Zápisky z atomových měst

Recenze a srovnání zápisků o svržení atomových bomb - Zápisky z Hirošimy a Zvony Nagasaki.

Výbuch v Hirošimě

 Ve 2:45, pondělí 6. srpna 1945 se bombardér Enola Gay odlepil od země, a tím započala jeho cesta k Hirošimě, cesta k události, na kterou by lidstvo nemělo nikdy zapomenout. O pět a půl hodiny později byla bomba svržena. Pikadon. Okamžitě po explozi se vytvořila ohnivá koule a obrovský žár způsobil požáry do vzdálenosti 1,5 kilometru, lidskou kůži sežehl ještě ve vzdálenosti tří kilometrů.

Jenomže Japonci byli nerozhodní, nechtěli se vzdát ani po zničení Hirošimy jednou jedinou bombou, a tak se Američané rozhodli použít i druhé atomové bomby. Jako primární cíl byla určena Kómura, ale kvůli špatnému počasí byla ve čtvrtek 9. srpna 1945 v 11 hodin svržena atomová puma na Nagasaki, na náhradní cíl.

Atomový hřib nad Nagasaki

 S ústředním tématem v podobě svržení atomových bomb byla v poválečné literatuře spojována celá řada děl. Jestliže se válečná tematika, zpracovaná literárně po válce, zabývá minulostí, potom téma, které zpracovává události v Hirošimě a Nagasaki, se týká problémů, jež svými důsledky sahají do přítomnosti. Zničující následky atomových bomb se neprojevily jen v tom jediném okamžiku výbuchu, ale otravovaly život přímých i nepřímých účastníků po mnoho dalších let, což popisuje například Masudži Ibuse ve své knize Černý déšť.

Mičihiko Hačija a Takaši Nagai byli oba lékaři, kteří za 2. světové války zažili její největší výbuchy - Hačija v Hirošimě a Nagai v Nagasaki. Jejich knihy nebyly ani tak uměleckým zpracováním tématu jako "dokumentární" výpovědí přímých účastníků. Kdybych měla jejich výpovědi, deníky srovnat, musím konstatovat, že Deník z Hirošimy mě zaujal mnohem více a rozhodně to nebylo jen tou propagandistickou předmluvou od Karla Šimona a přiloženou mapou…

Verze, která má i mapu

Ačkoliv jde o záznam nezapomenutelného okamžiku, deník doktora Nagaie mne moc nezaujal. Události týkající se svržení atomové bomby jsou přerušovány popisem ne zrovna tolik zajímavého doktorova života (jak se oženil, kde pracoval a na čem), kniha vás tak moc neupoutá a nelze ji pak dočíst do konce jedním dechem. Popisy zkázy, zraněných i následků ozáření na vás nezapůsobí, obzvláště pokud jste předtím četli Deník z Hirošimy a Černý déšť - nové informace se vám nedostane a, snad ani není správné to tak popsat, budete se při čtení nudit. Musím se ovšem přiznat, že nejsem nábožensky založená, a tak když doktor Nagai dal dvě stě jenů, které dostal, knězi, místo aby koupil dětem pořádné oblečení nebo jiným způsobem do nich investoval peníze, nesouhlasně jsem kroutila hlavou a okamžitě jsem věděla, že tohle není kniha, kterou chci dočíst nebo ji někomu doporučit. Nic proti víře v Boha, ale tohle mi přišlo až moc. Dovršily to posléze jeho myšlenky, že svržení bomby na Nagasaki byla boží prozřetelnost, že až teprve teď Bůh dovolil ukončit válku. Před tím okamžikem se naskytlo již dost příležitostí skončit válku; celá města byla zničena… Bůh přijal tyto obětiny důstojně. Ale teprve když bylo zničeno Urakami, přijal konečně tuto oběť, odpustil lidem a vnukl císaři, aby válku ukončil. I přesto jsem knihu dočetla, odložila a "dostala" jednu věc - touhu dát ji přečíst křesťanovi, aby mi vysvětlil Nagaiovy myšlenky, protože já je nechápu a mám pocit, že se pochopení bráním…

Fotografie Jamahaty Jósukeho „Z cesty po Nagasaki“

 Naproti tomu kniha doktora Hačijami byla napsána poutavěji, dynamičtěji, s více detaily každodenního života po výbuchu a bez myšlenek, že to byla vůle Boží. Je sice pravda, že jsem nečetla mnoho knih o Hirošimě a Nagasaki, ale troufám si tvrdit, že tento deník patří mezi to lepší, co vzniklo bezprostředně po výbuchu. Nezaznamenal jen svůj vlastní osud, ale i osudy ostatních, známých či neznámých, pacientů nebo lékařů. Je snadné si představit, jaká vládla v Japonsku tehdy nálada (což se o Zvonech Nagasaki říct nedá); deník popisuje dění od 6. srpna do 30. září.

Prokousáváte se s doktorem každým dnem hrůzy a strádání, přemýšlíte o budoucnosti a zároveň jste svědky lidské nezlomnosti a vůle přežít. Po výbuchu se postupně objevují následky z ozáření, sledujete lékaře, jak si počínají při ošetřování, jak se snaží přijít na to, co ty záhadné symptomy způsobuje. Nemoc z ozáření byla pro tehdejší lékaře něčím spíše neznámým (tady lze jen konstatovat, že pátráním po "nemoci" jsme si ve Zvonech Nagasaki vůbec projít nemuseli, neboť doktor Nagai dělal pokusy s rentgenem, sám moc dobře znal příznaky nemoci z ozáření, a tak zase tolik udiven nebyl - pro někoho by to mohl být klad, že tak hloupě nehádali, čím lidé trpí).

Atomový dóm

 Ke konci Deníku z Hirošimy se Japonci setkávají s Američany. K jejich překvapení jsou okupující vojska "hodná", ale i tak si autor neodpustil ukázat, jak moc odlišně tyto dva národy přemýšlejí. Když se americký důstojník ptal na názor ohledně svržení atomové pumy, doktor zněl smířlivě, byl rád, že přežil. Voják ale odvětil, že být jím, tak zažaluje stát, pro Japonce něco nepochopitelného. „Žaloval bych stát! Žaloval bych stát!“ opakoval jsem si sám dokola a přemýšlel o tom do omrzení, nechápal jsem, co tím chtěl říct. Naproti tomu druhá kniha končí vyzváním, aby válka, obzvláště ta atomová, již nikdy nepropukla. A proto voláme z našich ubohých domků na svahu Urakami v městě Nagasaki ke všem národům na zemi: Vzdejte se války!


ZDROJ: SKŘIVAN, Aleš, Japonská válka 1931-1945; IBUSE, Masudži, Černý déšť; NAGAI, Takahaši, Zvony Nagasaki; HAČIJA, Mičihiko, Deník z Hirošimy.

Šóhei Óoka – Ohně na planinách

Šóhei Óoka se narodil a zemřel v Tokiu. Roku 1932 vystudoval na Kjótské univerzitě obor francouzského jazyka a literatury. Poté se věnoval překladům francouzské prózy a poezie, především Stendhalovi, o jehož dílech psal i odborné statě. Přispíval i do různých odborných časopisů, mimo jiné si jeden založil se svými spolužáky - Hakučigun (Parta idiotů).

Byl součástí tzv. poválečné školy; téměř okamžitě po skončení války se chopil pera a napsal své zážitky z fronty. Snažil se je popsat realisticky, co nejpřesněji a nejpravdivěji. Jeho vrstevníci, patřící ke stejné škole, byli povětšinou nováčky na poli literatury. Nezačínali jako mladí chlapci, ale jako vyzrálí muži po třicítce. Byla to právě válka, kterou zažili na nejrůznějších pozicích, co je spojovalo a co je "donutilo" vzít do ruky pero a podat otřesné svědectví. Lišili se v zážitcích, v umělecké hodnotě svých výpovědí, ale přece jen je jedno spojovalo - přesvědčení, že podobné válečné hrůzy se již nikdy nesmí opakovat.

Takto vypadá první vydání knihy u nás

 Roku 1944 byl Óoka ve třiceti pěti letech poslán na Filipíny, kde se schylovalo ke krvavé bitvě mezi Japonským císařstvím a Spojenými státy. V lednu 1945, v době bojů o Filipínské souostroví, byl Óoka na ostrově Mindoro zajat americkou armádou a rok strávil v zajateckém táboře na ostrově Leyte. Jsou to právě jeho zážitky z fronty a zajateckého tábora, jež vyplňují téměř celou jeho poválečnou tvorbu. Jeho prvotina z roku 1946, Furjoki, popisovala duševní rozkol japonského vojáka; zda je lepší v okamžiku neodvratitelné porážky zemřít, nebo se nechat zajmout. Šlo tedy o rozpolcení mezi povinností uposlechnout rozkazy dané armádou a snahou za každou cenu přežít.

Snaha za každou cenu přežít se i odráží v Óokově nejznámější a nejpřekládanější knize Ohně na planinách. Zprvu své dílo Óoka vydával na pokračování v časopise Buntai a dokončil ho roku 1951. Sklidil veliký ohlas u kritiků i čtenářů, netrvalo tomu dlouho a Ohně na planinách byly přeloženy do mnoha jazyků, u nás poprvé vydány roku 1976.

Děj knihy je zasazen do roku 1944, kdy došlo k vylodění amerických vojsk na ostrov Leyte, ležící zhruba uprostřed Filipín. Japonci použili veškeré dostupné síly, aby Američany vypudili z ostrova. Kolaps zásobování způsobil, že japonské jednotky hladověly a trpěly nedostatkem léků. Není tedy těžké uhádnout, že Japonsko utrpělo porážku. Jak vojska ustupovala, vojáci čelili krajnímu vyčerpání i rozkladu morálky. Mnoho z nich spáchalo sebevraždu, protože nechat se zajmout bylo nemyslitelné. Schovávali si poslední granát, poslední kulku, ale nikoliv na ochranu života.

Japonský obal DVD

 Hlavní postavou je svobodník Tamura, kterého zapudila vlastní jednotka, neboť byl nemocný tuberkulózou. U své jednotky byl na obtíž a poslán do polní nemocnice, kde se také stal nevítaným, neměl proviant. Každý nemocný byl jen přítěží, vyžírkou, proto zůstal odsouzen k izolaci od světa lidí. A tak se chvíli potuloval filipínskou džunglí, pobyl s vojáky, nemocnými vyhnanci, kteří na tom byli podobně jako on. Potkal Filipínce, našel vesnici obývanou psy, vzal sůl, koření života… a pak se japonské vojsko začalo stahovat. Museli jít, pod palbou kulek i dešťových kapek, bez bot nebo s nimi, kdo se zastavil, zastavil se již navždy. Na cestě a při okrajích lesů bylo vidět mrtvé, kteří zemřeli „přirozenou smrtí“, to jest sami od sebe.

Román zachytil rozklad morálky japonského vojska, bláznění Tamury a popis leyteské krajiny. Dalo by se říct, že na to, jak román začíná vcelku nevinně, když ho dočítáte, nevinnost je jediné slovo, které vás nenapadne. Bloudíte a blouzníte s Tamurou, snad i vy se ptáte, kdy bude tomu všemu konec. A když neblouzní a nebloudí, jde jako mravenec svou cestou s ostatními a možná by někdo byl raději, kdyby blouznil…

Na začátku mě příběh moc nezaujal, tolik odlišné prostředí i mentalita, možná až příliš popisu niterných pocitů, možná až moc leyteské přírody. Je těžké se do knihy opravdu začíst, což si myslím, je škoda. Naopak může upoutat pozornost neznalého čtenáře, který nemá sebemenší představu o tom, co se dělo za 2. světové na japonské frontě v Tichomoří. Začíná to odmítnutím nemocničního personálu přijmout a starat se o nemocného, protože by se museli dělit o proviant, a vrcholí to zjištěním, čím vším se vojáci krmili, aby přežili. Řekla bych, že právě tato část knihy utkví v čtenářovi v mysli. Po přečtení si nebude pamatovat, co přesně Tamura prožil, jak blouznil, ani jak se jmenovaly postavy. Protože praktikování kanibalismu je pro čtenářovu mysl nepřijatelné, šokující. Nicméně bych neřekla, že to byl autorův záměr. Chtěl jen vylíčit, co zažil, bez příkras, se všemi strastmi, které ho potkaly. A ačkoliv je to napsáno jako watakuši šósecu, nemůžu si pomoci, ale přijde mi to psané jakoby z povzdálí. I přes ich formu, kde čtete, že …přisály se mi všude, kde jsem neměl oděv, na tělo pijavice, připlavované vodou. Tihle roztomilí, trávově zelení červíci s plochou hlavou, kteří sáli moji vlastní krev, se brzy stali součástí mého ranního jídelníčku. Nepřiblíží vás to k hrdinovi ani o píď, nesoucítíte s ním, prostě to čtete jako holá fakta v učebnici. Jenom jedna událost ve čtenáři zanechá víc… A jakmile to člověk dočte, najednou zjistí, že sice ve chvíli přečtení to v něm nic nezanechalo, ale po posledních řádcích si uvědomí, co vlastně četl.

Tamura ve filmu v „mlze“

 Pokud bych měla srovnat knihu a film z roku 1959 natočený Ičikawou Konem, musím konstatovat, že film je pro západního diváka/čtenáře přijatelnější. Nejenže se nemusí prokousávat popisy přírody, ale ani existenciálními myšlenkami Tamury. Tím ovšem nechci tvrdit, že by film byl lepší než kniha. V knize máte Leyte i Tamuru mnohem barevnější (a není to jen tím, že by film byl černobílý). Hlad a zoufalství více pocítíte z knihy než z filmu, který navíc končí odlišně; ovšem poslední myšlenka krásně shrnuje to, po čem toužili snad veškeří japonští vojáci – chci vidět lidi, kteří žijí normální, obyčejný život. V tomto momentu bych si troufla tvrdit, že film má lepší, silnější, konec.


ZDROJ: ÓOKA, Šóhei. Ohně na planinách

Okolnosti vzniku poválečné japonské literatury

V článku se dozvíte, jak se Japonci otevřeli světu v druhé polovině 19. století, jak se jim to líbilo, co si z toho odnesli a kolika většími válečnými konflikty si prošli až do 2. světové války.

Matthew Perry v Japonsku

Není úplnou pravdou, že Japonci byli naprosto izolováni od zbytku světa za vlády Tokugawských šógunů, ale i tak byl rok 1853 pro většinu z nich šokem. „Jižní barbaři“ připluli k japonským břehům a požadovali u místního vládce přijetí poselství od prezidenta Spojených států amerických.

Japonci poselství přijali; děla na amerických lodích je k tomu dokázala přesvědčit. A to byl začátek konce – pokud někdo rád dramatizuje, mohla by to být ta pravá formulace. Následující rok podepsali Kanagawskou smlouvu, pro japonskou stranu nevýhodnou, a Japonsko pomalu poznávalo, o kolik za západními zeměmi zaostává. Navíc tuto situaci využili odvěcí nepřátelé Tokugawů. Spojili své síly, na přelomu let 1967-1968 svrhli Tokugawy a vládnoucí moc dostal do rukou mladičký císař Mucuhito, známější pod jménem Meidži.

Restaurace Meidži a parlament

 I přesto, že trůn byl podporován heslem „Sonnó džoi!“ (Ctěme císaře, vyžeňme cizince!), bylo nově nastupující vládnoucí vrstvě jasné, že se cizinci vyhánět nebudou. Naopak, Japonsko se vydalo směrem přijímání západních výdobytků (ať už se jednalo o technologii, zákony, vojenství či způsoby oblékání aj.). V té době by se dalo Japonsko označit za trpící komplexem méněcennosti (existovaly i hlasy, volající po zrušení znakového písma, které by následně nahradila latinka). Ovšem komplex, který vznikl na začátku druhé poloviny 19. století, se začal pomalu léčit o tři desetiletí později…

V letech 1894-95 proběhla první čínsko-japonská válka, ze které Japonsko vzešlo vítězně, získalo Tchaj-wan a nadvládu nad Koreou. O deset let později si Japonsko opět „zaválčilo“, tentokrát s carským Ruskem, přičemž i tentokrát zvítězilo, získalo přístav Port Arthur, jižní část ostrova Sachalin a převzalo ruské koncese a sféry vlivu v Mandžusku a vlastní Číně. Netrvalo dlouho a proběhla anexe Koreji a ta se tak stala první pevninskou částí japonského císařství; psal se rok 1910.

Sino-japonská válka

 Za vlády císaře Hirohita, posmrtným jménem Šówa, se začalo Japonsko radikalizovat, silně militarizovat a v lidu se utvrzovalo přesvědčení, že japonský národ je všem ostatním národům nadřazen a že císař je božský. Demokratické i další politické myšlení bylo zadupáno do země, japonskými ulicemi se procházela Kenpeitai, tajná japonská policie, a dusila každý klíček protistátního myšlení. V téže době svět postihla Velká hospodářská krize a Japonsko s ní neumělo bojovat jinak než zbraněmi. V roce 1931 si z Mandžuska udělalo loutkový stát Mandžukuo, ze kterého o šest let později zahájilo invazi do Číny. Živeni přesvědčením, že jsou nadřazeným národem, a fanatismem japonská armáda brzy obsadila Pej-pchin (Peking), Šanghaj, postupovala dál do střední Činy a rozpoutala strašlivé peklo v Nankingu - to byl ovšem jen začátek. Netrvalo dlouho a troufla si na doposud největšího nepřítele - Spojené státy americké, na zemi, která je "donutila" se otevřít světu. V srdcích Američanů zanechali - dodnes - nesmazatelnou stopu svým útokem na Pearl Harbor 7. prosince 1941. Japonci byli ve svém válečném tažení velmi úspěšní, roku 1942 dobyli Filipíny, Nizozemskou východní Indii, Hongkong, Malajsko, Barmu, Singapur, Gilbertovy ostrovy, Guam a další ostrovy. I když to tak zprvu nevypadalo, neboť se Japonsku dobývat dařilo, nastal obrat a Spojenci ho postupně zatlačovali zpět, odkud přišlo; rok 1943 nebyl pro japonskou armádu šťastným.

Útok na Pearl Harbor

A právě v době prohry se projevila fanatická oddanost Japonců. Nikdy se nevzdáš, nikdy neprohraješ - raději zemřeš! Boj až do samého hořkého konce! (A neplatilo to jen pro armádu.) Vedení nechalo mladé muže vzlétnout bez možnosti návratu, otce od rodin posílalo velet předem prohraným bitvám, pochvalovalo si muže, kteří se vrhali s protitankovými granáty pod obrněné vozy. To, co Američané zažili nejen na Iwodžimě nebo Okinawě, je zaskočilo. Američané nakonec dospěli k názoru, který vyjádřil oběžník zpravodajského oddělení 5. letecké armády vydaný v červenci 1945, že „veškerá populace Japonska představuje korektní vojenský cíl…“ a že „V JAPONSKU NEJSOU ŽÁDNÍ CIVILISTÉ“.

Ačkoliv v té době existovaly v Japonsku hlasy, které volaly po kapitulaci, oficiální stanovisko bylo stále záporné, ačkoliv Američané obsadili nejjižnější japonské ostrovy. Varováni před hrůznými následky, Japonci se ke kapitulaci stále neměli, a tak Spojené státy použily nejničivější zbraň – jadernou bombu. 6. srpna byla první atomová bomba svržena na Hirošimu a o tři dny později byla použita druhá na Nagasaki. A Japonsko konečně bezpodmínečně kapitulovalo – podpořeno známými císařovými slovy musíme snést nesnesitelné.

Atomový hřib nad Nagasaki

Poválečná literatura

Po kapitulaci nastává v Japonsku rozkvět demokratického proudu. Díky Postupimské deklaraci byly zrušeny orgány kontrolující japonskou kulturu i zákon na ochranu pořádku, jež neumožňoval společenskou a kulturní aktivitu. I když demokratizace, jak byla proklamováno v Postupimské dohodě, nemohla být provedena do důsledku pro brzdící akce americké okupační armády, přece jen ve srovnání s dřívějším stavem došlo k převratným změnám. Byla rozpuštěna císařská armáda a policie, sepsala se nová ústava, kult o božském původu císaře byl zrušen, proběhla reorganizace školství, byli propuštěni političtí vězni, opět se vybudovaly odbory… Většina japonských literátů viděla porážku militaristického Japonska pozitivně.

Setkání MacArthura a císaře Šówy

 „Poválečnou školu“ vesměs tvořili začínající autoři s válečnými zkušenostmi, rozhořčeni, demokraticky a humanisticky zaměření. Není proto divu, že ústředním tématem jejich literárních začátků byly zážitky z bojišť, základen (například Haruo Umezaki v novele Třešňový ostrov) nebo z okupovaného prostředí. Pokoušeli se tak vypořádat s minulostí, která netížila jen je, ale celou jejich generaci. Je to také kritický pohled na japonského vojáka-dobyvatele a na jeho střetávání s cizím prostředím; vznikají tak psychologické studie o postavení jedince v odlidštěné společnosti. V první vlně byla tato literatura dotvářena různými výpověďmi přímých účastníků bitev a dopisy z fronty. Na druhé straně existuje i zpracování událostí v Japonsku za války - život v kasárnách (Hiroši Noma a jeho Oblast prázdnoty), bombardování měst, evakuace obyvatelů z měst na venkov, atmosféra fanatického režimu, rozklad morálky (Šúsaku Endó v knize Moře a jed).

Všechny knihy, které jsou v článku zmíněny, u nás vyšly.


ZDROJE: VAN DER VAT, Dan, Válka v Pacifiku: Americko-japonská námořní válka 1941-1945; JANOŠ, Jiří, Tajemný Nippon;SKŘIVAN, Aleš, Japonská válka 1931-1945; THOMAS, Evan, Hřmící moře; REISCHAUER, Edwin O., CRAIG, Albert M., Dějiny Japonska; NOMA, Hiroši, Oblast prázdnoty; IBUSE, Masudži, Černý déšť.