, a tak jsme se od zbytku oddělili (který se následně ještě rozdělil). S fishem jsme moc neprocházeli cestami kolem pobřeží, ale prošli jsme si to „o patro výš“, mezi dřevěnými domečky a sakurami, kde jsme se také vyfotili. Za deště krásně vynikly barvy květů a zeleně, takže jsem si okolí užívala o něco více než u předchozího výletu, kdy vše bylo přesvětlené přehršlí sluníčka. 

Samozřejmě jsme si také prošli uličky, obhlédli suvenýry, dali si něco malého na zub a zase se potkali s našimi známými. Chvilku jsme pokecali, ale pak jsme se zase odpojili a po krátké procházce jsem zamířili zpět do rjokanu. Byli jsme zde první, a tak jsme neváhali a okamžitě se převlékli do jukat. Nafotili jsme pár fotek, kde na dvou fish vypadá, jako by byl v ozdravovně a seděl na vozíku (na vyžádání zašlu). Bavili jsme se. 

Posléze přišel zbytek bez Tom jedna, který se dal s Tomem dva na výšlap, jak jsem již zmiňovala. A hned to začalo. Všichni se začali převlékat a z celého pokoje byly slyšet závěrky foťáků a otázky „Vyfotíš mě?“, „A ještě takhle?“. Když už jsme měli dost jednotlivých fotek v jukatách, rozhodli jsme se pro jednu společnou (ze které byly nakonec dvě nebo tři, přičemž jedna je solidní a na další se ksichtíme, až praská čočka).

(Vypráví Tom jedna) Po zabydlení v příjemném prostředí rjokanu nastal čas našeho střetu s hrdým sparťanským závodníkem Tomem dvě, jenž do té doby obýval útroby jiného „zámku“, kde měli tu čest jej ubytovat. Toto skupinové setkání bohužel netrvalo dlouho, jelikož představy o dráze pohybu po ostrůvku byly u každého z nás odlišné, a tak jsme se po vzoru Zízy a fishe vydali s Tomem dvě na romantickou procházku po okolí. Po celou dobu nás doprovázel nepříjemný déšť, proto jsme ještě před započetím láskyplné cesty nakoupili deštníky.

Cesta pak probíhala následovně: při každém kontaktu s jakoukoliv křižovatkou či odbočkou jsme využili vytříbené techniky pro rozhodování směru pohybu (kámen, nůžky, papír nebo plave mýdlo podél vody). Nahodilé prozkoumávání nepoznaného okolí nás zavedlo do komplikované změti stromů, keřů a bylin nazývající se honosně les. Samozřejmě co bychom to byli za objevitele, kdybychom využívali pouze vyšlapané cestičky, proto nastala chvíle odvážných činů a odpovědných rozhodnutí.

Hustý porost (lesní) nás vábil k sobě tak silně, až jsme byli donuceni odložit naši jedinou ochranu (deštník). Imaginární cestička sem, imaginární cestička tam a už jsme zablokovaní kamkoliv se podívám. Čarovný les nás začal pohlcovat ze všech stran, čímž byl Tom dvě donucen vytáhnout telefon a nafotit nějaké selfie. Po jeho nafocení zjistil, že na fotce není sám, a že mezi listy stromů jde vidět hlava neidentifikovatelného divného tvora (mě). Se strachem z onoho podivného tvora jsme utíkali zpět na okraj lesa, kde se naskytl nebeský pohled na místní WC, jemuž jsme neodolali a museli vstoupit.

Díky očistě našich zablácených bot a kusů oblečení po lesní procházce v deštivém počasí vypadal místní hajzlík vskutku velebně. Asi jako po řádění divokých prasat. Nicméně jsme ihned započali akt, jenž měl spasit naše duše (kompletní úklid těchto veřejných WC), protože nám svědomí nedovolilo opustit toto posvátné místo bez navrácení do původního stavu, na což jsme využili přibližně jednu ruličku toaletního papíru. Ach ty japonské veřejné záchody. Po nich prahnu ještě dodnes. Jsou zdarma, čisté, voňavé a dokonce i některé mají funkce ošplouchání konečníku a vyhřívanou desku! Ne jako ty české zaneřáděné, smradlavé a za přemrštěné ceny!

Po osvobozujícím úklidu bylo v plánu popojít o chrám dál, a tak se také stalo. Netuším sice jak, ale ocitli jsme se před chrámovým komplexem, jenž se rozprostírá kolem vstupní cesty na vrchol Mijadžimy. Zhruba tři čtvrtě hodiny jsme rozkrývali taje onoho komplexu a po nabití božskou energií z buddhistických sošek rozestavěných kolem většiny staveb, jsme se pevně rozhodli v tomto slejváku vystoupit na vrchol jako bohové na Olymp. Prostudovali jsme si tedy ručně malovanou mapku s trasou, která byla součástí dřevěné cedule, na níž stálo také upozornění, že je trasa v dešti a za tmy nebezpečná, přičemž doba výšlapu se odhaduje zhruba na 1 hodinu a 20 minut.

Sice jsme se na výšlap vydali jak v dešti, tak v době stmívání, ale vyděsit nás v tu chvíli mohlo snad jen to, že Karel Gott nevyhraje slavíka, a proto jsme si to v poměrně vysokém tempu a bez přemýšlení vyšlapovali, až mnohdy vybíhali nahoru. Po cestě jsme potkávali další turisty, nicméně chodící pouze dolů. Dokonce i kozy byly chytřejší než my, a před deštěm se schovávaly pod stříškami různých svatyněk stojících podél trasy vzhůru. Milým překvapením bylo potkat na jakémsi odpočívadle skupinku Čechů, s nimiž jsme prohodili pár vět. Při rozloučení nám bylo ironicky sděleno, ať si užijeme nádherný výhled a s tím jsme se vydali dál.

Když jsme byli zhruba pět minut od vrcholu, čas nás pokořil (musel jsem stihnout večeři v rjokanu, kterou jsme objednali při ubytování), ale i tma a silný déšť, což jsme vyhodnotili jako vhodný důvod neodkladného návratu. Na zpáteční cestě jsme si také potvrdili, že dřívější upozornění nebylo napsané pouze z rozmaru nějaké osoby se silným smyslem pro humor, protože jsem za sebou v neurčitý moment uslyšel hrozivý zvukový efekt pádu. Před prudkým otočením hlavy za sebe jsem byl smířený s tím, že budu volat záchranku, i když vůbec netuším, jak bych se s jejími členy domluvil. Nicméně Tom dva je zkušený sportovec a ví jak padat, takže by to odnesl „maximálně“ se zlomenými zápěstími. Tento gymnastický úkon nás donutil mírně zpomalit, jenomže Tom dvě uklouzl i tak a to snad dokonce ještě třikrát. Podrážky holt neojebeš.

Tím že jsme však o pár hodin dříve poctivě vydrhli hajzlíky, při nás stáli všichni svatí a dopomohli nám dojít zbytek cesty bez jakéhokoliv zranění. Při odborném prozkoumávání času jsme zjistili, že i u ztížených podmínek byla naše pouť tam i zpět splněna rychleji, než kázala cedule pro pouhý výstupu vzhůru, proto jsme se uznale poplácali po ramenou a za mohutného mávání našimi pažemi (s řečeným: „zatím čus“) s domluvou, že se do roka a do dne (zhruba za 2 hodiny) opět sejdeme, vydali každý po vlastní ose. Já rychle běžel do rjokanu, abych s ostatními stihl společnou večeři.
 

(Vypráví Zíza) Začalo se stmívat a my už jsme netrpělivě čekali na Toma jedna, kam se sakra zatoulal, měl by si pospíšit a dojít, protože za chvíli na nás čeká naše objednaná tradiční večeře.  (Vypráví Tom jedna) Ti už na mě horlivě čekali (někteří s mírným podrážděním, že onu hostinu nestihnu). Stačil jsem ještě v rychlém shonu navštívit sprchu a poté jsem nafasoval jukatu, do níž jsem se s pomocí druhých oblékl. Než jsme se vydali na pro některé ne zrovna chutnou večeři, stihli jsme ještě zplodit (opravdu to byl porod, čekat těch x sekund, než to scvakne) společnou fotku v jukatách. (Vypráví Zíza) Nakonec přišel v čas, padlo ještě pár fotek a v sedm hodin jsme vyjeli výtahem o patro výš, kde už nás čekala naše osobní obsluha v podobě starší paní. Bylo toho hafec (viz foto na konci článku, není tam ovšem vše). A většina mi z toho ani moc nejela, ale třeba taková Krista si večeři užila. Dostali jsme tedy plátky ryby, nigiri, tófú, nakládanou zeleninu, misoširo, krevety, rýži s úhořem, sépii, nabe s hovězími plátky a vajíčkem, pod kterým měl každý zapálený svůj uhlík, na zapití pálenku z ovoce juzu, která byla výborná, a jako finále nám byl předložen pudink z mandlí. 

Totálně přežraní jsme se vrátili na pokoj (během naší večeře nám tu mezitím rozestlali), kde jsme moc dlouho nepobyli, protože většina z nás se rozhodla jít vyzkoušet místní onsen. Akorát Krista zůstala na pokoji. Sjelo se výtahem až úplně dolů. Koupel byla rozdělena na muže a ženy, čemuž se není moc co divit, protože podle návodu, který jsme měli na pokoji, do onsenu nemůžete vlézt zahalení, možná tak malým ručníčkem, který si tam vezmete, ale toť vše.

Takže jsme se hezky poctivě s Květou svlékly, pořádně se osprchovaly a vymydlily, přičemž jsme postupně navyšovaly horkost vody, abychom se v samotných lázních neuvařily. Totálně vymydlinkané a napařené jsme vlezly do bazénku. Trvalo jen malou chviličku, než jsme si zvykly na vyšší teplotu vody, ale potom to bylo prostě bájo. Navíc jsme tu byly úplně samy, a tak jsem si to opravdu mohly užít a relaxovat. Onsen jsme si všichni, kdo jsme v něm byli, zamilovali. Prostě jen teplíčko a pohodička. Určitě musíme někdy znovu.

Bohužel to v onsenu člověk moc dlouho pro vysokou teplotu nevydrží, a tak jsme zase vylezly, osušily se a plně relaxované jsme se vrátily na pokoj. Chvilku jsme ještě v sedmi kecali o všem možné, ale brzy na to jsme šli spát. A mně se spalo krásně! Ani jsem neslyšela meniho chrápat, ačkoliv si na to jiní stěžovali. Takže já si rjokan užila dosytosti, tedy až na to, že mě málem udusila při jídle sépie...

(Vypráví Tom jedna) Po šmakuládě proběhla další očista pěti P v onsenu s teplotou snad 9000 stupňů, protože v mém pytlíčku to začalo znít jako při ohřívání popcornu. Vydržel jsem tam tedy jen chvíli a to také díky časové tísni, jelikož jsem měl Tomovi dvě dělat společnost při jeho večeři. Ta proběhla v nějakém gastropubu, který jsme našli s velkými obtížemi, jelikož bylo téměř všude zavřeno. Požralo se, něco málo popilo a po vykopnutí v jedenáct hodin se pelášilo pryč. Snaha najít nějaké to obydlí, kde by nás pohostili dál, sice byla, nicméně jsme se setkali akorát s dvěma Japonkami, které se nás asi bály, protože rychle vybočily k nějakému domečku, kde takticky vyčkávaly, než projdeme dál. Po pojmenování noční Mijadžimy na Město Duchů jsme se pak s mírným zklamáním vydali každý svou cestou vstříc spánku. Dobrou noc!

 

Předchozí den.

Následující den.