12. 10. 2018 – O tom, jak jsme se dobře najedli

Tom dva brzy ráno vstával a vyjel sledovat opičky. Jak jeho ranní budíček dopadl, vám snad poví, protože to stálo zato. Zbytek se měl vydat do Kanazawy, někteří již podruhé, ale Tom jedna si to nakonec rozmyslel a upřednostnil spánek. Že se pak sejdeme všichni tam. Nakonec jsem tedy vyjela já, fish, Bára a Krista.

Na nádraží jsme zjistili, že zrovna ten šinkansen, kterým chceme jet, musí být rezervovaný, a tak jsme se rychle vydali ještě udělat rezervaci na místa. Naštěstí Nagano má malé vlakové nádraží, a tak jsem to stihli, i když to nebylo zrovna nejpříjemnější ráno.

Zhruba po hodinové cestě jsme dorazili do města proslaveném především zahradou Kenrokuen. Tam jsme samozřejmě měli v plánu zajít, opět, ale nejprve jsme chtěli zdolat parkokopec Utacujama, odkud jsme měli mít pěkný výhled na Kanazawu. Cestou jsme se chtěli také zastavit ve známé čtvrti čajoven Higaši čaja mači. 

Šli jsme procházkovým tempem, užívali si Kanazawu, lezli do různých uliček, užívali si břeh řeky. To se ovšem některým z nás nelíbilo. Třeba fishovi. Ten tohle pomalé tempo psychicky nezvládl, a tak se od nás odtrhl a vydal se napřed. Vydal se podle plánu a našel všechna místa, která jsme měli v plánu navštívit. Mezitím jsme měly zase dámskou jízdu a pomalu se plahočily mezi domky vzhůru do kopce.

Vlastně jsme ani nevěděly, kde přesně jsme a zda dojdeme, kam potřebujeme, ale prostě jsme šly. Co nás zaujalo, tam jsme lezly. Hele, tajemná cesta do kopce? Pomodleme se a pojďme tam! Nahoru kolem rozestavěného parku, na kterém pracovalo asi šest Japonců v pracovním mundúru, nahoru a kousek dolů, po zarostlých cestičkách, kolem zapadlých svatyní, různých sošek dráčků i jiných nadpřirozených bytostí, kolem nějakého staršího pána v křoví, ať už tam dělal, co tam dělal, prostě hezky nahoru, protože tam přece měl být ten výhled.

Nakonec jsme skončili u poměrně udržované svatyně, kde nikdo nebyl, a tak jsme si vybraly jednu z cest, která od ní vedla, a vydaly se po ní. Po nějaké chvíli jsme se zase otočily zpět, protože všude byly pavučiny a na nich hnusní pavouci, snad i pěticentimetroví, cestička se zužovala a najednou pokud se člověk chtěl dostat dál, musel by se brodit skrze husté pavučiny. Jo, takže tudy cesta nevede. Čelem vzad zpět ke svatyni a najít jinou cestu.

Naštěstí jsme se nemusely vracet cestou, kterou jsme přišly, ale našly jsme ještě další cestu, která nebyla zabarikádovaná pavouky. Tahle cesta nás zavedla k chrámu a hřbitovu, kde byla socha Kóbó daišiho. A kromě ní tu byl také krásný výhled na Kanazawu, tak jsme se konečně dočkaly. Prohlédly jsme si to tu a cestou dolů jsme se dostaly přímo do čtvrti Higaši čaja mači.

Tady se procházely Japonky v kimonech, na každém rohu tradiční čajovna a dokonce na jednom místě šlo chytiti místní wifi! Trochu jsme si to tu prošly a už docela hladové jsme se vydaly zpět na nádraží, kde jsme se měly sejít s Tomy a snad i s fishem. Cestou jsme ho nikde nezahlédly, ale on pak tvrdil, že nás snad i slyšel... bůhví, co slyšel, sám opuštěný na hororovém kopci.

Uťapkané jsme si koupily na nádraží oběd v konbini, sedly si s ním před nádraží k slavné kanazawské bráně a čekaly na kluky. Kupodivu se sešli načas a skoro najednou. Vyslechli jsme si vyprávění Tom dva o tom, jak se potkal s opičkami, kvůli kterým vstával jak ... brzy ráno, a najedené jsme se všemi vydali směr kanazawský hrad a zahrady Kenrokuen.

Když jsme došli ke kanazawskému hradu, říkala jsem si totéž co posledně: sakra, ten mi připomíná protáhlou stodolu. Hrad neční do výšky, ale délky, je prostě očividné, že sloužil především k dlouhodobé ochraně. Prošli jsme se po hradbách, nakoukli dovnitř na malou výstavu, prošli poměrně velké pozemky a zamířili přes most nad silnicí do slavných zahrad Kenrokuen.

V zahradě jsme se rozdělili na dvě party; na tu, která to chce rychle projít a nemá zájem fotit každý mech, a na tu druhou, která ten zájem má a zvýšený. Vzhledem k tomu, že jsme to tu s fishem už znali, akorát víc vysušené a probouzející se po zimě, nezdržovali jsme se nijak dlouho obdivováním rybníku, výhledu, soch, mechu, Japonců vytrhávající plevel, kdejakého stromu či odstínu zeleně. Prostě jsme si to prošli, nechvátali jsme, ale ani jsme zbytečně nikde dlouho nestáli.

Tohle tempo vyhovovalo Tomovi jedna, a tak šel s námi. O to větší sranda byla, když na místě věnovanému milenců jsem si vyfotila fishe a Toma, jak každý dělá prsty půlku srdce a hezky je spojují. Jak půvabné bylo Tomovo čučení, když obdivoval Japonky v kimonech, které jsme občas míjeli. Jak moc byl naštvaný, když mu fish odmítl Japonky vyfotit i s ním, a tak aby se to napravilo, lítali jsem od čerta k ďáblu, abychom nějaké ty Japonky v kimonu našli a Tom se s nimi mohl vyfotit. Naštěstí mise byla splněna a nálada hned byla zase veselá.

Kromě skopičin jsme si samozřejmě užívali prostředí, ve kterém jsme se nacházeli. Není divu, že Kenrokuen je považovaný za jednu ze tří nejkrásnějších zahrad v Japonsku. Skrývá spoustu zákoutí, kam je možné se dostat. Někdy můžete objevit posezení mezi slivoněmi, občas krásný výhled na okolní hory nebo skrytou svatyňku, kde si můžete cokoliv přát. Užíváte si prostě každé zákoutí i zakřivení terénu. Rozhodně jsme nelitovali, že jme se sem vydali podruhé. Když už nic jiného, tak všechno bylo zelenější.

Pomalinku se začalo smrákat a zase jsme se shledali v plném počtu. Už jsme chtěli jít směr hospůdka Dub. Japonec totiž v Kanazawě provozuje ryze českou restauraci a co bychom to byli za Čechy, abychom se tam nepodívali a neposoudili kvalitu. Znovu jsme se ovšem rozdělili. Holky byly uchozené, především Krista, a tak naše trio zase vyrazilo kupředu. Kromě toho že se nám nechtělo jít želvím krokem, jsme ještě potřebovali skočit do papírnictví koupit nějaké dárkové balení.

O Japonci jsme se totiž dočetli ještě v Čechách, kde s ním dělali rozhovor o jeho restauraci a pobytu v Čechách. Říkal, že v Japonsku nesežene typický vanilkový cukr a hlavně kmín, že u nich není tak aromatický, jako je ten náš. Rozhodli jsme se tedy, že mu dovezeme vanilkový cukr a kmín. Jenomže jsme to nechtěli dát jen tak, a proto jsme se vydali sehnat dárkové balení. Kdo by to byl čekal, že to bude takové peklo. Trvalo to, prošli jsme spousty koutů, ale nakonec jsme kousek od restaurace ve velkém obchodním domě uspěli.

To už byla tma a restaurace Dub měla otevírat. Před ní jsme se sešli s ostatními a hned po otvíračce jsme vlezli do malinké hospůdky, kde bylo místo maximálně pro osm lidí, takže jsme mu v podstatě zabrali celý podnik. Předali dary, pokecali, seznámili se s jeho brigádnicí Midžú, středoškolačkou na umělecké škole. Ta byla hrozně roztomilá a neuvěřitelně stydlivá.

Objednali jsme si hezky české jídlo – kuřecí řízek s bramborovou kaší, segedínský guláš a hovězí guláš. K tomu si nechali čepovat Plzeň. A na závěr si dali puding. Jídlo připravoval přímo před námi a upřímně to netrvalo moc dlouho. Mezitím jsme si prohlíželi, jak byla hospůdka ozdobená. Tom dva byl z toho úplně unesený.

My také byli unesení a to z jídla, protože to bylo lepší jak v kdejaké české restauraci. Opravdu jsme si počvachtali. Výborná večeře, krásné posezení. Dozvěděli jsme se hodně o majiteli, jak studoval v Čechách, jak se mu tam zalíbilo, jaký život vede teď, že se mu narodila dcerka. Jak taková malá hospůdka může vydělávat. Udělali jsem spoustu fotek, rozloučili se a ještě jsme dostali radu, že kousek od Dubu je autobusová zastávka, odkud to jezdí přímo na nádraží, což bylo přesně to, co naše uťapkané nohy potřebovaly.

Dojeli jsme, kousek jsme došlapali, hodinku jeli do Nagana, kde jsme si ještě došli do konbini, abychom byli připraveni, kdyby náhodou, domluvili se, jak bude probíhat zítřek a slastně usnuli. Spánek byl zasloužený, vždyť nám málem upadly nožičky! Dobrou noc.

Předchozí den.
Následující den.