[Rychlorecenze] Šitteru wife, Perfect World, Ballroom e jókoso

Šitteru wife (Manželka, kterou znám)

Kenzaki Motoharu se během vysokoškolských let seznámil se svou budoucí manželkou Miou, která tenkrát byla ještě středoškolačka. V současné době jsou již pět let manželé, ale z jejich počáteční radosti snad už nic nezbylo. Motoharu lituje, že se vůbec kdy oženil a pořizoval si děti. Manželka je na něj jak na psa, děti ho jen vyčerpávají a on by chtěl mít pohodový život, kde je na něj aspoň trochu někdo milý. Když už toho má fakt plné zuby, tak se najednou ocitá v minulosti, kterou se pokusí změnit.

Průměrné herecké výkony, zajímavá premisa (ale děsně mě štvalo, jak se prostě jen lusknutím prstů zbavil dětí, ani ho to nijak zvlášť nemrzelo – u manželky to chápu, ale u dětí?!) a tak nějak příjemně to odsýpalo. Herci jsou dostatečně sympatičtí nebo nesympatičtí (podle role, kterou mají hrát) a nic nijak zvlášť nehapruje; pokud neřešíte nějaké zákonitosti cestování časem, paralelní vesmíry, ... Sice se tam cestuje časem, ale nakonec je to japonská romantika v práci. Nic výjimečného, ale ani výjimečně špatného. Večerníček pro dospělé.

 

Perfect World (Perfektní svět)

Dívka Cugumi (Sugisaki Hana) díky své práci náhodně potkává svou první lásku ze střední školy. Icuki (Iwata Takanori) je nyní uznávaným architektem, po nehodě však nemůže chodit a je upoután na invalidní vozík. Tito dva se více a více setkávají, a to nejen kvůli pracovním záležitostem, osud jim však klade mnohé překážky, jež jim komplikují osobní i pracovní život. (Tyckin)

Viděla jsem na YT hudební video k filmu, během čehož jsem si říkala,že to musí být sakra dynamický film, když tam chtějí narvat tolik věcí! Opak byl pravdou. Všechno se táhlo, bylo to unylé, umolousané, nezáživné, šedé. Nejen příběh, záběry, ale i herecké výkony. Jistě, není to špatné, ale prostě strašně nezáživné. Nedokázala jsem se do toho ponořit, ani jedna z postav mě neoslovila, nevzalo mě to za srdce, naopak mě to docela vyprahlo. Děsná škoda, Sugisaki Hanu mám ráda. Film, na který velmi rychle zapomenu, protože mi absolutně nic nedal.

 

Ballroom e jókoso (Vítejte v tanečním sále)

Fudžita je v posledním ročníku střední školy, a tak by se měl začít vážně rozhodovat o tom, čemu se bude chtít v životě věnovat. Bohužel si Fudžita za celou dobu studií nenašel žádné přátele ani aktivitu, která by ho zaujala. Vše se změní jednoho dne, když je přepaden partou starších studentů, kteří si od něj chtějí vzít peníze. V okamžiku, kdy vše vypadá bídně, protože Fudžita u sebe žádné peníze nemá, což útočníky rozčílí, je chlapec zachráněn tajemným vysokým mužem. Z něj se k chlapcově překvapení vyklube taneční instruktor, který si chlapce spletl s novým uchazečem o taneční kurz, protože přepadení se odehrávalo právě před tanečním studiem. Tak je Fudžita vtažen do světa tance. Díky setkání s jednou mladou dívkou ze své střední školy a díky DVD z taneční soutěže, které mu v tanečním studiu podstrčí do tašky, je Fudžita tancem naprosto očarován a rozhodne se vstoupit do světa tanečních soutěží. (Jeoffrey)

Vzhledem k tomu, že je to anime o tanci,jsem čekala mnohem více dynamiky, švihu, pohybu, jenomže jsem dostala spousta statických obrázků a k nim hromadu keců o ničem. Přiznávám, že jsem nekoukala po prvotním zklamání (asi prvních 10 dílů) pořádně, dělala jsem u toho ještě na PC jiné věci, jenomže nic mi neuteklo. Hloubka se v louži prostě nenajde (prosím, mluvím o standardní louži na chodníku, který není posetý dvoumetrovými dírami). Tatarák měl pořád svůj divný výraz, pořád váhal a nevěděl, ale neustále někoho překvapoval (ať už mile, nebo spíš nemile), jeho první partnerka byla nevýrazná, druhá její opak, ale anime z ní neumělo udělat něco víc, v podstatě tyto dvě postavy pohybově splývaly. Standard je fajn,latina ještě víc, u anime jsem neustále vzpomínala na svou kamarádku, co to dotáhla až do Stardance, a také na své taneční. To bylo asi to nejintenzivnější, co mi anime dalo. Což je dost málo. Absolutně mě nezajímalo, kdo vyhraje, jak tančí, protože mi postavy přišly zvláštně nereálné – byly ploché; jako by měly jednu vlastnost, na které je vystavěli. Škoda. Tancování je super, jenom ne v tomhle anime. Mnohem víc se tu pohybuje pot než samotní tanečníci.