[Recenze] Long Vacation

Long Vacation je sice seriál, který byl vysílaný před více jak dvaceti lety, ale v čase se neztratil, rozhodně dokáže promluvit k divákovi i v dnešní době. Jediné, v čem je seriál zaostalý, je využívání telefonních budek, pevných linek a absence mobilů. Jenomže to je taková maličkost, že to lze seriálu s lehkým srdcem prominout, i když by to vyřešilo některé problémy mnohem rychleji. Pak by ale chybělo to příjemné drama!

Seriál byl ve své době hitem. Ještě doteď ho můžeme najít v žebříčku nejsledovanějších seriálů v Japonsku, udělal z Kimury Takuji televizní hvězdu, kterou chtěl mít v seriálu každý producent, protože zajišťoval vysokou sledovanost, a ze spousty Japonců udělal pianisty. Nejednalo se však jen o Japonsko, seriál byl vysílaný i v jiných asijských státech, kde taktéž uspěl. Jak je to vlastně možné?

V devadesátých letech to nebyla Korea, ale Japonsko, které bylo považováno za krále všech hraných seriálů, proto se o této éře říká, že to byla zlatá televizní léta. V Japonsku byla cítit uvolněná atmosféra; studená válka skončila a s ní i ekonomický blahobyt, najednou už nebylo třeba některé věci hrotit, protože to nemělo smysl. Jistou obdobu této atmosféry můžeme zahlédnout i v seriálu (napomáhá tomu i absence rodičů postav).

Neukazuje nám ekonomický propad, boj o každé pracovní místo, ale vlastně pohodičku, dlouhé prázdniny v životě hlavních představitelů. Samozřejmě je to pohodička s nadsázkou, protože hlavní hrdince Haruo Minami právě od oltáře utekl snoubenec. V tradičních svatebních šatech celá zadýchaná dorazí do bytu, kde její snoubenec Asakura bydlel, ale zde místo něj nachází jeho spolubydlícího Senu Hidetošiho. Zjišťuje, že Asakura vzal do zaječích a celou situací utrpí šok. Sena je k ní však poměrně „vnímavý a hodný“ a přesvědčí ji, aby se vrátila k oltáři, že tam na ni bude určitě Asakura čekat, dokonce jí dá i peníze na taxi.

Nikoho snad ani nemohlo napadnout, že by se to opravdu stalo a šmytec, konec příběhu. Raněná Minami se rozhodne na Asakuru čekat na místě, kde bydlel, což znamená, že se nastěhuje k Senovi. Z počátečního šoku se pomalu vzpamatovává. Pomáhá jí v tom nejen její kamarádka ze studií Momo, ale nakonec i Sena.

Ten má ale svůj život bez spolubydlící Minami, ke kterému by se nejraději spokojeně vrátil. Ukončil vysokou školu uměleckou, kde se specializoval na piano a momentálně učí děti v hudební škole. To ho nijak zvlášť nenaplňuje, nejraději by se stal profesionálním pianistou, proto se účastní klavírní soutěže, aby se tomu přiblížil. Do toho má ještě zájem o mladší spolužačku z vysoké školy Rjóko, která taktéž hraje na piano. Jedná se o nevinnou tichou dívku, přesný opak Minami, jeho nové spolubydlící.

Minami je totiž oproti Rjóko divoká, říká, co jí na mysl přijde a občas dost nevybíravě, umí být bláznivá a Sena o ní prohlásil, že je jak starý chlap. Bude to i tím, že Minami je již třicet jedna, kdežto Senovi bude čtyřiadvacet. Minami je chaotická a Sena má rád svůj klid a pořádek. Minami je energická, kdežto Sena působí poměrně rozvážně, občas až tiše; je to takový ten hodný kluk ze střední školy, který za tebe zamete, když mu nalžeš, že nutně musíš něco zařídit, co vyrostl.

Tihle dva, když jsou spolu na scéně, dokáží vytvořit výbornou synergii – radost pohledět. Mají mezi sebou chemii, když se baví seriózně, když jen tak plácají, i když se spolu hádají. Jejich vztah se opravdu přirozeně buduje, roste, protože ho zalévají; a to nemluvím jen o těch krabicích s vínem, které Minami dostala jako svatební dar…

Seriál je zlatý v tom, že spolu postavy velmi otevřeně mluví a přirozeně vtipkují (například padají velmi často odkazy na japonskou popkulturu). Sex není tabu a hledají rady u jiných lidí, diskutují o svých problémech či starostech (Sena s profesorem či Minami, ta zase s ním, kamarádkou Momo a následně se do party přidá i Rjóko) čili postavy se chovají na svůj věk. Dokonce není zvláštní, že jsou postavy kuřáci; to už v seriálu po přelomu tisíciletí uvidíte spíše výjimečně. Záleží na tom, kdo se podílí na jeho tvorbě, zda je to stará škola či nikoliv.

Když jsem seriál viděla před hodně lety poprvé, myslela jsem si, že jsou postavy otravné a ploché. Po té době, co jsem sama spoustu věcí prožila, musím uznat, že jsem se mýlila. Všichni jsou to obyčejní lidé, kteří do příběhu přicházejí s nějakých charakterem s nějakou osobností a není vysvětleno, kde ji vzali. Není to důležité. Prostě nás dávná minulost a formování jejich osobností nezajímá. Poznáváme je v nějakém bodě jejich života, jsou nám předložení už „hotoví“. Svou hloubku si donesli, jen ji musíte chtít poznat. Když seriál prolítnete, aniž byste se s nimi pořádně seznámili, nebudou působit hluboce.

V seriálu se postavy posouvají, samozřejmě dospívají, ale jejich jádro zůstává stejné. Scénáristka Kitagawa Eriko si s tím poradila bravurně. Kromě scénáře musím vyzdvihnout i hudbu. Ústřední píseň La La La Love Song je nezapomenutelná, nejen pro mě, ale i pro Japonce, protože ji můžete slyšet i v jiných dílech (namátkou třeba v anime ReLife Kankecu hen). Do toho je každý díl skvěle ozvučen, hudba tu opravdu hraje nejen pro Senu velkou roli.

Když už je zmínka o Senovi, jeho představitel Kimura Takuja odvedl velmi dobrou práci, přesto si myslím, že celému seriálu kralovala Jamaguči Tomoko; s neuvěřitelnou vervou ztvárnila zraněného skoro tomboye, až jsem jí 100% uvěřila, že ona je Haruo Minami. Slušnou práci odvedli i ostatní, především Inamori Izumi jako kamarádka Momo, která občas působila úplně mimo, ale bylo jasné, že naprosto ví, co v životě chce a byla tam jako takový ten pevný lehce se kývající bod. Divák i seriálové postavy se mohli spolehnout na její pozorovací talent, vždy naprosto dobře věděla, co se děje, a nebála se to na plnou pusu povědět.

Na druhé straně tu ale byla Okusawa Rjóko ztvárněná Macu Takako (ti mají s Kimurou poměrně bohatou společnou kinematografii, ale o tom zase jindy). Rjóko byla miloučká, naivní pianistka, takovou ji i Macu Takako ztvárnila, působila ovšem někdy až mdle a je jen otázkou, jestli tak byla zamýšlená, nebo prostě jen Macu neměla šťávu. Bylo na ní vidět, že ještě jako herečka nedozrála.

Nebyla bych to já, abych nezmínila i Takeno'učiho Jutaku, ztvárňujícího navrátivšího mladšího bratra Minami Harua Šindžiho. Jeho přezdívka je divoch, zvíře a kolují o něm různé divoké historky. Nejprve vidíme bezstarostného jedince, co působí, že je mu všechno jedno a má všechno na háku, ale postupem času zjišťujeme, že je to jen jakási fasáda a Šindži není takový divoch, jak by se mohlo zdát. Upřímně Takeno'uči v téhle roli moc nezazářil, jeho skvělé výkony v devadesátkových seriálech jsou jinde, přesto nelze říct, že by hrál špatně, jen mi přišlo, že si s postavou zase tolik nerozuměl.

Myslím, že je čas to shrnout, vykecávám se už dlouho a klidně bych mohla pokračovat rozborem, jak je každá ženská postava jiná, proč se Minami chovala tak, jak se chovala, případně rozebrala její pracovní posun, ale to už bych rovnou mohla napsat studii o Long Vacation.

Seriál určitě stojí za zhlédnutí už jen proto, že postavy spolu skvěle komunikují a to nejen na základě trefných a přirozených dialogů, ale i chemií, co mezi sebou mají. Příběh možná není z nejoriginálnějších, přesto je asi nejlépe a nejvíce uvěřitelně zpracovaný ze všech, se kterými jsem se na podobné téma setkala. Jistě, má své mouchy, ale s Minami stojí zato se seznámit. Je to hodná prdlá holka a Kimura Takuja za mlada byl fešák – to je bonus!

Long Vacation (ロングバケーション), 1996, 11x 46 minut

Režie: Nagajama Kózó, Suzuki Masajuki, Usui Hirocugu

Scénář: Kitagawa Eriko

Hrají: Jamaguči Tomoko, Kimura Takuja, Takeno'uči Jutaka, Inamori Izumi, Macu Takako, Morimoto Leo, Hirosue Rjóko, Rjó, Tojohara Kósuke, Kobajaši Susumu a další.