[Rychlorecenze] #Remolove, Isekai šokudó, Oh my boss! Koi wa bessacu de

#Remolove

Ózakura Mimi pracuje jako firemní lékařka. Vzhledem k tomu že právě začala doba Covidová, má na starosti kontrolu zdraví všech zaměstnanců o to důsledněji a tím leze i některým kolegům na nervy. Pak přijde čas práce z domova a psycholožka, která dochází do firmy na konzultace, doporučuje online hru, aby se zaměstnanci zabavili a nezbláznili se. V této onlinovce Mimi potkává zajímavého člověka, se kterým si píše, a po čase zjišťuje, že se do něj zamilovala. Ale kdo to je? 

Ano, je to naprosto obyčejný milostný příběh, přesně jak tvrdí podnázev seriálu. Začíná korona a lidé si musejí držet rozestupy. Lidem ve firmě poradí jejich psycholožka, aby si nainstalovali online hru a udrželi se tak nějak při smyslech. To tedy udělá naše hrdinka, ale moc jí to nejde, ani ji to nijak zvlášť nebaví. Ale začne si tam psát s dalším uživatelem a jejich anonymní pokec se roztáhne na dlouhé měsíce. Až z toho vznikne něco víc. Ale ti dva se neznají, jenom hrdinka zjistí, že je to někdo ze stejné firmy. Nějakou dobu s ní tápeme, kdo by to mohl být, až to nakonec zjistíme a jenom sledujeme, jak se to pomalu vyvíjí zpoza ústenek. Příjemné, lidské, aktuální. Hned na začátku jsme si říkala, že tihle dva by se k sobě hodili a ono jo. Jenomže pak jsem zničehonic dostala absolutní second lead syndrom a bylo vymalováno. Tak skvělého „druhého zamilovaného“ jsem už dlouho (jestli kdy) nezažila. Skvělý herec, sympaťák a ještě k tomu dobře napsaná postava. Přesto konečný objekt hrdinčiny lásky nebyl žádný zpovykaný zlý chlap, naopak, jen mně osobně víc vyhovoval ten druhý. Velmi příjemná koronavirová podívaná. Kterak se za rouškami rozvíjí milostný příběh. A nebyl jediný. V seriálu jsme měli hned několik párů, většinu z nich jsem měla ráda, až na ty nejmladší. Ty mě vlastně docela obtěžovali, nezajímalo mě, jak to s nimi bude, přesně jak mladík z páru předpokládá, když mluví do kamery. I tak povedený romantický seriál. Je zajímavé, že v nich Haru hraje docela často.

 

Isekai šokudó (Jídelna v alternativním vesmíru)

Uprostřed Tokia v obchodní čtvrti existuje jeden dům v jehož nejnižším patře se nachází kavárna s restaurací Jóšoku no Nekoja. Ta je zde již celých padesát let a uspokojuje svým menu chutě i těch nejnáročnějších obchodníků a podnikatelů z okolí svými vybranými specialitami. I když je hlavní součástí menu západní kuchyně, zdejší kuchař a majitel má i další speciality, které dokáží potěšit každý jazýček. V tomto městě je to vyhlášené místo, které má však svá vlastní tajemství. Každou sobotu se dveře restaurace pro veřejnost uzavírají a v prostorách restaurace se odehrává hostina pro speciální zákazníky. Těmi jsou stvoření z různých cizích světů a rozličných ras, která sem díky tajemné magii nacházejí svou cestu, aby ochutnala pro ně exotické pokrmy. Díky tomu je toto místo mezi svými speciálními hosty známé jako Restaurace do jiného světa. (Jeoffrey)

Takové to pohodové požvýkáníčko. Nejde tam v podstatě o nic navíc než o to se dobře najíst. Když má nejen člověk plný žaludek, svět je o tolik krásnější. Já si to dávala vždycky k jídlu, abych se zbytečně u sledování netrápila hlady a užila si to. Byla to taková moje denní poklidná oáza, kde nejde o to stát se nejlepší v tom či onom, ani o to, která z žen dostane toho pěkného kuchaře, ale prostě jen o pohodu v jedné restauračce. V podstatě tomu chybí nějaký příběh, velký prostor dostávají popisy jídla a hádky o to, které z jídel je nejlepší... Pokud vás nebaví seriály o ničem, u kterých se skvěle vypíná, nemá smysl, abyste si to pouštěli. Ale pokud chcete vypnout u příjemného anime, nechce trnout hrůzou a nechat nadledvinky produkovat adrenalin, tohle by mohla být dobrá volba.

 

Oh my boss! Koi wa bessacu de (Oh my boss! Láska ve speciálním vydání)

Suzuki Nami přišla z venkova do velkoměsta na pohovor. Nebyl to její sen, prostě jen hledá stabilitu a nechce se za ničím honit. Navíc zde v Tokiu žije její kamarád z dětství, o kterém si myslí, že je to vhodný materiál na ženění. Nakonec vztah nevyjde, jak si představovala, ani práce nevyjde, jak chtěla. Nastupuje do redakce módního časopisu jako asistentka šéfredaktorky, která má vysoké nároky a nejedná s nikým v rukavičkách. Proto, aby dosáhla, co chce, udělá cokoliv. Naprostý opak Nami.

Ze začátku se rozehrálo něco zajímavého. Lehce nevážného, lehce vážného, lehce pojatého, lehce připomínající Ďábel nosí Pradu. Ze začátku to mělo švih, bylo to zábavné a takové pěkné v tom, že všichni byly poměrně normální v postavy, tj. nikdo nebyl zabijácký záporák, který chce zničit hrdince život. Byla to fakt romantická komedie, která klouže mezi klišé, odráží se od nich, ale nežije skrze ně. To až ke konci se to tak nějak divně porouchalo. Zpomalilo, rozešlo, změnilo názor, ... Prostě na to jak začátek byl tak nějak svěží, fajn, bylo konec utahaný nic. Škoda. Hrdinka je fajn, sympatická, žádná upejpavka. Možná na začátku trochu otravná, jak si furt chtěla žít tím svým způsobem, ale naštěstí to na tom nestálo, prostě se to beze slov tak nějak vyvíjelo dál. Objekt její lásky byl takový pozitivní prosťáček, nikdo nijak výjimečně nadaný nebo chytrý, prostě obyčejný kluk s nějakým zázemím. Zato její šéfová byla docela zajímavou postavou, talentovaná, krásná, spravedlivá a naivně ostrá. Zajímavý mišmaš, který se Nanao povedl. Zajímavými postavami, které nebyly tak úplně do počtu, byl šéf šéfové a hrdinčin kolega ztvárnění Mamijou Šótaróem. Obě dvě postavy byly sympatické, jejich charakter byl o trošku více propracovaný než zbytku vedlejších postav a herecky v podstatě nebylo co vytknout. Zbytek redakce či rodinných příslušníků ať už hrdiny či hrdinky byly více či méně postavy do počtu, spíše ploché než komplexní a tak nějak existovaly. Tímto a nemastným koncem seriál docela trpí. Jinak je to milá podívaná a určitě budu ráda, když se bude v Japonsku točit obdobných seriálů na podobné úrovni víc.