Čtvrtého dubna jsme si s fishem udělali společný soukromý výlet, který jsme naplánovali již v České republice. Ostatním jsme prostě řekli, ať nedolejzají, že teď je čas na romantiku. Jim to bylo fuk, beztak se sebrali a jeli do Hirošimy, a tak o jejich zážitcích vám snad někdo z nich povypráví, já vám jdu sdělit, jak jsme se fishem měli na Mijadžimě.
Pořád jsem se necítila jako rybička, ale byla jsem v Japonsku, a tak jsem překonala nenávist ke slunci a k suchému vzduchu uvnitř šinkansenů a vyrazila s fishem na náš vysněný výlet na horu Misen. Jeli jsme vlakem z Okajamy do Hirošimy, kde jsme přestoupili na lokálku, kterou jsme dojeli na zastávku Mijadžimaguči. Tady jsme šli kousíček městem na trajekt. Byly tu hned dvě zastávky – jedna JRková a jedna nějakého soukromníka. Samozřejmě jsme jeli trajektem od JR, protože kdo by chtěl platit jízdné navíc, když mu na jízdu stačí railpass?
Na trajektu byl strašný fičák, ale vzal nás krásným obloukem, abychom se mohli pokochat branou torii v moři, kterou nechal v druhé polovině 12. století postavit Taira no Kijomori. Rozhodli jsme se vynechat prohlídku svatyní a rovnou zamířili na lanovku, která nás měla vyvést na vrchol hory Misen. Nejprve jsme se proplétali místními úzkými uličkami, vyfotili si tanukiho s velkými koulemi, až jsme došli na okraj lesa. Kusem jsme prošli, kolem jezírka s rybičkami, potůčku, přes dřevěný most, stánků se suvenýry nebo něčím dobrým na zub, až jsme došli k řadě lidí. A tak jsme ji rozšířili a těch sto padesát tisíc lidí za námi udělalo to samé.
Vystáli jsme si svůj příděl a nastoupili do menší lanovky, kam se vešli maximálně čtyři lidé či šest mini Japonců. Mysleli jsme si, že nás to vyveze až nahoru, ale to byl omyl. Zhruba ve dvou třetinách hory tato lanovka končila a muselo se přestoupit na druhou – větší, kam se lidí narvalo mnohem více. A ta nás už na ten vrchol dovezla.
Fish byl samozřejmě nadšený a fotil jako blázen výhled, jak se dalo (byl už totiž zdravý, hajzl jeden!). Nejprve jsme to prozkoumali jen kolem lanovky, a přestože jsme za sebou neměli kdovíjakou štreku, tak zřejmě kvůli nedostatečné snídani jsme dostali hlad. Rozhodli jsme se na místě najíst. Oba dva jsme si objednali
karé raisu a usadili se s ním k oknu, abychom měli skvělý výhled. Pokud se člověk snažil a mhouřil a mhouřil, tak vymhouřil i Hirošimu. Po obědě a trapné fotce u plamene věčné lásky (který ani na fotce není vidět – foto na vyžádání) jsme se vydali na vedlejší vrchol. Tedy na pravý vrchol hory Misen (čili ten, kam nejezdí lanovka).
Šlapali jsme ve stabilním tempu, ale jakmile cesta začala být příkřejší, tempo jsme trochu zpomalili. Nemyslím si, že bychom byli šneci, ani jsme neměli dost, ale i tak nás drsní japonští důchodci předbíhali. A aby měly japonské rodinky radost, tak jsme se s nimi a hlavně s dětmi, hezky nahlas v japonštině zdravili.
Když jsme vyšplhali skoro nahoru, dostali jsme se na takové mini náměstíčko, ze kterého vedlo několik cest, poblíž byly záchodky a bylo obklopeno chrámy či sochami, soškami buddhů či bódhisattvů. Některé menší sošky, zhruba do výšky kolen, měly na hlavách pletené čepičky a na očích sluneční brýle. Jdou prostě s dobou.
Tady na mini náměstíčku jsme se s fishem rozdělili. Mně docházel dech a fish chtěl všechno vidět, a tak se rozhodl sám vydat slepou cestou úplně nahoru, kde stála vyhlídka. Já si mezitím dřepla do stínu a čekala, než se vrátí. Trvalo to. A já se začala nudit. A konečně jsem začala i normálně dýchat. Takže jsem zvedla zadnici a vyšla si tu cestu nahoru také. Když jsem přicházela k vyhlídce, tak to bylo jen chvíli poté, co tam došel i sám fish. Říkáte si, jak je to možné? Úplně jednoduše, pokud musíte cestou vyfotit každý šutr a moře z výšky co každých pět metrů, tak vám to prostě trvat bude.
Mám pocit, že cestou nahoru jsem potkala dvojici Čechů, která scházela dolů. Alespoň jsem něco českého zaslechla. Ale kluci si to dolů šinuli jako s větrem o závod, takže jsem neměla čas je zastavovat a ptát se, zda jsou to opravdu krajané.
Na vyhlídce nás z milosti vyfotil nějaký postarší Japonec, který neměl cit pro kompozici ani vyváženost světla, ale aspoň máme nějakou společnou. Chvilku jsem si libovala ve stínu a nechala fishe vesele skotačit s foťákem v ruce a pak jsme udělali čelem vzad a opět došli na předchozí mini náměstíčko, ze kterého jsme se vydali dolů do přístavního městečka.
Cesta to byla moc příjemná, šli jsme totiž lesem, nesvítilo na mě sluníčko, téměř pořád jsme cestovali sami, jen občas někoho potkali, ale spíše to byli lidé, kteří šli proti nám: podívat se na vrchol. Procházeli jsme kolem různých rozcestníků, sošek a prošli jsme i bránou, kterou střežili dva ďasové. Po výletě
po třech chrámech se to pro mě stalo dalším skvělým výletem (a to jsem nevěděla, co mě čeká zítra).
Při sešlapu dolů už na mě začala doléhat únava, a proto jsme si už neprošli chrámové komplexy, které na nás čekaly na konci cesty. Rozhodli jsme se prozkoumat víc městečko, podívat se třeba na svatyni, co nechal vybudovat Kijomori, když jsme ji ráno nechali být. Jenomže sluníčko mi opravdu nedělalo dobře, a tak místo přímé cesty na pobřeží jsme to vzali po okraji stínem, kde se sem tam objevili jelínci. Já vím, že spoustě lidem přijdou roztomilí a tak, ale já jsem jim okamžitě dala přezdívku „zombie-jelínci“. Rozhodně to pro mě není zvířátko, které bych si chtěla hladit.
Jak jsme se víc a víc blížili ke svatyni, tak začalo exponenciálně přibývat lidí. A dokonce i stín zmizel! Co si budeme nalhávat, pro mě to bylo utrpení. Nakonec jsme tedy ani tentokrát do svatyně nešli a jen se po pláži co nejrychleji snažili dostat na trajekt. Nezdá se, ale měla jsem dost.
Nakonec jsme se spořádaně dostali až do Okajamy, kde bylo rozhodnuto, že večer půjdeme zase do té hospůdky, kde jsme potkali Kazumi. Tom jedna z ní byl samozřejmě opět unešen a mohl na ní oči nechat. Bohužel moc o tom, co se ten večer dělo, vyprávět nemohu, protože jsem to brzy zalomila a fish se mnou. Třeba se k tomu bude mít někdo z ostatních. Beztak tenhle den strávili v Hirošimě, tak by mohli povyprávět i o jejich výletu do HMka… Dobrou noc!
Předchozí den.
Následující den.
Žádné komentáře:
Okomentovat