Hezky jsme vstali a co nebylo sbalené, jsme teď už do těch kufrů a krosen narvali. Bylo načase říct sbohem Okajamo a vydat se směr Mijadžima. Před odjezdem jsme ještě Júkimu nechali na památku fotografii a směsku českých bonbónů, aby si měl čím osladit život (mimochodem s Júkim jsme stále v kontaktu, máme ho na facebooku, a tak si občas můžeme přečíst, jak je přepracovaný).
Ještě před odjezdem jsem šla s Tomy objednat je na masáže. Tvrdili, že si sem zajdou ten den, až budeme z Kagošimy přejíždět do Ósaky. Sice se mi to zdálo divné, ale protože jsem byla chodící slovník (a ten nevznáší námitky), tak jsem tedy s nimi šla a objednala je na masáže, které se měly uskutečnit, tuším, o šest dní později. A pak už jen obklopeni bagáží jsme se vydali vstříc novému zážitku – hurá (zpět) na Mijadžimu, kde jsme měli na jednu noc objednaný rjokan Džukeisó.
