







Když jsme došli ke kanazawskému hradu, říkala jsem si totéž co posledně: sakra, ten mi připomíná protáhlou stodolu. Hrad neční do výšky, ale délky, je prostě očividné, že sloužil především k dlouhodobé ochraně. Prošli jsme se po hradbách, nakoukli dovnitř na malou výstavu, prošli poměrně velké pozemky a zamířili přes most nad silnicí do slavných zahrad Kenrokuen.
V zahradě jsme se rozdělili na dvě party; na tu, která to chce rychle projít a nemá zájem fotit každý mech, a na tu druhou, která ten zájem má a zvýšený. Vzhledem k tomu, že jsme to tu s fishem už znali, akorát víc vysušené a probouzející se po zimě, nezdržovali jsme se nijak dlouho obdivováním rybníku, výhledu, soch, mechu, Japonců vytrhávající plevel, kdejakého stromu či odstínu zeleně. Prostě jsme si to prošli, nechvátali jsme, ale ani jsme zbytečně nikde dlouho nestáli.
Tohle tempo vyhovovalo Tomovi jedna, a tak šel s námi. O to větší sranda byla, když na místě věnovanému milenců jsem si vyfotila fishe a Toma, jak každý dělá prsty půlku srdce a hezky je spojují. Jak půvabné bylo Tomovo čučení, když obdivoval Japonky v kimonech, které jsme občas míjeli. Jak moc byl naštvaný, když mu fish odmítl Japonky vyfotit i s ním, a tak aby se to napravilo, lítali jsem od čerta k ďáblu, abychom nějaké ty Japonky v kimonu našli a Tom se s nimi mohl vyfotit. Naštěstí mise byla splněna a nálada hned byla zase veselá.
Kromě skopičin jsme si samozřejmě užívali prostředí, ve kterém jsme se nacházeli. Není divu, že Kenrokuen je považovaný za jednu ze tří nejkrásnějších zahrad v Japonsku. Skrývá spoustu zákoutí, kam je možné se dostat. Někdy můžete objevit posezení mezi slivoněmi, občas krásný výhled na okolní hory nebo skrytou svatyňku, kde si můžete cokoliv přát. Užíváte si prostě každé zákoutí i zakřivení terénu. Rozhodně jsme nelitovali, že jme se sem vydali podruhé. Když už nic jiného, tak všechno bylo zelenější.
Pomalinku se začalo smrákat a zase jsme se shledali v plném počtu. Už jsme chtěli jít směr hospůdka Dub. Japonec totiž v Kanazawě provozuje ryze českou restauraci a co bychom to byli za Čechy, abychom se tam nepodívali a neposoudili kvalitu. Znovu jsme se ovšem rozdělili. Holky byly uchozené, především Krista, a tak naše trio zase vyrazilo kupředu. Kromě toho že se nám nechtělo jít želvím krokem, jsme ještě potřebovali skočit do papírnictví koupit nějaké dárkové balení.
O Japonci jsme se totiž dočetli ještě v Čechách, kde s ním dělali rozhovor o jeho restauraci a pobytu v Čechách. Říkal, že v Japonsku nesežene typický vanilkový cukr a hlavně kmín, že u nich není tak aromatický, jako je ten náš. Rozhodli jsme se tedy, že mu dovezeme vanilkový cukr a kmín. Jenomže jsme to nechtěli dát jen tak, a proto jsme se vydali sehnat dárkové balení. Kdo by to byl čekal, že to bude takové peklo. Trvalo to, prošli jsme spousty koutů, ale nakonec jsme kousek od restaurace ve velkém obchodním domě uspěli.
To už byla tma a restaurace Dub měla otevírat. Před ní jsme se sešli s ostatními a hned po otvíračce jsme vlezli do malinké hospůdky, kde bylo místo maximálně pro osm lidí, takže jsme mu v podstatě zabrali celý podnik. Předali dary, pokecali, seznámili se s jeho brigádnicí Midžú, středoškolačkou na umělecké škole. Ta byla hrozně roztomilá a neuvěřitelně stydlivá.
Objednali jsme si hezky české jídlo – kuřecí řízek s bramborovou kaší, segedínský guláš a hovězí guláš. K tomu si nechali čepovat Plzeň. A na závěr si dali puding. Jídlo připravoval přímo před námi a upřímně to netrvalo moc dlouho. Mezitím jsme si prohlíželi, jak byla hospůdka ozdobená. Tom dva byl z toho úplně unesený.
My také byli unesení a to z jídla, protože to bylo lepší jak v kdejaké české restauraci. Opravdu jsme si počvachtali. Výborná večeře, krásné posezení. Dozvěděli jsme se hodně o majiteli, jak studoval v Čechách, jak se mu tam zalíbilo, jaký život vede teď, že se mu narodila dcerka. Jak taková malá hospůdka může vydělávat. Udělali jsem spoustu fotek, rozloučili se a ještě jsme dostali radu, že kousek od Dubu je autobusová zastávka, odkud to jezdí přímo na nádraží, což bylo přesně to, co naše uťapkané nohy potřebovaly.
Dojeli jsme, kousek jsme došlapali, hodinku jeli do Nagana, kde jsme si ještě došli do konbini, abychom byli připraveni, kdyby náhodou, domluvili se, jak bude probíhat zítřek a slastně usnuli. Spánek byl zasloužený, vždyť nám málem upadly nožičky! Dobrou noc.
Předchozí den.
Následující den.
V zahradě jsme se rozdělili na dvě party; na tu, která to chce rychle projít a nemá zájem fotit každý mech, a na tu druhou, která ten zájem má a zvýšený. Vzhledem k tomu, že jsme to tu s fishem už znali, akorát víc vysušené a probouzející se po zimě, nezdržovali jsme se nijak dlouho obdivováním rybníku, výhledu, soch, mechu, Japonců vytrhávající plevel, kdejakého stromu či odstínu zeleně. Prostě jsme si to prošli, nechvátali jsme, ale ani jsme zbytečně nikde dlouho nestáli.
Tohle tempo vyhovovalo Tomovi jedna, a tak šel s námi. O to větší sranda byla, když na místě věnovanému milenců jsem si vyfotila fishe a Toma, jak každý dělá prsty půlku srdce a hezky je spojují. Jak půvabné bylo Tomovo čučení, když obdivoval Japonky v kimonech, které jsme občas míjeli. Jak moc byl naštvaný, když mu fish odmítl Japonky vyfotit i s ním, a tak aby se to napravilo, lítali jsem od čerta k ďáblu, abychom nějaké ty Japonky v kimonu našli a Tom se s nimi mohl vyfotit. Naštěstí mise byla splněna a nálada hned byla zase veselá.
Kromě skopičin jsme si samozřejmě užívali prostředí, ve kterém jsme se nacházeli. Není divu, že Kenrokuen je považovaný za jednu ze tří nejkrásnějších zahrad v Japonsku. Skrývá spoustu zákoutí, kam je možné se dostat. Někdy můžete objevit posezení mezi slivoněmi, občas krásný výhled na okolní hory nebo skrytou svatyňku, kde si můžete cokoliv přát. Užíváte si prostě každé zákoutí i zakřivení terénu. Rozhodně jsme nelitovali, že jme se sem vydali podruhé. Když už nic jiného, tak všechno bylo zelenější.
Pomalinku se začalo smrákat a zase jsme se shledali v plném počtu. Už jsme chtěli jít směr hospůdka Dub. Japonec totiž v Kanazawě provozuje ryze českou restauraci a co bychom to byli za Čechy, abychom se tam nepodívali a neposoudili kvalitu. Znovu jsme se ovšem rozdělili. Holky byly uchozené, především Krista, a tak naše trio zase vyrazilo kupředu. Kromě toho že se nám nechtělo jít želvím krokem, jsme ještě potřebovali skočit do papírnictví koupit nějaké dárkové balení.
O Japonci jsme se totiž dočetli ještě v Čechách, kde s ním dělali rozhovor o jeho restauraci a pobytu v Čechách. Říkal, že v Japonsku nesežene typický vanilkový cukr a hlavně kmín, že u nich není tak aromatický, jako je ten náš. Rozhodli jsme se tedy, že mu dovezeme vanilkový cukr a kmín. Jenomže jsme to nechtěli dát jen tak, a proto jsme se vydali sehnat dárkové balení. Kdo by to byl čekal, že to bude takové peklo. Trvalo to, prošli jsme spousty koutů, ale nakonec jsme kousek od restaurace ve velkém obchodním domě uspěli.
To už byla tma a restaurace Dub měla otevírat. Před ní jsme se sešli s ostatními a hned po otvíračce jsme vlezli do malinké hospůdky, kde bylo místo maximálně pro osm lidí, takže jsme mu v podstatě zabrali celý podnik. Předali dary, pokecali, seznámili se s jeho brigádnicí Midžú, středoškolačkou na umělecké škole. Ta byla hrozně roztomilá a neuvěřitelně stydlivá.
Objednali jsme si hezky české jídlo – kuřecí řízek s bramborovou kaší, segedínský guláš a hovězí guláš. K tomu si nechali čepovat Plzeň. A na závěr si dali puding. Jídlo připravoval přímo před námi a upřímně to netrvalo moc dlouho. Mezitím jsme si prohlíželi, jak byla hospůdka ozdobená. Tom dva byl z toho úplně unesený.
My také byli unesení a to z jídla, protože to bylo lepší jak v kdejaké české restauraci. Opravdu jsme si počvachtali. Výborná večeře, krásné posezení. Dozvěděli jsme se hodně o majiteli, jak studoval v Čechách, jak se mu tam zalíbilo, jaký život vede teď, že se mu narodila dcerka. Jak taková malá hospůdka může vydělávat. Udělali jsem spoustu fotek, rozloučili se a ještě jsme dostali radu, že kousek od Dubu je autobusová zastávka, odkud to jezdí přímo na nádraží, což bylo přesně to, co naše uťapkané nohy potřebovaly.
Dojeli jsme, kousek jsme došlapali, hodinku jeli do Nagana, kde jsme si ještě došli do konbini, abychom byli připraveni, kdyby náhodou, domluvili se, jak bude probíhat zítřek a slastně usnuli. Spánek byl zasloužený, vždyť nám málem upadly nožičky! Dobrou noc.
Předchozí den.
Následující den.
Žádné komentáře:
Okomentovat