Úvod
Pojem Pekingské jaro
odkazuje k „liberalizaci politiky“ v Čínské lidové republice – to
není nijak překvapující, co naopak překvapující být může, v odborné
literatuře se můžeme setkat s různými obdobími 20. století, která jsou
takto nazývána. V některých odborných publikacích tak najdeme toto
označení pro období 1977-1978, roky po Mao Ce-tungově smrti (1893-1976), nebo pro
období 1986-1989, ukončené masakrem na náměstí Nebeského klidu, případně pro období
1997-1998, po smrti Teng Siao-pchinga (1904-1997), kdy i proběhlo klidné
předání Hongkongu z britské správy do čínské jurisdikce a bylo povoleno
založení Demokratické strany Číny (1998). V seminární práci proto popíši,
co přesně liberalizace v období cca. 1997-1989 znamenala, ale nejvíce
prostoru budu věnovat studentským nepokojů v 80. letech a především
událostem předcházející masakr na tchien-an-menském náměstí.
Na druhou stranu
krátkému období mezi lety 1997-1998 se podrobněji věnovat nebudu, ale cítila
jsem, že je potřeba toto období alespoň zmínit v úvodu, neboť někteří
akademici zabývající se Čínou ho k Pekingskému jaru řadí. Podle mého
názoru tam ovšem nepatří, protože v tom případ bychom k němu mohli
řadit i obdobně dlouhé údobí mezi lety 2004-2005, kdy vláda najednou zničehonic
přestala zamlčovat informace o epidemii SARS. Poté si mnozí mysleli, že také
dojde k větší svobodě slova či politické liberalizaci, ale nebylo tomu
tak, stejně jako v letech 1997-1998. Navíc ani nedošlo k žádným
demonstracím či všeobecnému volání po politické liberalizaci.
1977-1978
V roce 1966
započal Mao Ce-tung socio-politickou kampaň nazvanou Kulturní revoluce, která
měla přinést velké změny v čínské společnosti; měla ji modernizovat. Opak byl
pravdou, Kulturní revoluce přivodila smrt stovkám tisíců lidem, které se staly
oběťmi Rudých gard, rozvrátila spoustu rodin i ekonomiku země. Oficiálně kampaň
trvala do roku 1969, ale její vliv trval až do roku 1976, kdy zemřel její
strůjce Mao.
 |
| Gang čtyř |
Po Maově smrti se rozpoutal boj o moc, ze kterého nakonec
vítězně vyšel Chu Kuo-feng. Za jeho dvouleté vlády se vypořádalo s Gangem
čtyř[1]
označeným za toho, kdo uvrhl zemi do chaosu, bylo rehabilitováno mnoho
osobností perzekuovaných za Kulturní revoluce. Mezi nimi byl i Teng
Siao-pching, jenž se na konci roku 1978 dostal opět k moci – začalo mu být
přezdíváno „nejvyšší vůdce“.
Hned následující rok Teng vyhlásil čtyři základní
principy[2],
aby mohl bez politických reforem Čínu nasměrovat na cestu ekonomického rozvoje
a „otevření vůči světu“ – již od roku 1972 probíhal proces normalizace vztahů
se Spojenými státy, který byl završen právě v lednu 1979, kdy se Teng
vydal USA, kam se posléze vydalo studovat mnoho čínských studentů. Došlo
k důrazu na rozvoj zemědělství a výrobu spotřebního zboží určeného na
export. Tengovy reformy poskytly prostor i pro soukromé podnikání. Díky
znovuotevření Číny začal do země přitékat zahraniční kapitál a technologie.
Po zdevastování inteligence a vyššího vzdělávání za
Kulturní revoluce pocítila společnost jejich potřebu a za pragmatického Tengova
prohlášení „hledat pravdu na základě
faktů“ došlo k obnovení celostátních přijímacích zkoušek, kdy
v letech 1977 a 1978 k nim byli připuštěni uchazeči do věku 30 let,
ačkoliv obvykle byli připouštěni pouze uchazeči do věku 21.
 |
| Ta-c'-pao |
Na konci roku 1978 se začaly objevovat po Pekingu plakáty
či nástěnné noviny psané velkými znaky (ta-c‘-pao)
zabývající se politikou – byly výslovně povoleny zákonem. Na přelomu roku
1978-1979 se na Zdi demokracie uprostřed Pekingu denně objevovaly tyto plakáty,
jejichž autoři byli lidé z různých vrstev. Výroků na těchto plakátech se
ale chopili novináři ze zahraničí, kteří to považovali za projev politické
nespokojenosti, který Komunistická strana Číny nemůže jen tak ignorovat.
V březnu
1979 byl zatčen elektrikář Wej Ťing-šeng, obhajující demokracii jako „pátou
modernizaci“, a na základě chatrných obvinění odsouzen na výstrahu
k patnácti letům vězení. Tím existence Zdi demokracie skončila. V té
době se také spousta Číňanů, a to nejen studentů, intelektuálně odcizila
straně.
1986-1989
V 80. letech byla
Čína v podstatě otevřenější, než je dnes: debatovalo se o možnosti
přehodnocení celého politického systému, společnost nebyla tak hlídaná.[3]
V polovině 80. let se nacházela Čína v období, kdy se zpochybňovaly
naprosté základy předchozího systému. Tengovy reformy spojené s dalšími
faktory vyvolaly inflaci, statisíce lidí byly propuštěny z práce, vzrostla
kriminalita a bujela korupce. Není proto divu, že čínské obyvatelstvo, které
bylo po „otevření země“ více vystavováno zahraničním myšlenkám a jinému
životnímu standardu, vyvíjelo na vládu tlak, aby se tempo změn urychlila.
V roce 1986 se aktivizovali obhájci politických
reforem v čele s Chu Jao-pangem. Na různých odborných konferencích,
iniciovaných stranickým vedením, byli odborníci z oblasti společenských
věd vyzýváni, aby se pokusili najít způsob, jak takové reformy co nejlépe
provést. Zároveň byli ujišťováni, že se nemusejí bát pronásledování za jejich
názory, jako tomu bývalo v minulosti. To inspirovalo vznik mnoha
diskuzních klubů, které se staly základnami pro studentské revolty
v příštích letech. Byl to právě rok 1986, kdy Čínu zachvátily první
studentské protesty. Do konce roku se do protestu[4]
zapojilo již 150 univerzit po celé zemi.
Zbytek společnosti, až na malé výjimky, se na protesty
studentů díval s nedůvěrou. Za studenty se nikdo nepostavil a ti se
v následujícím roce navrátili do školních lavic. Vzhledem k tomu, že
Teng během roku 1986 několikrát vyzýval Chua, aby studentské nepokoje potlačil,
který jeho přání ovšem nesplnil, zatahal Teng za stranické provázky a Chu
Jao-pang byl z funkce generálního tajemníka KS Číny odvolán. I přesto
nebylo dosaženo shody uvnitř strany, jak se postavit k politickým
reformám. Demonstrace v ulicích sice ustaly, ale intelektuálové bez
přestání o této problematice debatovali dál.
Na začátku roku 1989 se ovšem zase začalo přiostřovat;
vznikaly další studentské kluby, probíhaly diskuze na akademické půdě, psaly se
a schvalovaly petice, novináři (čínští i zahraniční) veškeré dění
zpopularizovali, atmosféra byla velmi podobné té z roku 1986. Na začátek
května byla naplánována oslava výročí „hnutí 4. května 1919“. Jenomže 15. dubna
1989 zemřel Chu Jao-pang.
15. dubna – 4. června 1989
Přestože byl Chu
Jao-pang odvolán z funkce generálního tajemníka a stáhl se do ústraní,
nebyl zapomenut, naopak byl zidealizován. Chu chtěl zřejmě využít atmosféry,
která vznikla v roce 1989, připravil si na zasedání politbyra projev o
tom, že je nutné hmotně i morálně podporovat univerzitní a vědecké prostředí.
Bohužel během zasedání Chu Jao-panga stihla srdeční nevolnost a o týden později
zemřel.
 |
| Chu Jao-pang |
Již o dva dny později se studenti pekingských univerzit
vydali do ulic a požadovali mimo jiné i rozhovor s premiérem Li Pchengem.
17. dubna se ovšem nedočkali žádné reakce z vyšších míst.
22. dubna se konal pohřeb Chu Jao-panga. Přišli se
s ním rozloučit jak vlivní členové Komunistické strany, tak i tisíce
studentů, které se shromáždily na náměstí před palácem Všečínského shromáždění
lidových zástupců. Z rozloučení se stala demonstrace s dvěma cíli: 1.
poklonit se tajemníkovi Chu a 2. povědět vedení, že touží po více reformách. Do
tohoto okamžiku měla celá akce podobný charaktery jako ta v roce 1986.
Vše se změnilo po pohřbu, kdy předseda strany odmítl studentskou
delegaci přijmout. Studenti vytvořili agitační skupiny, které se vydaly jak do
škol, tak i na různá pracoviště, kde vyhlásily stávku. Strana se
k demonstracím a požadavkům studentů stavila poněkud laxně a zlehčovala
situaci slovy, že chápe zármutek lidu nad smrtí tak významného člověka, jakým
byl Chu Jao-pang, ale že právě tento smutek využívají podezřelé živly
k destabilizaci státu a veškerý čínský lid by si na ně měl dát pozor.
Taková nařčení se studentům nelíbila.
Když vláda stále odmítala vést dialog se zástupci
studentů, rozhodli se, že si ho vynutí krajním prostředkem – hladovkou. 13.
května s ní začalo asi tisíc studentů, počet se časem navyšoval. Navíc se
studenty soucítili i obyčejní lidé, obyvatelé Pekingu, kteří jim nosili na
náměstí jídlo, pití či přikrývky. Situace se stále nikam neposouvala. Vláda
chtěla nastalou situaci co nejrychleji ukončit, studenti se zase nechtěli vzdát
bez dosažení nějakých změn.
20. května vláda
vyhlásila výjimečný stav nad celým Pekingem. Dorazila armáda, ta se zastavila u
prvních barikád, které postavili obyvatelé města na přístupových cestách do
města. Ke konci května to vypadalo, že se situace stabilizuje. Studenti stále
setrvávali na náměstí Tchien-an-men, ale v okolních ulicích se pomalu život
vracel do starých kolejí. Počet protestujících poklesl, ti, co zde byli již
delší dobu, schvátila únava, a další studenti z okolních měst již
nepřijížděli, protože vláda vydala nařízení, aby železnice nepřepravovaly mladé
lidi do Pekingu zadarmo. V rámci toho všeho navíc narůstaly spory mezi
vůdci studentského hnutí. Aby se pozvedla morálka, byla uprostřed náměstí
vystavěna „socha svobody“ (ekvivalent sochy Svobody v New Yorku), kterou
později přejely tanky.
Na začátku
června přibyly nové vojenské posily, které se taktéž zastavily u prvních
barikád. 3. června v noci dorazily ještě další posily, které se ovšem
nezastavily – pokračovaly dál do centra s těžkou technikou a bez varování
střílely. Podle očitých svědků v této době zemřel nejméně jeden tisíc nevinných
lidí a to především z toho důvodu, že až do poslední chvíle nevěřili, že
by vojáci začali střílet. Podle oficiálních údajů bylo zabito dvě stě
neozbrojených demonstrantů a zraněno tisíce dalších.
Shodou okolností
měl v květnu toho roku do Pekingu dorazit Michail Sergejevič Gorbačov a
k této příležitosti se do Číny sjeli novináři z celého světa. Ti
sledovali po většinu května masové hnutí klidně demonstrující za demokracii a
někteří zde zůstali až do osudného 4. června, aby byli svědky masakru, který se
udál na Tchien-an-menu. Díky tomu mohlo světové obecenstvo doma na svých
televizních obrazovkách sledovat či číst v novinách, co se děje
v Číně a jak tamější režim zachází s mírumilovnými protestanty.
Pokud by měl
někdo pocit, že po takovém zpravodajství se země, které dbají na liská práva,
rozhodnou s Čínskou lidovou republikou zpřetrhat zahraniční vztahy, nebylo
tomu tak na dlouho. Čínské vládě se brzy podařilo vymanit z diplomatické
izolace a to především díky Japonsku a Spojeným států, které potřebovaly Čínu,
aby jim alespoň „tiše“ odsouhlasila v bezpečnostní radě OSN operaci
Pouštní bouře v roce 1991.
Závěr
Přestože již od 70. let
probíhají snahy, především z řad studentů a inteligence, o uvolnění
režimu, demokratizaci, nebylo ani jedno hnutí úspěšné tak, jak si představovalo.
Přestože se „země otevřela“ a začal do ní proudit cizí kapitál, přes všechna
očekávání nedošlo k více znatelné demokratizaci a vláda se stále snaží – a
prozatím úspěšně – o zachování autoritářského státu. Ačkoliv si svět stále
různě připomíná masakr na náměstí Nebeského klidu, v samotné Číně již není
mnoho lidí, kteří by si ho nějak více připomínali. V současné době se Čína
spíše zajímá o zničené životní prostřední než o větší svobody a práva pro
jedince. A tak se to straně líbí – již žádné vzpomínání na události z roku
1989.
Použité zdroje
1.
BAKEŠOVÁ, Ivana.
Čína ve XX. století: díl 2. Olomouc:
Univerzita Palackého v Olomouci, 2001, 217 stran, ISBN 802440611X,
2.
Další Pekingské jaro? V Číně po Tchien-an-menu jen
stěží, míní sinolog. 4. června
2014. Dostupné z
<http://www.lidovky.cz/dalsi-pekingske-jaro-v-cine-po-tchien-an-menu-jen-stezi-mini-sinolog-1f3-/zpravy-svet.aspx?c=A140603_181652_ln_zahranici_msl
>,
3.
FAIRBANK, John
F. Dějiny Číny. Jihlava: Lidové
noviny, 1998, 656 stran, ISBN 8071062499,
4.
FENBY, Jonathan.
Modern China: The Fall and Rise of a Great Power, 1850 to
the Present. New York: HarperCollins Publishers, 2008, 763 stran, ISBN
9780061661167,
5.
FÜRST, Rudolf. Čína ve XX. století: díl 3. Olomouc:
Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, 189 stran, ISBN 8024412861,
6.
China tightens information controls for Tiananmen
anniversary. 4. června 2009.
Dostupné z < http://www.theage.com.au/world/china-tightens-information-controls-for-tiananmen-anniversary-20090603-bvxf.html>,
7.
Moderní Čína.
Český Těšín: Jota, 2009, 340 stran, ISBN 97788072176816,
8.
ODAHA, Tomáš V. Tchien-an-men a Pekingské jaro 1989. 25.
únor 2008. Dostupné z < http://www.odaha.com/tomas-odaha/komentare/tchien-men-pekingske-jaro-1989>,
9.
RAMPINI,
Federico. Čínské století: Autentický
průvodce zemí rudého draka. Praha: Dokořán, 2008, 303 stran, ISBN
9878073631284.
[1] Gang vedla vdova po Mao
Ce-tungovi Ťiang Čching, dalšími třemi byli Čan čchung-čchiao, Wang Chung-wen a
Jao Wen-juan.
[2] Čína se musí držet 1.
socialistické cesty, 2. diktatury proletariátu, 3. vedoucí úlohy strany, 4.
marxismu-leninismu-maoismu.
[3] Viz č. 2.
[4] Protestovali proti výběru
kandidátů na poslance místních shromáždění lidových zástupců stranickými
výbory, za svobodu slova, za demokratické reformy a za lepší podmínky na
kolejích.
Žádné komentáře:
Okomentovat