Japonská okupace Nizozemské Východní Indie: volání po nezávislosti

Úvod

Letos to je přesně sedmdesát let od ukončení 2. světové války a také od vyhlášení nezávislé Indonésie (ačkoliv nizozemská vláda toto vyhlášení uznala až o čtyři roky později), proto jsem se rozhodla, že se v této seminární práci budu zabývat právě 2. světovou válkou, konkrétně japonskou okupací tehdejší Nizozemské Východní Indie[1], a zda okupace přispěla k vyhlášení nezávislosti. 

Práce tedy bude koncipovaná z několika částí; představím, v jakém stavu se nacházela nizozemská Východní Indie před japonskou okupací, například jak silné volání po nezávislosti se v ní ozývalo, jak si s těmito hlasy poradili Japonci a nakonec popíši srpnové vyhlášení nezávislosti. Zmíním i situaci v Japonsku před oficiálním zahájením 2. světové války v Tichomoří. Nebudu se zabývat žádnými bitvami (kupříkladu bitvou v Jávském moři), které se odehrály na území Indonésie nebo v její blízkosti. Také jsem se vyhnula z důvodů rozsahu práce složité náboženské situaci.

Situace před okupací

Indonésie byla ovládána Nizozemci od 17. století, kdy ji převzali z rukou portugalské nadvlády, a kolonii nazvali Nizozemskou (případně Holandskou) Východní Indií – z ní se poté v 19. století stala nizozemská královská kolonie. Po 1. světové válce se na Jávě vyprofilovaly tři proudy emancipačního hnutí, tzv. „politického probuzení“ – Volksraad (Národní rada), Sarekat Islam (Islámský svaz) a Budi Utomo (vznešená pravda). 

Volksraad byla politická a správní instituce založená na základě rozhodnutí nizozemských Generálních stavů, díky které v budoucnu mělo dojít zbavení Batávie závislosti na Haagu, tedy přepokládala se budoucí samospráva Nizozemské Východní Indie. Během prvního zasedání bylo 39 procent členů Indonésanů, bohužel zásadním problémem bylo, že Volksraad měl jen poradní hlas a neměl žádné zákonodárné či exekutivní pravomoci.

Sarekat Islam byl původně založen indonéskými obchodníky[2] někdy mezi lety 1905-1912, kteří chtěli chránit zájmy místních obchodníků proti nizozemskému a zahraničnímu kapitálu, a zároveň byl zaměřen proti penetraci místní čínské konkurence. V následujících desetiletích ale postupně ztrácel politický vliv, přestože roku 1919 měl přes dva miliony stoupenců. Z jeho úpadku pak profitovaly tradicionalistické muslimské organizace, například Nahdatul Ulama.[3]

 

Budi Utomo byla první organizace na Jávě usilující o kulturní emancipaci založená 20. května 1908[4], z jejíhož prostředí roku 1927 vzešla PNI – Partai Nasional Indonesia (Indonéská národní strana)[5]. Jedním ze zakladatelů, posléze i vůdců, byl „lev řečnických pódií“ Surkano (1901-1970). 

Surkano se stal známou postavou vlasteneckého hnutí, jenomže nizozemským úřadům se jeho činnost zdála nebezpečná a jak se jejich obavy stupňovaly, byl Surkano a jeho nejbližší spolupracovníci uvězněni a PNI zakázána[6]. Surkano si pobyl ve vězení nejprve dva roky, po propuštění ovšem s agitacemi nepřestal, a tak ho Nizozemci poslali do vyhnanství, ze kterého se mohl vrátit až po příchodu Japonců v březnu 1942.[7]

Na začátku 30. let, stejně jako zbytek světa, i Nizozemskou Východní Indii zasáhla světová hospodářská krize. Byl zaznamenán velký pokles exportu a celková výkonost ekonomiky se snížila o 50 procent. Výrobci a obchodníci se snažili za pomoci vlády nacházet nová odbytiště, jenomže nizozemská metropole v té době již neměla ekonomickou, ani vojenskou sílu, aby mohla nacházet nové trhy. Proto zvolila fúzování s anglickými či americkými korporacemi, čímž bylo oslabeno postavení nizozemského státu jako státu národního. Navíc od hospodářské krize až do příchodu Japonců vznikaly a zanikaly na území indonéského archipelagu různé politické strany, organizace, hnutí nebo kluby, které požadovaly různé stupně nezávislosti na Nizozemcích, doufaly v „pozitivní sociální a politický vývoj“ či se snažily udělat z islámu ideovou základu pro celou zemi. I přestože metropole neztratila nad Nizozemskou Východní Indií ve 30. letech úplnou kontrolu, musela přihlížet, jak Japonci zakládají Borneo Oil Company a pomalu požadují rovnocenné podmínky na poli obchodu na území celého souostroví.[8]

Síla Japonského císařství[9] na mezinárodní scéně se poprvé výrazněji projevila ve válkách s Čínou (1894-1895) a s Ruskem (1904-1905) – to mu zajistilo vstup mezi velmoci. Jeho zahraniční politiku začaly dlouhodobě a výrazně ovlivňovat expanzivní tendence, které směřovalo na asijský kontinent, k čemuž mu dala prostor 1. světová válka, protože připoutala hlavní zájmy velmocí především k Evropě. Ovšem v první dekádě poválečného období se velmocenský zájem opět obrátil k Dálnému východu a Tichomoří, s čímž se muselo Japonsko znovu vyrovnat – od 30. let k prosazení mocenských i politických cílů začalo používat sílu, kdy započala japonská agrese v Číně.[10] A jsou to především 30. léta, kdy se v Japonsku rozšiřují myšlenky panasiatismu, politické sjednocení všech asijských států a podporuje se japonská expanze.[11]

Již od začátku 20. století Japonci postupně rozšiřují svůj vliv po celé Asii a během 20. a 30. let začali podnikat v několika indonéských městech. Vliv šířili nejprve skrze tzv. Karajuki-san, japonské ženy posílané do zahraničí jako prostitutky, po nich přišli obchodníci.[12]

 

Od začátku světové hospodářské krize se po celém západním světě mluvilo o exotické jihovýchodní Asii, kde je možné dostat japonské „střevíce za patnáct centů“ nebo „bicykl za dolar“. Vypadalo to, že Japonci jsou schopní dodat na asijský trh jakýkoliv výrobek za zlomek ceny, kterou požadují západní společnosti. Japonský export do Nizozemské Východní Indie během krize vzrostl z 10,9 % na 31,8 %. Pojem „japonský obchodník“ se stal něčím. [13] V mnoha indonéských městech se objevili japonští fotografové, holiči a obchodníci-prodavači. V letech krize se ve městech jako Yogyakarta až zdvojnásobil počet japonských obchůdků. Velké japonské konglomeráty jako Suzuki nebo Mitsubishi zde začali obchodovat s cukrem.[14]

Po zahájení války v Číně v roce 1937 se mnoho Indonésanů začalo bát japonské agrese. Na to japonská vláda zareagovala tak, že vyslala specialisty, aby navázali vztahy s indonéskými nacionalisty, především s muslimskými. Navíc i sponzorovala cesty do Japonska těm Indonésanům, kteří nebyli spokojeni s holandskou nadvládou. Tím jen chtěla přidat do indonéského nacionalismu heslo „Asie Asiatům“. Nizozemská koloniální správa zase monitorovala Japonce, kteří žili na indonéských ostrovech. [15]

Začátek 2. světové války a okupace

Počátkem května 1940 dostaly události v Evropě spád – Hitlerovy jednotky zaútočily na Nizozemí, Belgii a Lucembursko. O měsíc později nastalo i pro Francii krušné období, neboť kromě Německa jí vyhlásila válku i Itálie. Pád Nizozemí a Francie měl podstatný vliv na situaci na Dálném východě[16] a politiku Japonska.[17] V létě téhož roku také došlo k tzv. Paktu tří – vzájemná aliance Itálie, Německa a Japonska.[18]

Nizozemská koloniální správa si nedělala velké iluze o pomoci ze strany velmocí, a proto se snažila vyjednávat přímo s Japonci.  V dohodě ze 6. června 1940 sice Japonsku zaručila plynulost surovinových dodávek, ale zároveň se snažila zabránit jeho pronikání do hospodářství Nizozemské Východní Indie. Ale to Japonsku nezabránilo o dvacet dní později vydat programové prohlášení nazvané Hlavní principy základů japonské národní politiky: „Japonské císařství se rozhodlo přispět k nevyhnutelnému směru vývoje světových dějin vytvořením nového řádu ve Velké východní Asii“. Hlavním cílem tohoto dokumentu bylo založení sféry velké východoasijské oblasti společné prosperity, čili „vnucení“ společné prosperity obyvatelstvu Číny, Indočíny, Nizozemské Východní Indie a dalších oblastí.[19]

Poté byli Nizozemci ve Východní Indii vystavováni neustálému tlaku ze strany Japonska – stupňování požadavků na dodávky surovin, snaha o získání koncesí na těžbu ropy, dokonce padl návrh o odkoupení části země. Nizozemci však vše kromě dodávek kaučuku, bauxitu, cínu, ropy a ropných výrobků vytrvale odmítali. Přestože se stále naléhavěji projevovala nezbytnost nalézt řešení a zbrzdit japonský tlak, který se v prvních měsících roku 1941 zvýšil, bylo všem jasné, především samotným Nizozemcům, že vliv Britů a Američanů na Dálném východě je slabý, a tak se nedá počítat s jejich pomocí.[20]

Když Japonsko započalo s vojenskými operacemi v celé jihovýchodní Asii, Nizozemsko mu konečně vyhlásilo válku a tím vznikla záminka (ne jediná) pro uskutečnění japonského plánu invaze na území Indonésie.[21] Osud Nizozemské Východní Indie byl zpečetěn v březnu 1942. Japonští vojáci se vylodili na Jávě a brzy nato nizozemské jednotky kapitulovaly. Pomalu se tak naplňoval cíl, který si roku 1940 vytyčili Japonci – indonéské souostroví nyní patřilo pod sféru společné prosperity.

Mnoho místních vidělo v Japoncích osvoboditele od nizozemské nadvlády, a tak nebylo ničím výjimečným, že obyvatelstvo vítalo japonské vojáky, mávalo vlajkami, provolávalo slávu a házelo do vzduchu květiny.[22] Nacionalistické hnutí, s vůdčími představiteli Sukarnem a Muhammadem Hattou (1902-1980), se orientovalo na spolupráci s okupační správou, ale i tak nadále sledovali svoje emancipační cíle.[23] Navíc hned v dubnu 1942 byla zahájena propagandistická kampaň AAA – Tiga A (Tři A)[24] s cílem získat podporu u různých skupin místního obyvatelstva – s tím pomáhali především již zmiňovaní nacionalisté (ačkoliv váhali, na kolik by měli pomáhat okupační správě, protože někteří z nich byli přesvědčení, že Japonsko bude brzy poraženo).[25]

Brzy se však Indonésané měli přesvědčit, že japonská nadvláda není o nic lepší než ta nizozemská, ba že je horší. Desítky tisíc jich trpělo hladem, byli mučeni či nuceni pracovat[26], až otročit, pro japonskou armádu – někteří dokonce byli odvezeni z Indonésie do jiných míst v jihovýchodní Asii, aby zde pracovali na vojenských projektech, například na stavbě „Železnice smrti“ v Thajsku a Barmě. Takovým lidem se říkalo rómuša. Na nucené práce byly poslány asi čtyři miliony indonéského obyvatelstva, ačkoliv některé zdroje dokonce tvrdí, že jich bylo deset milionů.[27]

Ovšem Evropané, mezi nimi hlavně Holanďané, se neměli o moc lépe. Aby se ušetřilo za potravinové a surovinové zdroje, byli posíláni do koncentračních táborů. Stejně jako místní obyvatelstvo byli vysíláni na nucené práce, ze kterých se nepředpokládalo, že by se měli vrátit živí. O život takto přišlo asi 30 000 Evropanů.[28] Po válce bylo také zjištěno, že japonská armáda využívala zajaté Evropanky a místní ženy jako prostitutky; staly se „utěšitelkami“. Zhruba 200-300 nizozemských žen muselo pracovat ve vojenských nevěstincích.[29]

Přestože takto Indonésané pod nadvládou Japonců trpěli, protijaponský odboj byl v Nizozemské Východní Asii nejslabší z celé „sféry společného rozkvětu“.[30] Za všechny zmíním odboj komunistů – např. gerilové oddíly Amira Sjarifuddina (1907-1948) či ilegální zpravodajská síť Sutana Sjahrira (1909-1966).[31] Neměl moc velkou odezvu, neboť již v předchozím období bylo komunistické hnutí rozvráceno a nepodařilo se mu znovu získat dostatečné sympatie Indonésanů, navíc Sukarno „kolaborující“ s Japonci měl blízko k širokým lidovým vrstvám.[32]

Sukarno

V prosinci 1942 královna Vilemína z londýnského exilu vzkázala, že po válce budou nově upraveny vztahy mezi metropolí a koloniemi s očekáváním vzpoury proti Japoncům, ale ti počátkem července 1943 slíbili Indonésanům omezenou samosprávu.[33] Situace se ale nijak zásadně přes rok nezměnila. 

Nová šance na nezávislost se ovšem vytvořila ke konci války, kdy Japonsko už nemělo reálné šance na vítězství. Nacionalisté otevřeně usilovali o získání nezávislosti s tím, že pokud by měl být vytvořen protektorát Tokia, tak by se jednalo jen o dočasnou záležitost. Konečný souhlas japonské vlády byl podmíněn aktivní indonéskou účastí v bojích proti Spojencům.[34]

Toto rozhodnutí se ovšem proti Japoncům obrátilo (ačkoliv spíše se obrátilo proti Nizozemsku), protože jimi budovaná domorodá armáda se stala jednou z hlavních sil osvobozeneckého zápasu. Jak Spojenecká armáda postupovala Asií, pomalu přicházela Sukarnova chvíle. Události nabraly spád v srpnu 1945 – Sukarno a Hatta byli povoláni generálem japonských ozbrojených sil do Dalatu, kde jim bylo oznámeno, že 24. srpna bude Indonésii udělena nezávislost. Když se vrátili do Jakarty, využili vzniklého mocenského vakua (Japonci prohrávali a stahovali se – navíc 14. srpna se císař rozhodl bezpodmínečně kapitulovat[35] – Spojenci tu ještě nebyli) a sami 17. srpna vyhlásili nezávislost, aby nebyla vnímána jako „japonské dědictví“.[36] Tím ovšem boj za ni neskončil.

Závěr

„Díky“ okupaci získalo národně osvobozenecké hnutí nové mocné prostředky boje, nové zkušenosti a novou sebedůvěru – bylo jasné, že Indonésie bude úplně jiná, než byla před válkou, že již není možné se vrátit ke koloniální minulosti a „žít“ pod nadvládou Nizozemců. Jenomže ti se své kolonie nechtěli tak snadno vzdát, a tak ačkoliv skončila 2. světová válka, čekají Indonésii, Indonésany, ještě ty největší boje. Indonésie proklamovala svou vůli rozhodovat o svém osudu.

Použité zdroje

·         Digital Museum: Comfort Women Issue and Asian Women's Fund. Dostupné z < http://www.awf.or.jp/1/indonesia.html>.

·         DOWER, John W. War Without Mercy: Race and Power in the Pacific War. Pantheon 1986, 416 stran.

·         DUBOVSKÁ, Zorica, PETRŮ, Tomáš, ZBOŘIL, Zdeněk. Dějiny Indonésie. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005, 576 stran.

·         Indonesia: World War II and the Struggle For Independence, 1942–50; The Japanese Occupation, 1942–45, Library of Congress, 1992. Dostupné z <http://lcweb2.loc.gov/cgi-bin/query/r?frd/cstdy:@field%28DOCID+id0029%29>.

·         MRÁZEK, Rudolf. Jihovýchodní Asie ve světové politice 1900-1975. Nakladatelství Svoboda, Praha, 1980, 769 stran.

·         NÁLEVKA, Vladimír. Čas soumraku: Rozpad koloniálních impérií po druhé světové válce. Nakladatelství Triton, Praha, 2004, 199 stran.

·         PETRŮ, Tomáš. Sukarno - legendární zakladatel moderní Indonésie. Dostupné z <sis.mup.cz>.

·         REISCHAUER, Edwin O., CRAIG, Albert M. Dějiny Japonska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2009, 476 stran.

·         SKŘIVAN, Aleš. Japonská válka 1931-1945. Nakladatelství Libri, Praha, 1997, 553 stran.

·         SKŘIVAN, Aleš. Pád Nipponu. Nakladatelství Mladá fronta – edice Archiv, Praha, 1990, 263 stran.

·         VICKERS, Adrian. A History of Modern Indonesia. Cambridge University Press, 2013, 306 stran.

---

[1] V českém prostředí jsem se setkala s různým zapsáním, použitím velkých či malých písmen, „Nizozemská Východní Indie“, rozhodla jsem se použít takový zápis, který je v knize Dějiny Indonésie z nakladatelství Lidové noviny.

[2] Pod názvem Sarekat Dagang Islam, Svaz islámských obchodníků.

[5] Politická strana měla nejprve název Perserikatan Nasional Indonesia (Národní sjednocení Indonésie) – to bylo rok po založení změněno na název uvedený v textu.

[6] Její stoupenci a členové se posléze rozcházejí do tří politických stran: Persatuan Bangsa Indonesia (Jednota indonéského lidu), Partai Indonesia (Indonéská strana) a Partai Rakyat Indonesia (Strana indonéského lidu).

[9] Moderní Japonsko vzniklo na základě reforem v období Meidži (1867-1912), kdy se zaostalá feudální země transformovala v moderní stát po vzoru západních velmocí.

[16] Válka s Čínou byla v plném proudu, Japonci potřebovali suroviny (proto byl ze strany Tokia zájem o Nizozemskou východní Indii a vyvíjeli tlak na místní správu, aby pro ně vytvořila příznivější ekonomické podmínky), zároveň Japonci toužili po zpřetrhání surovinové a potravinové stezky, která vedla přes francouzskou Indočínu do Číny, kde zásobovala Čankajškovy jednotky bojující proti těm japonským.

[24] Asie má svého vůdce – Japonsko, Asie má svého ochránce – Japonsko, Asie má své světlo – Japonsko.

[26] Do těchto nucených prací je započítáno i sexuální otroctví.