Jak jsem navštívila v Japonsku nemocnici, dvakrát

Minulý rok jsem si už Japonsko nezapisovala, místo toho si krátké poznámky dělal fish. Nedávno jsem si je pročítala a musím říct, že to chudák neměl v Japonsku roku 2019 jednoduché. Asi předzvěst začarovaného roku 2020. 

Tenhle příspěvek je vlastně taková docela osobní zpověď toho, že když jede do Japonska těhotní, nemusí se vám to vydařit tak, jak si představujete, i když je všechno v naprostém pořádku a z lékařského hlediska vám nic nebrání v tom, abyste se tam vydali. Berte tedy tento článek spíš jako moji velice osobní zpověď a nahlédnutí za oponu. Nebudu popisovat celé tři týdny, ale jen to nejhorší. :-P Je to do detailů, které nemusí sednout každému, takže si rozmyslete, jestli to vůbec chcete číst. Nejsou to žádné nechuťárny, vlastně jen docela běžné věci, co se mohou stát každé(mu), ale někteří nemají rádi tyhle až moc osobní věci.

První den v Sendai jsme strávili tak, že jsme se vydali do blízkého Mořského světa a posléze se podívat do Macušimy. Ono se to nezdá, ale když jste v polovině těhotenství, tak toho vydržíte o polovinu méně, než když jste netěhotní. Mohlo nás to napadnout. V poznámkách z tohoto dne tam fish má, že jsem omdlela ve vlaku. A to byl začátek dne. Bohužel vlak byl přetopený, nebylo v něm dýchatelno a ještě byl přeplněný, takže jsem si neměla kam sednout. Byla to spíš náhlá slabost v nohou než omdlení, ale příjemné to nebylo. Už tohle nám mohlo napovědět, že se něco chystá.

Ten den jsme si nakonec užili. Dojeli jsme do Mořského světa, potom do Macušimy, kde jsme ochutnali tu jejich bžundu (měla jsem ji jako milkshake a mňam mňam), pokochali se přímořským městečkem a mazali zpět do Sendai, kde jsem se najedli s Tomem a Kristou. Já měla dost. I když jsme ani zdaleka neprošli, co jsme chtěli, a já si spíš vozila zadek, tak jsem byla utahaná jako kotě. 

To dostal fish, aby věděl,
jak to chodí. Si počet.

Na hotelu to začalo. Lehká bolest v levém boku. Ta se stupňovala. A stupňovala. A stupňovala. Až už jsem to nevydržela a se slzami v očích jsem prosila fishe, aby zavolal sanitku, protože jsem to už nemohla vydržet. Chudák to šel v půl jedenácté vykomunikovat dolů na recepci, kde strašně dlouho trvalo, než ho pochopili. (Tohle by vám lépe popsal on.)

Já si jen pamatuju, že jsem přes pyžamo natáhla mikinu a fish mi pomohl do výtahu, dole na recepci jsme počkali na sanitku. Položili mě na nosítka, šup do sanitky a už se jelo. Měla jsem štěstí, že jakž takž rozumím, protože jsem jim mohla říct, že jsem těhotná, v jakém týdnu, co mě přesně bolí. Obvolali nemocnice a dovezli mě na gynekologické oddělení Tóhocké nemocnice. 

Tady si mě převzal pan doktor, který na ultrazvuku zkontroloval jak mimi, tak i moji ledvinu, kvůli které jsem trpěla jak pes. Upřímně v angličtině, když se snažil mi vysvětlit, co se děje, jsem mu moc nerozuměla, naštěstí, když mi to začal popisovat v japonštině, tak jsem pochopila, že to vypadá na ledvinový písek/kameny. Potřebovali ale odebrat krev a napojit mě na kapačku.

To byla výzva pro sestřičky, protože mi absolutně nemohly najít žíly. Jedna si zavolala na pomoc druhou, pak pro jistotu přišla ještě třetí a všechny to zkoušely. Ze mě byl naprostý jehelníček, neustále se mi omlouvaly a mrmlaly „hazukašii“. Mezitím fish asi 20 minut vypisoval papíry.

Můj spešl pokoj

Když se jim podařilo mě napojit na kapačku, tak se mi trošku ulevilo. Na chvíli za mnou pustili fishe, ale pak mě odvezli na speciální pozorovací pokoj, kde jsem byla úplně sama. Bolest tu stále byla, ale ustupovala do takové míry, že jsem byla schopná usnout. Nebo jsem už prostě byla moc vyčerpaná. Druhý den ráno mi donesli snídani. Bohužel se projevila další věc – všechno jsem vyzvracela. A zvracení se mě drželo celý den.

Moje místo ve společném pokoji

Byla jsem vyčerpaná, bolavá a převezená na společný pokoj s japonskými maminkami. Vypadalo to tam přesně jako v seriálech z nemocničního prostředí. Měla jsem opravdu štěstí, že jsem něco nakoukala, protože jsem díky tomu rozuměla, co se děje, bude dít a co mi říkají. Většinu jídla jsem vyzvracela a pokaždé jsem musela zvonit na sestry, aby to přišly odnést. „Sumimasen, haičatta.“

Výhled z postele

Návštěvní hodiny byly od tří a to už přišel fish aby tu se mnou byl až do sedmi do večera. Byla jsem zato strašně vděčná. Vzhledem k tomu že jsme si nemohli ani zavolat, já neměla data v mobilu, v nemocnici wifi nebyla, tak jsem mu maximálně mohla napsat SMS. Třeba dones kartáček. Něco na pití. Už abys tu byl. Jsme oba dva v pohodě. V poznámkách má z návštěvy „slabá jak moucha“. 

Byl tak hodný, že mi donesl mandarinky v želé. Upřímně to bylo jediné, z čeho jsem se za celý den najedla a nevyzvracela to. Zachránil mi život a urychlil mé propuštění. Během jeho návštěvy jsem dokonce i usnula a on tam se mnou seděl. Byl tam celou dobu. Myslím, že i touha odejít mě rychle uzdravila. Druhý den ráno mi zkontrolovali moč a krev, uznali, že mi je líp a poslali odpoledne domů. Bylo po bolesti a já se cítila odpočinutá. Asi tak na cestu z nemocnice na hotel.

Oznámení o odběru krve a moči.
Jak to bude probíhat a kde.
Balíček s léky proti bolesti.

Nejdřív ale třeba bylo zaplatit. Na oddělení mi vystavili účet a poslali do přízemí ho zaplatit. Dvě noci, jídlo, léky a vyšetření stálo 98 254 jenů. Ještěže jsme měli cestovní pojištění. Sice trvalo, než jsme to vyřešili a fakt mohli jít domů (neustále to po nás chtěli zaplatit a že nám to proplatí pojišťovat, ale pojišťovna zase tvrdila, že to vyřídí s nemocnicí, že máme odejít bez placení – a tohle jsme řešili přes maily, zatímco jsme seděli v přízemí nemocnice), ale nakonec jsme nic neplatili, protože dojel nějaký pověřený člověk od pojišťovny a vyřešil to za nás. Kromě fishe mě přišel vyzvednou i Tom jedna. Díky za tvá data!

Dojeli jsme na hotel. Druhý den do Tokia. Tam jsme byli tři dny a pak do Ósaky. Už cestou do Ósaky jsem pociťovala problém. Ledvina sice už nijak zvlášť nebolela, ale i když jsem měla pocit, že se mi chce čůrat, tak se nic nedělo. Moc jsem to cestou vlakem neřešila. To až po ubytování na hotelu. Opět bolest, tentokrát celého břicha. To se mi nafouklo a bolelo. Měla jsem pocit, jako bych rodila. Nemohla se hnout. Každý pohyb byl jako cesta peklem.

Chudák fish si zopakoval znovu cestu na recepci a volala se sanitka. Naštěstí tentokrát byl na recepci chytrý kluk, který všechno vykomunikoval, dokonce s námi do té nemocnice jel. Bohužel tentokrát jsem prostě nemohla ani sjet výtahem dolů a čekat na sanitku v přízemí. Museli za mnou nahoru. Každé zaškodrcání lehátka jsem cítila. Chtěla jsem, aby mě někdo praštil přes hlavu a já nic necítila. 

Kartička, co vám ihned všude při příjmu udělají.
„Rozepsaný“ účet.
A zaplaceno kartou – fakt šlo! V Japonsku!

Tentokrát nebyl problém ledvina, ale močový měchýř. Jen se napouštěl močí, ale nic nešlo ven. Možná to nezní bolestivě, ale, kurva, že je! Dojeli jsme do nemocnice, další doktor mě prohlédl a hned se šlo cévkovat. Kdo by byl čekal, že když vám zavedou do močovodu cévku, že zato budete vděční? Většinu obsahu močáku šla do asi litrové nádoby, která byla celá zaplněná. A mně se udělalo líp. 

Jakože tak moc dobře, že bych mohla skotačit. Dobře, to přeháním, ale bolest byla pryč, ulevilo se mi a dostala jsem hlad. Tentokrát jsme bez řečí a čekání zaplatili 18 117 jenů a mazali zpátky na hotel. Bohužel můj močák byl zmatený a když konečně mohl, tak prostě raději vypouštěl. Nešlo to zastavit. Představte si, že je vám 29 let, jste ve výtahu na vlakovém nádraží a váš močák vás nechce poslouchat. Dveře výtahu se otevřou a vaše kalhoty jsou mokré. Do toho ještě v té zatracené Ósace uslyšíte češtinu. Jako z blbé komedie.

I tak bylo krásně.

Do konce výletu už jsem se naštěstí sanitkou neprojela, ani nenavštívila další nemocnici. Na(ne)štěstí obtíže s močákem přišly hned ráno po příletu, kdy jsme zase volali českou rychlou. Konečná diagnóza byla retence moči (doktoři se divili, protože během těhotenství bývá spíš opačný problém; ten jsem si ostatně užila jednou taky...) a já skončila na měsíc s pytlíkem (po různých peripetiích, ale už nikdy s mokrýma kalhotama!). Ovšem jak nečekaně to přišlo, ta to nečekaně i odešlo. Asi bez následků. Bohužel to vyšlo na Japonsko... Alespoň mohu srovnat cévkování v ósacké nemocnici Red Cross a Thomayerce. :-D

To jsou ty kalhoty.
#neverforget

Toliko k mému osobnímu příběhu, který by vám asi normálně nikdo neřekl, ale beru to jako velkou tečku za ne zrovna povedeným výletem a jako výhled na výlety lepší. Navíc zpětně už na to koukám jinak, zlehčuju to a mohu říct, že porod nebolí tolik, jako když nemůžete čůrat... :-D  A že máme větší sanitky.

Poučení bylo? Rozhodně mějte sjednané cestovní pojištění, čůrejte, když můžete, a mějte u sebe někoho, na koho se můžete 100% spolehnout. Díky, fishi, je mi jasné, že ty jsi to musel pořádně prostresovat. Sám na hotelu v cizí zemi se ženou na kapačkách v nemocnici, aniž bys věděl, co se vlastně děje. Nemluvě o dalších zážitcích (díky, že jsi mi vypral kalhoty! :-D).