Pekingské jaro

Úvod

Pojem Pekingské jaro odkazuje k „liberalizaci politiky“ v Čínské lidové republice – to není nijak překvapující, co naopak překvapující být může, v odborné literatuře se můžeme setkat s různými obdobími 20. století, která jsou takto nazývána. V některých odborných publikacích tak najdeme toto označení pro období 1977-1978, roky po Mao Ce-tungově smrti (1893-1976), nebo pro období 1986-1989, ukončené masakrem na náměstí Nebeského klidu, případně pro období 1997-1998, po smrti Teng Siao-pchinga (1904-1997), kdy i proběhlo klidné předání Hongkongu z britské správy do čínské jurisdikce a bylo povoleno založení Demokratické strany Číny (1998). V seminární práci proto popíši, co přesně liberalizace v období cca. 1997-1989 znamenala, ale nejvíce prostoru budu věnovat studentským nepokojů v 80. letech a především událostem předcházející masakr na tchien-an-menském náměstí. 

Na druhou stranu krátkému období mezi lety 1997-1998 se podrobněji věnovat nebudu, ale cítila jsem, že je potřeba toto období alespoň zmínit v úvodu, neboť někteří akademici zabývající se Čínou ho k Pekingskému jaru řadí. Podle mého názoru tam ovšem nepatří, protože v tom případ bychom k němu mohli řadit i obdobně dlouhé údobí mezi lety 2004-2005, kdy vláda najednou zničehonic přestala zamlčovat informace o epidemii SARS. Poté si mnozí mysleli, že také dojde k větší svobodě slova či politické liberalizaci, ale nebylo tomu tak, stejně jako v letech 1997-1998. Navíc ani nedošlo k žádným demonstracím či všeobecnému volání po politické liberalizaci.

1977-1978

V roce 1966 započal Mao Ce-tung socio-politickou kampaň nazvanou Kulturní revoluce, která měla přinést velké změny v čínské společnosti; měla ji modernizovat. Opak byl pravdou, Kulturní revoluce přivodila smrt stovkám tisíců lidem, které se staly oběťmi Rudých gard, rozvrátila spoustu rodin i ekonomiku země. Oficiálně kampaň trvala do roku 1969, ale její vliv trval až do roku 1976, kdy zemřel její strůjce Mao. 

Gang čtyř

            Po Maově smrti se rozpoutal boj o moc, ze kterého nakonec vítězně vyšel Chu Kuo-feng. Za jeho dvouleté vlády se vypořádalo s Gangem čtyř[1] označeným za toho, kdo uvrhl zemi do chaosu, bylo rehabilitováno mnoho osobností perzekuovaných za Kulturní revoluce. Mezi nimi byl i Teng Siao-pching, jenž se na konci roku 1978 dostal opět k moci – začalo mu být přezdíváno „nejvyšší vůdce“.

            Hned následující rok Teng vyhlásil čtyři základní principy[2], aby mohl bez politických reforem Čínu nasměrovat na cestu ekonomického rozvoje a „otevření vůči světu“ – již od roku 1972 probíhal proces normalizace vztahů se Spojenými státy, který byl završen právě v lednu 1979, kdy se Teng vydal USA, kam se posléze vydalo studovat mnoho čínských studentů. Došlo k důrazu na rozvoj zemědělství a výrobu spotřebního zboží určeného na export. Tengovy reformy poskytly prostor i pro soukromé podnikání. Díky znovuotevření Číny začal do země přitékat zahraniční kapitál a technologie.

            Po zdevastování inteligence a vyššího vzdělávání za Kulturní revoluce pocítila společnost jejich potřebu a za pragmatického Tengova prohlášení „hledat pravdu na základě faktů“ došlo k obnovení celostátních přijímacích zkoušek, kdy v letech 1977 a 1978 k nim byli připuštěni uchazeči do věku 30 let, ačkoliv obvykle byli připouštěni pouze uchazeči do věku 21.

Ta-c'-pao

            Na konci roku 1978 se začaly objevovat po Pekingu plakáty či nástěnné noviny psané velkými znaky (ta-c‘-pao) zabývající se politikou – byly výslovně povoleny zákonem. Na přelomu roku 1978-1979 se na Zdi demokracie uprostřed Pekingu denně objevovaly tyto plakáty, jejichž autoři byli lidé z různých vrstev. Výroků na těchto plakátech se ale chopili novináři ze zahraničí, kteří to považovali za projev politické nespokojenosti, který Komunistická strana Číny nemůže jen tak ignorovat. 

V březnu 1979 byl zatčen elektrikář Wej Ťing-šeng, obhajující demokracii jako „pátou modernizaci“, a na základě chatrných obvinění odsouzen na výstrahu k patnácti letům vězení. Tím existence Zdi demokracie skončila. V té době se také spousta Číňanů, a to nejen studentů, intelektuálně odcizila straně.

1986-1989

V 80. letech byla Čína v podstatě otevřenější, než je dnes: debatovalo se o možnosti přehodnocení celého politického systému, společnost nebyla tak hlídaná.[3] V polovině 80. let se nacházela Čína v období, kdy se zpochybňovaly naprosté základy předchozího systému. Tengovy reformy spojené s dalšími faktory vyvolaly inflaci, statisíce lidí byly propuštěny z práce, vzrostla kriminalita a bujela korupce. Není proto divu, že čínské obyvatelstvo, které bylo po „otevření země“ více vystavováno zahraničním myšlenkám a jinému životnímu standardu, vyvíjelo na vládu tlak, aby se tempo změn urychlila.

            V roce 1986 se aktivizovali obhájci politických reforem v čele s Chu Jao-pangem. Na různých odborných konferencích, iniciovaných stranickým vedením, byli odborníci z oblasti společenských věd vyzýváni, aby se pokusili najít způsob, jak takové reformy co nejlépe provést. Zároveň byli ujišťováni, že se nemusejí bát pronásledování za jejich názory, jako tomu bývalo v minulosti. To inspirovalo vznik mnoha diskuzních klubů, které se staly základnami pro studentské revolty v příštích letech. Byl to právě rok 1986, kdy Čínu zachvátily první studentské protesty. Do konce roku se do protestu[4] zapojilo již 150 univerzit po celé zemi.

            Zbytek společnosti, až na malé výjimky, se na protesty studentů díval s nedůvěrou. Za studenty se nikdo nepostavil a ti se v následujícím roce navrátili do školních lavic. Vzhledem k tomu, že Teng během roku 1986 několikrát vyzýval Chua, aby studentské nepokoje potlačil, který jeho přání ovšem nesplnil, zatahal Teng za stranické provázky a Chu Jao-pang byl z funkce generálního tajemníka KS Číny odvolán. I přesto nebylo dosaženo shody uvnitř strany, jak se postavit k politickým reformám. Demonstrace v ulicích sice ustaly, ale intelektuálové bez přestání o této problematice debatovali dál.

            Na začátku roku 1989 se ovšem zase začalo přiostřovat; vznikaly další studentské kluby, probíhaly diskuze na akademické půdě, psaly se a schvalovaly petice, novináři (čínští i zahraniční) veškeré dění zpopularizovali, atmosféra byla velmi podobné té z roku 1986. Na začátek května byla naplánována oslava výročí „hnutí 4. května 1919“. Jenomže 15. dubna 1989 zemřel Chu Jao-pang.

15. dubna – 4. června 1989

Přestože byl Chu Jao-pang odvolán z funkce generálního tajemníka a stáhl se do ústraní, nebyl zapomenut, naopak byl zidealizován. Chu chtěl zřejmě využít atmosféry, která vznikla v roce 1989, připravil si na zasedání politbyra projev o tom, že je nutné hmotně i morálně podporovat univerzitní a vědecké prostředí. Bohužel během zasedání Chu Jao-panga stihla srdeční nevolnost a o týden později zemřel.

Chu Jao-pang

            Již o dva dny později se studenti pekingských univerzit vydali do ulic a požadovali mimo jiné i rozhovor s premiérem Li Pchengem. 17. dubna se ovšem nedočkali žádné reakce z vyšších míst.

            22. dubna se konal pohřeb Chu Jao-panga. Přišli se s ním rozloučit jak vlivní členové Komunistické strany, tak i tisíce studentů, které se shromáždily na náměstí před palácem Všečínského shromáždění lidových zástupců. Z rozloučení se stala demonstrace s dvěma cíli: 1. poklonit se tajemníkovi Chu a 2. povědět vedení, že touží po více reformách. Do tohoto okamžiku měla celá akce podobný charaktery jako ta v roce 1986.

            Vše se změnilo po pohřbu, kdy předseda strany odmítl studentskou delegaci přijmout. Studenti vytvořili agitační skupiny, které se vydaly jak do škol, tak i na různá pracoviště, kde vyhlásily stávku. Strana se k demonstracím a požadavkům studentů stavila poněkud laxně a zlehčovala situaci slovy, že chápe zármutek lidu nad smrtí tak významného člověka, jakým byl Chu Jao-pang, ale že právě tento smutek využívají podezřelé živly k destabilizaci státu a veškerý čínský lid by si na ně měl dát pozor. Taková nařčení se studentům nelíbila.

            Když vláda stále odmítala vést dialog se zástupci studentů, rozhodli se, že si ho vynutí krajním prostředkem – hladovkou. 13. května s ní začalo asi tisíc studentů, počet se časem navyšoval. Navíc se studenty soucítili i obyčejní lidé, obyvatelé Pekingu, kteří jim nosili na náměstí jídlo, pití či přikrývky. Situace se stále nikam neposouvala. Vláda chtěla nastalou situaci co nejrychleji ukončit, studenti se zase nechtěli vzdát bez dosažení nějakých změn. 

20. května vláda vyhlásila výjimečný stav nad celým Pekingem. Dorazila armáda, ta se zastavila u prvních barikád, které postavili obyvatelé města na přístupových cestách do města. Ke konci května to vypadalo, že se situace stabilizuje. Studenti stále setrvávali na náměstí Tchien-an-men, ale v okolních ulicích se pomalu život vracel do starých kolejí. Počet protestujících poklesl, ti, co zde byli již delší dobu, schvátila únava, a další studenti z okolních měst již nepřijížděli, protože vláda vydala nařízení, aby železnice nepřepravovaly mladé lidi do Pekingu zadarmo. V rámci toho všeho navíc narůstaly spory mezi vůdci studentského hnutí. Aby se pozvedla morálka, byla uprostřed náměstí vystavěna „socha svobody“ (ekvivalent sochy Svobody v New Yorku), kterou později přejely tanky.

Na začátku června přibyly nové vojenské posily, které se taktéž zastavily u prvních barikád. 3. června v noci dorazily ještě další posily, které se ovšem nezastavily – pokračovaly dál do centra s těžkou technikou a bez varování střílely. Podle očitých svědků v této době zemřel nejméně jeden tisíc nevinných lidí a to především z toho důvodu, že až do poslední chvíle nevěřili, že by vojáci začali střílet. Podle oficiálních údajů bylo zabito dvě stě neozbrojených demonstrantů a zraněno tisíce dalších.

Shodou okolností měl v květnu toho roku do Pekingu dorazit Michail Sergejevič Gorbačov a k této příležitosti se do Číny sjeli novináři z celého světa. Ti sledovali po většinu května masové hnutí klidně demonstrující za demokracii a někteří zde zůstali až do osudného 4. června, aby byli svědky masakru, který se udál na Tchien-an-menu. Díky tomu mohlo světové obecenstvo doma na svých televizních obrazovkách sledovat či číst v novinách, co se děje v Číně a jak tamější režim zachází s mírumilovnými protestanty.

Pokud by měl někdo pocit, že po takovém zpravodajství se země, které dbají na liská práva, rozhodnou s Čínskou lidovou republikou zpřetrhat zahraniční vztahy, nebylo tomu tak na dlouho. Čínské vládě se brzy podařilo vymanit z diplomatické izolace a to především díky Japonsku a Spojeným států, které potřebovaly Čínu, aby jim alespoň „tiše“ odsouhlasila v bezpečnostní radě OSN operaci Pouštní bouře v roce 1991.           

Závěr

Přestože již od 70. let probíhají snahy, především z řad studentů a inteligence, o uvolnění režimu, demokratizaci, nebylo ani jedno hnutí úspěšné tak, jak si představovalo. Přestože se „země otevřela“ a začal do ní proudit cizí kapitál, přes všechna očekávání nedošlo k více znatelné demokratizaci a vláda se stále snaží – a prozatím úspěšně – o zachování autoritářského státu. Ačkoliv si svět stále různě připomíná masakr na náměstí Nebeského klidu, v samotné Číně již není mnoho lidí, kteří by si ho nějak více připomínali. V současné době se Čína spíše zajímá o zničené životní prostřední než o větší svobody a práva pro jedince. A tak se to straně líbí – již žádné vzpomínání na události z roku 1989.

Použité zdroje

1.      BAKEŠOVÁ, Ivana. Čína ve XX. století: díl 2. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001, 217 stran, ISBN 802440611X,

2.      Další Pekingské jaro? V Číně po Tchien-an-menu jen stěží, míní sinolog. 4. června 2014. Dostupné z <http://www.lidovky.cz/dalsi-pekingske-jaro-v-cine-po-tchien-an-menu-jen-stezi-mini-sinolog-1f3-/zpravy-svet.aspx?c=A140603_181652_ln_zahranici_msl >,

3.      FAIRBANK, John F. Dějiny Číny. Jihlava: Lidové noviny, 1998, 656 stran, ISBN 8071062499,

4.      FENBY, Jonathan. Modern China:  The Fall and Rise of a Great Power, 1850 to the Present. New York: HarperCollins Publishers, 2008, 763 stran, ISBN 9780061661167,

5.      FÜRST, Rudolf. Čína ve XX. století: díl 3. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, 189 stran, ISBN 8024412861,

6.      China tightens information controls for Tiananmen anniversary. 4. června 2009. Dostupné z < http://www.theage.com.au/world/china-tightens-information-controls-for-tiananmen-anniversary-20090603-bvxf.html>,

7.      Moderní Čína. Český Těšín: Jota, 2009, 340 stran, ISBN 97788072176816,

8.      ODAHA, Tomáš V. Tchien-an-men a Pekingské jaro 1989. 25. únor 2008. Dostupné z < http://www.odaha.com/tomas-odaha/komentare/tchien-men-pekingske-jaro-1989>,

9.      RAMPINI, Federico. Čínské století: Autentický průvodce zemí rudého draka. Praha: Dokořán, 2008, 303 stran, ISBN 9878073631284.

---

[1] Gang vedla vdova po Mao Ce-tungovi Ťiang Čching, dalšími třemi byli Čan čchung-čchiao, Wang Chung-wen a Jao Wen-juan.

[2] Čína se musí držet 1. socialistické cesty, 2. diktatury proletariátu, 3. vedoucí úlohy strany, 4. marxismu-leninismu-maoismu.

[3] Viz č. 2.

[4] Protestovali proti výběru kandidátů na poslance místních shromáždění lidových zástupců stranickými výbory, za svobodu slova, za demokratické reformy a za lepší podmínky na kolejích.

Zakázané město

Tak jako o Praze se říká, že je srdcem Evropy, i čínské hlavní město Peking má to své srdce – je jím majestátní architektonický komplex Zakázané město, což je vlastně označení pro císařský palác Gugong (故宫). Je svého druhu unikátní, protože se jedná o největší a nejzachovalejší architektonický komplex budov dřevěné konstrukce na světě a vypovídá o čínské kultuře za dynastií Ming (1368–1644) a Qing (1644–1912). I díky tomu bylo roku 1987 zapsáno na seznam světových kulturních památek UNESCO.[1]

            Zakázané město se nachází v těsné blízkosti náměstí Nebeského klidu, které je známé především kvůli krvavým studentským nepokojům z roku 1989. Komplex se rozkládá na ploše necelých 74 hektarů, od severu k jihu můžeme naměřit téměř kilometr a od východu k západu dosahuje šíře 750 metrů, má tedy obdélný půdorys. Podél Zakázaného města byla vystavěna vysoká zeď o osmi metrech, na které jsou obranné věže v každém ze čtyř rohů, a vodní příkop o šířce padesát dva metrů a hloubce téměř šest metrů – ten měl oddělit komplex od zbytku nejen čínského světa. Celý komplex byl vybudován, aby byl v souladu s císařskou etiketou a řádem, normami politiky a etickými principy. 

Historie

Hongwu

V roce 1368 se Hongwu prohlásil za vládce Číny a založil dynastii Ming. Stejně jako za předcházející dynastie Yuan (1271-1368) ponechal hlavní město v Nanjingu.[2] Již o rok později nového císaře napadlo, že by přenesl hlavní město z Nanjingu do Fengyang, okresu, kde se narodil. Nejprve byla zahájena výstavba nové metropole, ale roku 1375 se Hongwu vzdal myšlenky, že by hlavní město přenesl. Tuto myšlenku naplnil až jeho čtvrtý syn Zhu Di, známý jako císař Yongle. Roku 1402 uchvátil trůn, stal se třetím císařem Mingské dynastie a hlavní město přenesl do Pekingu[3] – zbavil se tak vlivu předchozího císaře Jianwena, ač během převratu zmizel neznámo kam a již se nikdy neobjevil.[4]

V roce 1406 v Pekingu započala konstrukce Zakázaného města a roku 1420 byla dokončena. Zodpovědnost za vzhled, plánování a provedení tohoto projektu připadá architektovi Juan Anovi, vietnamskému eunuchovi, a zaměstnává na sto tisíc zručných řemeslníků školených v klasické čínské architektuře a milion nádeníků.[5]

          

  Od roku 1420 do roku 1644 bylo Zakázané město sídlem císařů Mingské dynastie, kterých se tam vystřídalo dvacet čtyři. V první polovině 17. století čínský lid úpí pod tíhou daní a přesto ve státní pokladně je prázdno. Ve chvíli, kdy se vzbouřený lid shromažďuje kolem zdí Zakázaného města, poslední císař dynastie Ming Chongzhen se na Uhelném pahorku[6] nad střechami císařského města rozhodne spáchat sebevraždu – oběsí se na hedvábné šerpě. Zakázané město ale pád dynastie přežije.

Brzy poté vládu nad „říší Středu“ převezmou Mandžuové a založí novou dynastii Qing. Ti se také rozhodnou vládnout ze Zakázaného města až do roku 1911, kdy je císařství svrženo a nastolena republika. Roku 1912, po vládě čtrnácti qingských císařů, přestává být Zakázané město politickým středem Číny, když abdikuje poslední čínský císař Puyi. Bylo rozhodnuto, že může zůstat i nadále žít za zdmi Zakázaného města a pobírat roční vládní penzi ve výši čtyři miliony yuanů. Puyi a jeho rodina využívali prostor vnitřního dvoru, zatímco nová vláda využívala prostory dvoru vnějšího – tam bylo roku 1914 vybudováno muzeum.[7]

Puyi

Roku 1924 vpadly do Pekingu vojska Feng Yuxianga, zrušili nařízení o Puyiově pobytu za zdmi Zakázaného města a vykázali ho z paláce. O rok později, 10. října, se ze Zakázaného města stalo Palácové muzeum a velké množství pokladů a kuriozit, které zde byly nalezeny, bylo postupně zapsáno do katalogu a zpřístupněno široké veřejnosti k nahlédnutí. Když Puyi po odchodu z paláce čelil finančním potížím, rozhodl se prodávat cenné sbírkové předměty. Puyi navštívil Zakázané město již jen jako obyčejný smrtelník, aby mohl znovu vidět bývalý domov, musel zaplatit vstupné.

Během invaze Japonců, která započala roku 1933, se začaly cennosti ze Zakázaného města balit a odvážet do bezpečí před okupanty. Na konci 2. světové války, ač byly památky rozesety do třech koutů Číny[8], se vrátily všechny v pořádku zpět do muzea.[9] Bohužel na konci 40. let 20. století, kdy Čínou zmítala občanská válka, byly některé z těch zachráněných památek převezeny kuomintangskou armádou na Taiwan, kde jsou dodnes v hlavním městě Taipeii uloženy v muzeu.

Vchod do Zakázaného města

Občanskou válku nakonec vyhráli Komunisté a 1. října 1949 Mao Zedong vyhlásil zrod nové Číny a založení Čínské lidové republiky – to se odehrálo jen pár kroků od území Zakázaného města, konkrétně na náměstí Nebeského klidu. Když byla pak o 17 let později Maoem vyhlášena Kulturní revoluce, bylo svrženo několik budov, některé artefakty nenávratně zničeny a v celém areálu Palácového muzea docházelo k ničení historických památek. Naštěstí aby se zamezilo dalším destrukcím, byly premiérem Zhou Enlaiem vyslány jednotky, které měly Zakázané město střežit. A tak od roku 1966 do roku 1971 bylo muzeum zapečetěno.[10]

V současnosti je Palácové muzeum opět otevřeno široké veřejnosti a stalo se jednou z nejnavštěvovanějších památkových destinací. V roce 2005 započal šestnáctiletý projekt na obnovu Zakázaného města – jedná se o opravy a znovuvybudování některých budov a cílem je zrenovovat muzeum do takové podoby, ve které bylo před rokem 1912. Jedná se o největší opravy za poslední dvě století, s čímž bylo spojeno i uzavření některých částí Zakázaného města a omezení počtu návštěvníků. Celá renovace by měla být hotová do roku 2020 k šestistému výročí od založení. 

Symbolika

Zakázané město bylo vystavěno tak, aby splňovalo do posledního detailu principy yin a yang, symboliku tehdejší čínské kosmologie a veškeré vybavení, použité barvy, výška budov i rostlin, rozsah a rozložení budov a místností v komplexu přísně zobrazuje superioritu a přísnost císařské moci. Reprezentovalo tedy nedotknutelného císaře a jeho vzdálenost – tedy nadřazenost obyčejnému lidu. Proto uvnitř mohl pobývat jen císař s vybraným služebnictvem, konkubínami a hosty. Pokud toto někdo porušil, tak byl bez milosti popraven.

            Již jen samotné jméno „Zakázané město“, čínsky Zijin Cheng (紫禁城), což doslova znamená Purpurové zakázané město, je plné symboliky. První znak ze složeniny „zi“ znamená purpurový a odkazuje k Severce, která byla ve starověké Číně nazývána Ziwei (紫微) a podle tradiční čínské astrologie byla považována za místo, kde sídlí Nefritový císař, za střed Nebes. Kolem hvězdy se má nacházet říše Nefritového císaře a v ní jeho rodina. Zakázané město, kde pobýval císař vládnoucí v Číně, tedy bylo zemským protějškem jeho sídla na Severce. Druhý znak „jin“ znamená zakázaný a odkazoval k faktu, že nikdo nemohl vstoupit nebo odejít z komplexu bez souhlasu císaře. Poslední znak „cheng“ znamená město – jeho význam je tedy jasný.[11]

   

         V tehdejší Číně hrála čísla velmi důležitou roli, a tak výstavba každé budovy měla svůj numerologický význam. Oním magickým číslem v čínské kultuře je devítka – jedná se o nevyšší jednocifernou lichou číslici vyhrazenou císaři, a navíc stejné slovo znamená v čínštině i dlouhý. Komplex se skládá ze 114 budov[12] a podle pověstí se zde má nacházet 9999 místností. Víc jich být ani nemohlo, neboť staří Číňané věřili, že v paláci Nefritového císaře je místností 10 000, a protože pozemský císař byl zvolen právě Nefritovým císařem, aby vládl na Zemi, byli tedy v podobném postavení, jako je otec a syn. A „syn“ musí pěstovat sebekázeň a uměřenost, proto by bylo nevhodné, aby svého „otce“ překonal.

          Většina dveří v komplexu je zdobena devíti řadami ornamentů po devíti. Strážní věže mají 9 střešních trámů, 18 sloupů a 72 střešních podpěr – jedná se o násobky devíti, a pokud se sečtou, výsledek se rovná devět (1+8, 7+2). Na každé střeše odpuzuje zlé duchy devět bájných bytostí. Devět draků zdobí zdi, které oddělují vnější dvůr od komnat císařské rodiny. Drak je symbolem nebes, a proto je možné najít jeho obraz výlučně v císařských palácích. Strop trůnní síně, síně Nejvyšší harmonie, je po celé své délce podpírán devíti mohutnými sloupy. Trůn Syna nebes, samotný střed světa, je střežen devíti draky.

            Svou symboliku mají i barvy na zdech a střechách. Dominantní barvou je žlutá, neboť je barvou císařskou a žádný jiný smrtelník ji nesměl používat; můžeme ji naleznout na všech střešních taškách a soškách. Nenalezneme ji ovšem na střechách knihovny a sídla pro korunního prince. Střecha knihovny je černá, tato barva symbolizuje vodu a má chránit před požáry. Naproti tomu střecha sídla korunního prince má barvu zelenou[13]. Tato barva je asociována s jedním z Pěti elementů, se dřevem (čínsky mu 木), a s jarem, tudíž symbolizuje růst, sílu a vitalitu. Červené barvy bylo v Zakázaném městě také použito přehršle. Ta je spojována s ohněm a létem a symbolizuje štěstí a radost. V současné Číně byl její symbolizmus rozšířen i o spojitost s komunistickou vládou.[14]

           

---

[1] Imperial Palaces of the Ming and Qing Dynasties in Beijing and Shenyang. In: UNESCO [online], Paris: World Heritage Centre [vid. 2014-11-1]. Dostupné z http://whc.unesco.org/en/list/439.

[2] FAIRBANK, John K. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010, str. 151.

[3] Hlavním městem se oficiálně město stalo až roku 1421.

[4] Tamtéž, str. 156. I viz  IRIE, Jóko. Šikindžó: Šinčó no rekiši wo aruku. Tokio: Iwanami šoten, 2008, str. 12.

[5] YANG, Xiagui. The Invisible Palace. Beijing: Foreign Language Press, 2003, str. 15.

[6] V současné době se jedná o park Jingshan.

[7] YANG, Xiagui. The Invisible Palace. Beijing: Foreign Language Press, 2003, str. 137.

[8] Jedná se o Shaanxi, Sichuan a Guangxi.

[9] Imperial Palaces of the Ming and Qing Dynasties in Beijing and Shenyang. In: UNESCO [online], Paris: World Heritage Centre [vid. 2014-11-1]. Dostupné z http://whc.unesco.org/en/list/439.

[10] IRIE, Jóko. Šikindžó: Šinčó no rekiši wo aruku. Tokio: Iwanami šoten, 2008, str. 171.

[11] YU, Zhuoyun. Palaces of the Forbidden City. New York: Viking, 1984, str. 77.

[12] Imperial Palaces of the Ming and Qing Dynasties in Beijing and Shenyang. In: UNESCO [online], Paris: World Heritage Centre [vid. 2014-11-1]. Dostupné z http://whc.unesco.org/en/list/439.

[13] I když spíše bychom měli mluvit o zelenomodré.

[14] IRIE, Jóko. Šikindžó: Šinčó no rekiši wo aruku. Tokio: Iwanami šoten, 2008, str. 247.