3.4.2017 – Kašli, kašli [Aktualizováno]

Mě schvátil bacil tolik, že jsem se rozhodla tenhle den prospat a prokašlat. Květa a Krista byly zmoženy společensky, takže držely basu se mnou a taky se rozhodly především spát. Kluci byli ovšem o něco akčnější: Žlůťa a meni se vydali do Himedži a Tomové s fishem si odpoledne prošli Okajamu (poté, co se vyspali z opice).

(Vypráví Žlůťa) Den začal dobře. Když tedy pominu to, že Tom jedna dorazil ve čtyři hodiny ráno (nerad spím, když jsou odemčené dveře, takže jsem mu musel jít otevřít). Prášky, co jsem dostal v nemocnici, mi zabírají a už se cítím mnohem lépe.

Den před tím jsme se s Menim domluvili, že se vyrazíme podívat na hrad Himedži. Počasí nám neskutečně přálo a měli jsem slunečno bez mraků (vítr byl ale pořád studený). Z nádraží se jde ke hradu táhlou rovnou ulicí. Ta byla plná turistů. Sem tam jsme nakoukli do nějakých obchodů a hledali jsme brožurky nebo nějaké mapky, abychom věděli, co je v okolí, a jak to tu vlastně vypadá.

Přes vodní příkop vedl dřevěný mostík. Hned u brány byla cedule, že je zde zákaz pouštění dronů. Docela by mě zajímalo, co se muselo stát, že ji tam dali. Hned zakrátko po prolezení brány se na nás otevřelo neskutečné prostranství, nad kterým se tyčil velký hrad. Několikrát větší než fotbalové hřiště. Po pravé straně byl vstup do zoo, ale to nás nějak moc netáhlo. Takže jsme si dali pár fotek na fotbalovém hřišti a mazali jsme ke vstupní bráně.

Rozhodli jsme se navštívit zahrady Kókoen, které se nacházely o příkop vedle. A pak jsme stáli tu nejluxusnější dlouho frontu. Byli jsme v ní fakt přes 60 minut. Nebylo moc co dělat, a tak jsme si dělali srandu z popotahujících Japončíků. Jen si to představte. Tichá fronta a vedle vás jde jen slyšet ffffffsssssfff. Někteří hodně s grácií.

Když jsme vešli do prostor hradu, tak jsme šli zase do ponožek. A vzhledem k tomu že dlouho před tím byla zima, tak se hrad jako takový nestačil ještě pořádně prohřát, takže dřevěné podlahy byly všechno jen ne teplé. Navíc hrady nemají okenice a tak dovnitř neskutečně fouká. Co se týče exibicí tak nic moc. Obecně Japonci nemají talent na vystavovaní historie. V jednom okně kus dřeva. V dalším zase kus kamene, no a támhle odštíplý kus meče.

V řece lidí jsme pomalu ale jistě vylezli až do šestého patra, kde se nacházela svatyně. Konečně nám došlo, proč se to tak táhne. Každý Japonec se tam musel pomodlit a kvůli tomu, že vršek hradu je nejmenší místo a cesta zpět vede přes malý otvor se skoro 90° schody, jde všechno pomalu.

V tom velkém davu na „špičce“ hradu našemu oku neutekla krásná japonská dívka s bílou šálou s černými pruhy. Díky ní byl náš „pád“ mnohem příjemnější než výstup. I když po těch 90° schodech se leze blbě. Navíc když čumíte úplně jinam než na ty schody.

Nádvoří hradu už bylo liduprázdné a s tím krásným počasím nám hrad Himedži konečně odhalil svoji majestátnost. Stát přímo pod ním byl opravdu zážitek. V podhradí se ještě nacházely různě propojené budovy, které jsme prošli. Zase bez bot. Zase s nic moc exhibicí. Jediné, co tam stálo za tu cestu, byl pohled z okna přes sakury na hrad.

Viděli jsme vše, a tak po společné královské fotce jsme vyrazili do zahrad Kókoen. Museli jsme ven z prostor hradu a zpátky přes dřevěný most. Zahrady byly hned kousek doleva od vstupu podél vodního příkopu. Kókoen bylo docela poklidné relaxační místo, i když tam bylo několik turistů. Zahrady byly rozdělené do několik menších zahrad a každá měla jiné téma a typ květeny. Líbila se mi část s velkým rybníkem, kde plavala spousta ryb. Krásná japonská dívka s bílou šálou s černými pruhy se vrátila. Výhled byl zase o něco lepší.

V zahradách jsme narazili na budovu kde byla cedule s nápisem „Dej 500 jenů a můžeš se zúčastnit čajového obřadu“. Přišlo nám to zbytečné, a tak jsme si řekli, že tuto budovu obejdeme a podíváme se okolo, jak to tam vypadá. Jedna strana budovy do zahrad byla prosklená, aby kdokoliv, kdo si uvnitř vychutnává čaj, mohl odpočívat při pohledu na zahradu. Uvnitř jsme si všimli krásné japonské dívky s bílou šálou s černými pruhy.

Takže jsme nelenili, zaplatili 500 jenů a dostali návod jak správně pít a v podstatě vykonat čajový obřad. Co dřív. Jak si to natočit. Kdy sníst zákusek. Chvíli nás nechali čekat, než si ostatní lidé při vychutnávání čaje pokochají výhledem. Milá paní v kimonu nás odvedla do hlavního sálu a pokynula, ať se posadíme. Krásná japonská dívka s bílou šálou s černými pruhy nikde.

Tak jsme si sedli na nohy. A začali studovat návod. Dámy v kimonech nám po chvilce donesli tác s čajem a zákuskem. Začali jsme divoce koukat do návodu. Najednou se z mé pravé strany ozve anglicky: Musíte si nejdříve dát zákusek a pak čaj. Tak jsem krásné japonské dívce s bílou šálou s černými pruhy poděkoval a pustil se do jídla. Nic moc. Po chvilce sezení na nahou jsem to nedal a musel si sednout do tureckého sedu. Když mě dáma v kimono uviděla tak hned se rychlostí blesku otočila a utíkala pryč. Za chvíli se vrátila s úsměvem a židlí a druhá přinesla malý stoleček. Stoleček přistál hned přede mnou. Židle za mnou. A než jsem si sedl tak už i tác s čajem byl na stolku. Meni byl mrtvý smíchy (on sám židli odmítl), a tak jsem tam jako jediný gaidžin seděl výš než ostatní. Všichni seděli na tatami na zemi. Připadal jsem si jako král. Krásná japonská dívka s bílou šálou s černými pruhy už bohužel zmizela.

Zase při našem štěstí jsme se rozhodli najíst v čase, kdy je všude zavřeno. Díky bohu jsme našli Nindža restauraci s výborným jídlem. Hrála tam parádní japonská oldies řízlá melodii z Naruta. Uvnitř jsme prohodili pár slov, tuším, s Číňankou, která se snažila poprosit obsluhu, zda by jí nepohlídali kufry, když si odskočí na toaletu. Tak se Meni nabídl, že jí na to hodíme očko. Se slovy díků jsme odešli. Dali jsme fotku restaurace a odcházíme směr šinkansen 16:22.

(Zase Zíza) Květiným snem byla fotka jeřába. Toho ptáka s dlouhýma nohama, aby bylo jasno. Ale protože byla K.O., tak se Tom jedna, Tom dva i fish uvolili, že jí ho dojdou vyfotit, když už se vydávají do města a lemry nechávají na pokoji. Cestou do zahrad, kde se měli jeřábi nacházet, samozřejmě obdivovali místní krásu: „Ta má pěkný obličej. Dal bych si říct.“, „Pěkný nohy, za těma bych chodil celý den.“ Zhruba tak. Před vstupem do zahrady si dali sakurovou zmrzlinu, krerá ovšem nebyla z květů, ale z listí. Chuťově taková normální zmrzlina... s listím.

Na místě si užívali okolní přírodu, Tom dva honil bambus a hladil barevné kapry a cykasy, které tu dorostly do obřích rozměrů, a on z toho nemohl. Chlapci se také kochali párem Japonek (hezky si je obklíčili a zubili se na ně), které se snažily nakrmit kachny, ale pomalu ani nedohodily pečivo do vody a když už se jim to nějakým zázrakem povedlo, tak spíš nakrmily vypasené ryby.

Snažili se také vyfotit Květě toho jeřába, ale ten jim nastavoval jen zadek, tak se Květa musela spokojit jen s takovou fotkou. Během prohlídky také potkali osm Japonek v kimonu, které tam naskákaly na kameny ve vodě a nechaly se fotit. Že prý jedna vypadala hůř než druhá. Tedy vypadaly opravdu japonsky...

Když vyšli ven ze zahrad přes most, tak v dálce zmerčili další Japonku, proto se okamžitě jali předstírat, že si zavazují tkaničky a bůhvíco ještě, aby na ni nenápadně počkali a mohli si ji pořádně prohlédnout. Stejně nepřišla, někam zahnula.

Cestou zpět to vzali pasáží, kde okukovali, co se dalo. Fish mi ještě koupil jahodovou wafli, aby mi udělal radost. Když se vrátili, tak já už byla vyspaná a holky už taky byly restartované. Neříkám, že vypadaly svěže, ale konečně byly ochotné komunikovat a nevypadalo to, že brzy něco vrhnou.

Zatímco kluci byli pryč, stavil se u nás Júki, byl celý nějaký zmožený. Pamatovala jsem si, že kluci v něm viděli borce, protože toho vypil neuvěřitelné množství a pak byl schopen v klidu odejít domů. Obdivovali ho. Ale jak jsem od něj dozvěděla, tak to tak slavné nebylo. Jak už byl nadraný, tak prý zakopl v podchodu, kde usnul. Po několika hodinách ho vzbudil chlad, a tak usoudil, že asi bude lepší spát doma v posteli. Druhý den ho schvátila únava a nachlazení, naštěstí si dal kouzelný japonský nápoj a pozdě odpoledne už byl jako rybička.

K večeři jsme si dali instantní nudle, pokecali a tím pro většinu den skončil. Tom jedna a dva samozřejmě ještě vyrazili do nočních okajamských ulic...

(Zase Žlůťa) Šli jsme s Tomem jedna a dva do restaurace k babče, kterou v jejich alkoholovém tripu objevili posledně. Hodně velká restaurace. Měla tam takové ty zapuštěné stoly, jak se u nich sedí a nohy máte jakoby pod zemí. Opravdu příjemné. Jídlo bylo výborné. Rýže s česnekem a různá masa. Babča si s náma ráda popovídala. Tím, jak tam Tomové už jednou byli, tak si je pamatovala (oni nejdou přehlédnout). Tak jsme se s ní vyfotili a domluvili se, že se tam ještě jednou ukážeme s ostatníma. Pak nás napadlo, zda by se nám babča nepodepsala a ona po chvilce dorazila se zabalenými hůlkami a adresou restaurace. Ty nám všem podepsala. Na oplátku chtěla jména po nás. Při našem tlumočení jsme se nasmáli, protože to zrovna vyšlo tak, že jsme tam seděli Tomáš s Tomášem a Jirka s Jirkou. Milá babča. Dobrou noc.

Předchozí den.
Následující den.