Zápisky z atomových měst

Recenze a srovnání zápisků o svržení atomových bomb - Zápisky z Hirošimy a Zvony Nagasaki.

Výbuch v Hirošimě

 Ve 2:45, pondělí 6. srpna 1945 se bombardér Enola Gay odlepil od země, a tím započala jeho cesta k Hirošimě, cesta k události, na kterou by lidstvo nemělo nikdy zapomenout. O pět a půl hodiny později byla bomba svržena. Pikadon. Okamžitě po explozi se vytvořila ohnivá koule a obrovský žár způsobil požáry do vzdálenosti 1,5 kilometru, lidskou kůži sežehl ještě ve vzdálenosti tří kilometrů.

Jenomže Japonci byli nerozhodní, nechtěli se vzdát ani po zničení Hirošimy jednou jedinou bombou, a tak se Američané rozhodli použít i druhé atomové bomby. Jako primární cíl byla určena Kómura, ale kvůli špatnému počasí byla ve čtvrtek 9. srpna 1945 v 11 hodin svržena atomová puma na Nagasaki, na náhradní cíl.

Atomový hřib nad Nagasaki

 S ústředním tématem v podobě svržení atomových bomb byla v poválečné literatuře spojována celá řada děl. Jestliže se válečná tematika, zpracovaná literárně po válce, zabývá minulostí, potom téma, které zpracovává události v Hirošimě a Nagasaki, se týká problémů, jež svými důsledky sahají do přítomnosti. Zničující následky atomových bomb se neprojevily jen v tom jediném okamžiku výbuchu, ale otravovaly život přímých i nepřímých účastníků po mnoho dalších let, což popisuje například Masudži Ibuse ve své knize Černý déšť.

Mičihiko Hačija a Takaši Nagai byli oba lékaři, kteří za 2. světové války zažili její největší výbuchy - Hačija v Hirošimě a Nagai v Nagasaki. Jejich knihy nebyly ani tak uměleckým zpracováním tématu jako "dokumentární" výpovědí přímých účastníků. Kdybych měla jejich výpovědi, deníky srovnat, musím konstatovat, že Deník z Hirošimy mě zaujal mnohem více a rozhodně to nebylo jen tou propagandistickou předmluvou od Karla Šimona a přiloženou mapou…

Verze, která má i mapu

Ačkoliv jde o záznam nezapomenutelného okamžiku, deník doktora Nagaie mne moc nezaujal. Události týkající se svržení atomové bomby jsou přerušovány popisem ne zrovna tolik zajímavého doktorova života (jak se oženil, kde pracoval a na čem), kniha vás tak moc neupoutá a nelze ji pak dočíst do konce jedním dechem. Popisy zkázy, zraněných i následků ozáření na vás nezapůsobí, obzvláště pokud jste předtím četli Deník z Hirošimy a Černý déšť - nové informace se vám nedostane a, snad ani není správné to tak popsat, budete se při čtení nudit. Musím se ovšem přiznat, že nejsem nábožensky založená, a tak když doktor Nagai dal dvě stě jenů, které dostal, knězi, místo aby koupil dětem pořádné oblečení nebo jiným způsobem do nich investoval peníze, nesouhlasně jsem kroutila hlavou a okamžitě jsem věděla, že tohle není kniha, kterou chci dočíst nebo ji někomu doporučit. Nic proti víře v Boha, ale tohle mi přišlo až moc. Dovršily to posléze jeho myšlenky, že svržení bomby na Nagasaki byla boží prozřetelnost, že až teprve teď Bůh dovolil ukončit válku. Před tím okamžikem se naskytlo již dost příležitostí skončit válku; celá města byla zničena… Bůh přijal tyto obětiny důstojně. Ale teprve když bylo zničeno Urakami, přijal konečně tuto oběť, odpustil lidem a vnukl císaři, aby válku ukončil. I přesto jsem knihu dočetla, odložila a "dostala" jednu věc - touhu dát ji přečíst křesťanovi, aby mi vysvětlil Nagaiovy myšlenky, protože já je nechápu a mám pocit, že se pochopení bráním…

Fotografie Jamahaty Jósukeho „Z cesty po Nagasaki“

 Naproti tomu kniha doktora Hačijami byla napsána poutavěji, dynamičtěji, s více detaily každodenního života po výbuchu a bez myšlenek, že to byla vůle Boží. Je sice pravda, že jsem nečetla mnoho knih o Hirošimě a Nagasaki, ale troufám si tvrdit, že tento deník patří mezi to lepší, co vzniklo bezprostředně po výbuchu. Nezaznamenal jen svůj vlastní osud, ale i osudy ostatních, známých či neznámých, pacientů nebo lékařů. Je snadné si představit, jaká vládla v Japonsku tehdy nálada (což se o Zvonech Nagasaki říct nedá); deník popisuje dění od 6. srpna do 30. září.

Prokousáváte se s doktorem každým dnem hrůzy a strádání, přemýšlíte o budoucnosti a zároveň jste svědky lidské nezlomnosti a vůle přežít. Po výbuchu se postupně objevují následky z ozáření, sledujete lékaře, jak si počínají při ošetřování, jak se snaží přijít na to, co ty záhadné symptomy způsobuje. Nemoc z ozáření byla pro tehdejší lékaře něčím spíše neznámým (tady lze jen konstatovat, že pátráním po "nemoci" jsme si ve Zvonech Nagasaki vůbec projít nemuseli, neboť doktor Nagai dělal pokusy s rentgenem, sám moc dobře znal příznaky nemoci z ozáření, a tak zase tolik udiven nebyl - pro někoho by to mohl být klad, že tak hloupě nehádali, čím lidé trpí).

Atomový dóm

 Ke konci Deníku z Hirošimy se Japonci setkávají s Američany. K jejich překvapení jsou okupující vojska "hodná", ale i tak si autor neodpustil ukázat, jak moc odlišně tyto dva národy přemýšlejí. Když se americký důstojník ptal na názor ohledně svržení atomové pumy, doktor zněl smířlivě, byl rád, že přežil. Voják ale odvětil, že být jím, tak zažaluje stát, pro Japonce něco nepochopitelného. „Žaloval bych stát! Žaloval bych stát!“ opakoval jsem si sám dokola a přemýšlel o tom do omrzení, nechápal jsem, co tím chtěl říct. Naproti tomu druhá kniha končí vyzváním, aby válka, obzvláště ta atomová, již nikdy nepropukla. A proto voláme z našich ubohých domků na svahu Urakami v městě Nagasaki ke všem národům na zemi: Vzdejte se války!


ZDROJ: SKŘIVAN, Aleš, Japonská válka 1931-1945; IBUSE, Masudži, Černý déšť; NAGAI, Takahaši, Zvony Nagasaki; HAČIJA, Mičihiko, Deník z Hirošimy.