Procházka po tokijském Čófu s mangou umělce Mizukiho Šigerua

Mizuki Šigeru, který se narodil před 100 lety, strávil většinu života v Čófu, na západním předměstí Tokia, kde vytvořil svou nejslavnější mangu Gegege no Kitaró. Procházka po Čófu nám připomene Mizukiho hlubokou lásku k přírodě a nadpřirozeným postavičkám jókai. Pokud vás zajímá Mizukiho život, rozhodně nevynechejte asadoru Gegege no njóbó.

Mizuki Šigeru (1922ｰ2015) je jedním z nejznámějších a nejuznávanějších japonských autorů mangy. Nejvíce se proslavil mangou Gegege no Kitaró a dalšími mangami s tematikou jókai potvůrek, ale publikoval také díla o světové a japonské historii, často s autobiografickými prvky.

Mizuki se narodil a vyrostl v Sakaiminatu v prefektuře Tottori a do Čófu se přestěhoval v roce 1959, rok poté, co debutoval jako autor mangy pro tehdy prosperující kašihony, půjčovny knih. V té době se Čófu stalo jednou z největších tokijských čtvrtí. Kdysi malé venkovské městečko se rychle rozrostlo po velkém zemětřesení v Kantó v roce 1923, kdy se mnoho lidí a podniků přestěhovalo na předměstí. Mizuki zde našel ideální prostředí pro tvorbu svých příběhů.

Hlavním tématem Gegege no Kitaró a dalších mang, kde vystupují jókaiové, je nutnost soužití člověka s přírodou a mnoha přirozenými i nadpřirozenými bytostmi, které obývají tento svět. Některá z nich jsou sice neviditelná, ale koneckonců lidé si vždycky představovali věci, které jsou smysly neviditelné. Mizuki říkával, že si všiml katastrofálního úbytku jókaiů v přeplněných městských oblastech s minimem přírody, kde je pět smyslů přehnaně zatěžováno a lidé ztratili schopnost představivosti. Naproti tomu jókaiové mají tendenci prospívat v řídce osídlených oblastech se spoustou stromů a vodních zdrojů. Proto Mizuki miloval Čófu.

Dnes trvá cesta do Čófu ze stanice Šindžuku expresní linkou Keió méně než 20 minut. Z nádraží odjíždí několik barevných autobusových linek Kitaró, které vás zavezou všude, ale nejlepší způsob, jak si město prohlédnout, je jít pěšky.

V každém případě je náš první cíl velmi blízko nádraží.

Tendžin-dóri vypadá na první pohled jako typická nákupní ulice, ale brzy zjistíme, že je obydlena sochami několika postav z Mizukiho bestselleru Gegege no Kitaró. Nezumiotoko (Krysí muž) leží na lavičce, Nekomusume (Kočičí dívka) jezdí na Ittan-momen (Role bavlny) na vrcholu trafostanice a Kitaró vítá nakupující a kolemjdoucí u vstupu do ulice. Byly zde umístěny v roce 1991 na návrh samotného Mizukiho, který v této ulici zřejmě nakupoval. I nyní si místo zachovává uvolněnou atmosféru. Nedaleko této ulice stojí nevýrazná budova, v níž sídlí společnost Mizuki Productions, která spravuje autorovu rozsáhlou tvorbu a plánuje nové manga a anime projekty.

Na severním konci se Tendžin-dóri nachází přístup k Fuda Tendžin, velmi staré šintoistické svatyni obklopené zelení, která byla údajně postavena v 1. století n. l. za vlády císaře Suinina. Je úžasné, že takové klidné místo se nachází pouhých pět minut chůze od stanice Čófu. Kromě toho, že je Fuda Tendžin známým místem, kde načerpat energii, je mezi fanoušky Kitaróa oblíbený jako seiči džunrei neboli poutní místo pro otaku. Podle původní verze o jókaiích, nazvané Hakaba Kitaró (Kitaró ze hřbitova), je hájek u svatyně také místem, kde má Kitaró žít.

Poté, co se pomodlíme a koupíme si omikudži (papírek s věštbou a s motivem Kitaróa), pokračujeme v cestě na sever přes krásnou místní řeku Nogawa a cestou míjíme mnoho rýžových polí, sadů a malých obchůdků.

Po patnácti minutách chůze dojdeme k Džindaidži, jednomu z nejznámějších a nejkrásnějších buddhistických chrámů v Tokiu. Byl založen v roce 733 a po Sensódži v centrální čtvrti Asakusa je druhým nejstarším chrámem v hlavním městě. V rozlehlém areálu Džindaidži se nachází několik budov, včetně staveb, které sem byly přemístěny ze tří bývalých velkých chrámů z období Edo (1603-1868), a také socha Buddhy z pozdního období Asuka (593-710).

K mnoha zajímavostem chrámu patří rozsáhlá botanická zahrada na kopci, morbidně roztomilý hřbitov domácích zvířat a také stromy zastíněná ulice lemovaná restauracemi, kde se podává soba, místní specialita. Fanoušci mangy však pravděpodobně raději navštíví Kitaró čaja, malebnou kavárnu a obchod se suvenýry, který nejlépe ilustruje, jak se v buddhistických chrámech v Japonsku často mísí posvátné se světským. Dřevěná retro stavba je stará více než 50 let a je jednou z prvních věcí, na které narazíte, když přicházíte po cestě k hlavní chrámové bráně. Zde si můžete vychutnat Mizukiho svět fantazie ve všech jeho aspektech. Kavárna má nostalgickou atmosféru připomínající Japonsko z období Šówa (1926-1989). Můžete si zde koupit zboží s motivy jókaiů a ochutnat její strašidelný jídelní lístek, který zahrnuje takové pochoutky, jako je kaštanový zenzai Medamaojadži (Táta Oční bulva), připravovaný vařením červených fazolí v cukru, a miso oden Nurikabe (Omítnutá zeď): plátek konnjaku namočený ve sladké miso omáčce. K dispozici je také galerie, kde jsou vystaveny cenné ilustrace od Mizukiho.

Mizuki chodíval do Džindaidži rozmlouvat se zvířaty, ptáky, buddhistickými božstvy a dokonce i se svými milovanými jókaii. Obklopen nádherným starým lesem je člověk v Džindaidži zasažen silou a vřelostí přírody. Rozhlédněte se kolem sebe a možná zahlédnete i Kitaróa, jak vykukuje zpoza jednoho ze stromů.

Ti, kteří chtějí poznat více z Mizukiho světa, se nyní musí vrátit zpět na nádraží. Nedávným přírůstkem do světa jókai v Čófu je náměstí Kitaró. Toto náměstí, které bylo otevřeno v roce 2019 na místě mezi stanicemi Čófu a Niši-Čófu na trati Keió a zabírá pozemek, který se uvolnil, když byly vlakové koleje na tomto úseku trati převedeny pod zem, je osazeno sochami jókaiů a postavičkami a dětským hřištěm pro menší děti, včetně Kitaróova domu se skluzavkou a lavičkou Ittan-momenem. Náměstí a jeho vnitřní zařízení vzniklo a v současné době je udržováno díky darům lidí prostřednictvím crowdfundingu.

Rybník Kappa no Sanpei (bohužel se nejedná o skutečný rybník) přibyl letos u příležitosti šedesátého výročí původního vydání dalšího Mizukiho příběhu. Kappa no Sanpei je manga o chlapci jménem Sanpei, který se podobá kappovi, rozpustilému vodnímu jókaii. Jednoho dne se Sanpei setká se skutečným kappou a je zasvěcen do jeho mytologického světa. Tato manga, která zobrazuje idylický svět, v němž lidé, zvířata a jókaiové žijí v míru a společně v horách, je považována za jedno z Mizukiho mistrovských děl.

Naše procházka po Čófu s tématikou Mizukiho tvorby končí v Kakušódži, chrámu patřícímu sektě Džódo šinšú. Zde najdeme Mizukiho hrob. Kakušódži je odnoží chrámu Edo-Asakusa Gobó, který byl postaven v Asakuse v období Edo, ale v roce 1657 vyhořel při požáru celého města, načež byl přejmenován na Hongandži a šógunátem přemístěn na zrekultivovanou půdu ve čtvrti Cukidži. I Kakušódži se původně nacházel v jiné čtvrti v Čófu, ale v roce 1944 vojenské úřady, které plánovaly v oblasti vybudovat letiště, nařídily jeho nucené přemístění na současné místo spolu se dvěma přilehlými chrámy, Čósendži a Kógakudži. Současná hlavní hala byla postavena v roce 2001, zatímco sousední hala pro hosty byla postavena v roce 2007.

Mizukiho hrob je mezi mořem plochých šedých náhrobků snadno k nalezení, protože jej z každé strany střeží sochy Kitáróa a Nezumiotoka. Na samotném náhrobku jsou vyryta slova Namu Amida bucu, což lze přeložit jako Zachraň mě, buddho Amido. Další jókai zdobí nízký kamenný plot obklopující hrob ze tří stran. Poznáme Nekomusume a další populární postavičky.

Mizukiho hrobka, která je zároveň roztomilá i děsivá, je neustále zavalena obrovským množstvím dárků (klasické květiny spolu se spoustou sladkostí, občerstvení, a dokonce i nealkoholické nápoje a piva v plechovkách), které zde zanechalo mnoho fanoušků, kteří se sem sjíždějí z celé země.

Hrob byl postaven v roce 1987, kdy bylo Mizukimu ještě šedesát let. Podle hlavního kněze Kakušódži se umělec v té době chystal navštívit Papuu-Novou Guineu, kde během druhé světové války málem zahynul a kde se spřátelil s místními obyvateli. Mizuki chtěl provést výzkum tamní duchovní víry; jeho žena Nunoe se obávala o jeho zdraví a navrhla mu, aby si pro jistotu nechal zhotovit náhrobek.

Přestože Mizukiho rodina patřila k buddhistické škole Sótó, vybral si za místo svého posledního odpočinku Kakušódži. Do chrámu často chodil po každodenní procházce, protože se mu líbila jeho atmosféra. Hlavní sál se nachází vedle silného stromu a na hřbitov v zadní části chrámu se musí projít úzkou chodbou. Zde Mizuki pravděpodobně cítil přátelskou přítomnost svých milovaných jókaiů.

Zdroj: nippon.com, autor Gianni Simone