MOTHER: Není matka jako matka

(Suzuhara Nao je učitelkou na základní škole na první stupni. Jednoho dne si uvědomí, že jedna z jejích žákyň, Mičiki Reina, je týrána vlastní matkou, a tak se rozhodne jí pomoci. Jenomže legální cestou to nejde, a proto se rozhodne, že s holčičkou uteče, že se stane její matkou. Jenomže to přeci nemůže vyjít, nebo snad ano?)

Přišlo mi zajímavé, jakými různými způsoby byla pojímána mateřská láska v seriálu Mother (2010). Vzhledem k tomu jaký měl a má seriál dopad na diváka, není divu, že se dočkal mnoha remaků; korejského, čínského i thajského. 

Z těchto verzí je samozřejmě všeobecnému diváctvu nejvíc známý korejský seriál, blázní z něj, propláčou kapesníky, aniž by tušili, že to má japonskou předlohu. Jejich škoda. Na druhou stranu jejich štěstí, že na příběh narazili a dostal je. Pojďme se ovšem podívat, jak to bylo s japonskou verzí. Celý seriál v podstatě provází otázky „co je to mateřská láska?“ a „co matka dokáže udělat pro své dítě?“.

V seriálu máme pět žen, které se dostanou do role matky, a každá z nich se s tím popere jinak. Jistě, některé jsou si podobné, někdy někdo v něčem vyčnívá, ale to je v pořádku a naprosto běžné. Chtěla bych se na ně blíže podívat, ale to se neobejde bez vyzrazení rozuzlení. A spousty slov.

Začala bych Suzuharou Mei, jelikož její role je nejmenší, což zároveň odpovídá i času, jakým se cítí a je matkou. Mei je mladší nevlastní sestra Nao. Momentálně je ve druhém trimestru a má se vdávat za otce dítěte. Je to postava, která může na první pohled působit až nesympaticky, protože dělá velká ramena, ale nakonec je to jen nejistá slabá holka. 

Během vyšetření u gynekologa se dozví, že má její dítě srdeční vadu. Je postavena před tvrdou realitu: nikdo neví, co se stane, až se dítě narodí. Může hned zemřít, může žít; ale jedno je jisté, potřebuje operaci, aby vůbec dostalo šanci na život. Přestože by operaci podstoupilo, nemusí se povést a dítě nepřežije. Doktor dá tedy Mei na vybranou – necháte si dítě, či nikoliv? Má pár dní nato, aby se rozhodla, zda podstoupí potrat. V tuto chvíli je ale dítě natolik veliké, že už cítí jeho pohyby. Přesto se rozhodne, že půjde na potrat.

Má strach. Dítě nechce, ale zároveň ano. Už ho miluje celým svým srdcem, a tak trpí. Jenomže se děsí toho, že by dítě donosila a ono zemřelo. Nebude to pak pro ni horší? Nebude to malé trpět? Přestože tyto otázky a trápení nejsou úplně vysloveny, je jasné, co Mei prožívá. Trpí, ale dusí to v sobě. Těsně před potratem to ovšem vše vypluje napovrch a Mei proceduru nepodstoupí, přestože ji její nastávající schválil. Což ji samozřejmě velmi ranilo – ve skrytu duše doufala, že si bude dítě chtít nechat i přes komplikace.

To Mei změní, za podpory matky i sester se zocelí, dítě si nechá a těší se na něj. Rozchází se se snoubencem a chce vychovávat dítě sama. Nemůže jinak. Miluje ho a jen doufá, že jí dítě odpustí, že se ho chtěla zbavit.

Tímto nám seriál chce říct, že matkou se můžete stát i ve chvíli, kdy dítě ještě není na světě. Najednou to ucítíte, to silné pouto k tomu životu, co ve vás roste. Do té chvíle jste vnímali maximálně to, že přibíráte, žádné citové pouto jste necítili, ale pak to přijde. Stane se něco zásadního a najednou se musíte rozhodnout, jestli nenarozené dítě ochráníte, či nikoliv. Alespoň tak nám to bylo předkládano skrze Mei. 

Pro Mei se mateřská láska zrodila zničehonic, posílena ochranitelským pudem a pocitem naprosté blízkosti. Jako matka se dokázala pro své dítě vzdát svých jistot, na kterých do té chvíle lpěla.

Do jisté chvíle to samé cítila i Mičiki Hitomi, matka malé Reny. Když se jí narodila dcera, byla nadšená a cítila přesně totéž co Mei. Budu ji ochraňovat. Budu se o ni starat ze všech sil. Budu ji milovat. Přišla o manžela, a tak byla odsouzena se o novorozeně starat sama. Přesto ji ten uzlíček štěstí dodával sílu. Nějakou dobu.

V seriálu vidíme její pozvolnou proměnu až do rozhodující chvíle, kdy dceru v podstatě nechává umrznout před domem v odpadkovém pytli. Z naprosté oddanosti její láska pomalu chladne, ztrácí trpělivost, matka si chce užívat. Mateřská láska se pomalu vytrácí, místo ní přichází láska k vlastnímu volnému času, touha po uznání. Tuto touhu naplňuje partnerskými vztahy. V tom posledním je v podstatě až vybízena k týrání vlastní dcery. Kam zmizela mateřská láska?

Jistěže ji Hitomi cítí. Jenomže jen ve chvílích, kdy se jí to hodí. Před mateřskou láskou vždy přichází pocit provinění, že se Reně nevěnuje dostatečně, že jí něco chybí, že jí něco provedla. A to dítě umí dokonale vycítit. Není v tom upřímnost.

Vzhledem k tomu že Hitomi o mateřskou lásku nepečuje, nemůže tato láska rozkvétat a dále se proměňovat. Nakonec uvadá, ale vždycky po ní zůstane stopa. Jestliže uvadla, pokud dostane správný podmět, vláhu a živiny, dokáže znovu vyklíčit a růst. Ovšem to by Hitomi musela hodně chtít.

Myslím si, že ve chvíli, kdy dojde na rozhodnutí, zda si Renu opět vzít k sobě, nebo ji nechat Nao, se v ní sváří právě dva pocity – zbytek mateřské lásky a láska k vlastnímu volnému času. Nakonec ovšem zavládne klid a mír, rovnováha mezi těmi pocity zvítězí. Renu nechává u Nao. Věří totiž, že se Nao o její dceru postará líp, než by dokázala ona sama, a navíc ještě bude volná. Alespoň to tak vypadá.

Spíš utíká před realitou svých činů, ví moc dobře, co udělala, že málem připravila milované dítě o život, ale nechce si to přiznat. Nakonec jen tak zvláštně v bublině přežívá do chvíle, kdy si pro ni přijde policie. V tu chvíli bublina praská a ona se hroutí pod tíhou svých činů.

Hitomiina mateřská láska je tedy jako rostlina: pokud se o ni nepečuje, zemře. Na její postavě seriál velmi dobře vykresluje, že i když své dítě milujete, neznamená to, že to tak bude navždycky, že mu i přes takovou lásku nedokážete ublížit, že ho nedokážete zanedbávat. Nakonec jako matka pro svou dceru dokázala udělat jediné – tiše se jí vzdát. 

To samé v podstatě udělala i matka Nao Močizuki Hana. V seriálu se s ní setkáváme jak se starou nemocnou paní. Paní Nedbalá, jak jí říká Rena/Cugumi (pro tuto část budu používat Cugumi, odpovídá to tak i seriálu), velmi miluje dceru. Až za hrob. Ale není naivní. Má o ni starost, pomůže jí se vším, s čím může, ale nedělá si iluze. Před mnoha lety Nao opustila, a tak si nemůže dělat nároky.

Její láska je bezvýhradná. Pokud si Nao nepřeje se s ní vidět, nebude se o to snažit. Pokud zjistí, že její dcera unesla dívenku, nebude ji přesvědčovat, aby se přiznala, aby Cugumi vrátila, kam patří, ale jen se ujistí, že to Nao s malou myslí vážně, že to není jen chvilkový rozmar. Jakmile dostane odpovědi, už se k tomu nikdy nevrací, ale bezvýhradně Nao a Cugumi pomáhá, aby mohly žít normálním životem beze strachu před policií.

Paní Nedbalá také bezvýhradně přijímá všechna odmítnutí ze strany Nao, všechna zlá slova na její osobu, protože věří, že si to zaslouží. Je přece pravda, že Nao opustila, a tak nemůže získat ničí odpuštění. Jen chtěla, aby se Nao i Cugumi měly dobře a pokud by jí dovolily, aby se alespoň na chvíli stala součástí jejich životů.

Její obraz v seriálu je křehká stařenka se silnou vůlí a nevyčerpatelnou studní mateřské lásky. Tu dokáže rozdávat za jakýchkoliv podmínek a neptá se na důsledky. V hlavně má jen jedno – spokojenost svého dítěte a následně i vnučky. Mateřská láska paní Nedbalé je nesobecká; absolutně nechce nic nazpět. Chce jen dávat, nepotřebuje přijímat.

V životě Nao ovšem figuruje ještě její nevlastní matka, Suzuhara Tóko. Silná žena, rázná a v podstatě bez kompromisů. Tóko je zvyklá bojovat. Bojovala o lásku Nao, když ji adoptovala, bojovala o firmu, bojovala spolu s dcerami. Vždy myslí jen na to nejlepší pro své dcery, může být přísná, ale nikdy jí nechybí laskavost. 

Částečně je jako paní Nedbalá. Neptá se a miluje, přesto zároveň je v její mateřské lásce mnohem více energie, vitálnosti a společného života. Není to jen o tom, že bude šťastná, ať její dcery budou kdekoliv, ona bude šťastná, když bude spolu se svými šťastnými dcerami. Nechce o ně přijít, bije se za ně jako lvice, stojí při nich, když je nejhůř, ale neopouští je.

Jistě, v seriálu byla postavena před volbu: zrušit Naoinu adopci a tím se vyhnout zraku policie i novinářů, jakmile se provalí, co Nao udělala. Je to těžká volba. A nějakou chvíli nemůže Nao odpustit, že ji před takovou volbu postavila. Pokud se jí nevzdá, ohrozí tak nejen sebe (o čemž podle mého zase tolik nepřemýšlela), ale i své biologické dcery. 

Ačkoliv sepisují žádost o zrušení adopce, zmítají v ní pochybnosti. Vyvstává totiž otázka, zda když je Nao adoptovaná, je vhodné a snadné se jí takto zbavit? Nepohodlné dítě odepíšeme? Tóko ví, že tohle není cesta. Jako každý člověk přemýšlí o té nejsnazší cestě, ale protože je bojovnice, protože její mateřská láska je podobná té lvicí, žádost o zrušení adopce není podána. 

To, že o tom Tóko přemýšlela, z ní nedělá špatnou matku. Naopak si myslím, že to z ní dělá velmi dobrou matku. Chci to nejlepší pro své dcery. Jedna unesla dítě, kterého se nechce vzdát. To ohrožuje zbylé dvě. Jak je mohu všechny ochránit? Když nechám Nao jít, ochráním je tak? Nakonec na tyhle otázky dokáže odpovědět – má tři dcery (a je jedno jestli vlastní, nebo ne), bude je ochraňovat za každou cenu. Bude za nimi stát, bude jejich pevnou oporou a zároveň bezpečným přístavem.

(Jenom pro další vysvětlení, proč si myslím, že Tóko je velmi dobrou matkou, ačkoliv navrhla zrušení adopce. Priorita byla ochrana dětí. Nešlo jí jen o to, aby ochránila Mei a Kaho, ale i Nao. Znala ji a věděla, že ona samotná nerada působí rodině potíže. Možná ji v nenápadném záblesku přemýšlení napadlo, že by tím mohla i Nao ulehčit. Samozřejmě tím i částečně zkoušela pevnost vztahu mezi Nao a Cugumi. Jenomže když k tomu nakonec Nao přistoupila a papíry podepsala, nemohla je odnést na úřad. Nechala si je, možná je držela jako nejkrajnější řešení, ale podle mého už od chvíle, kdy je dala Nao k podepsání, věděla, že to nedokáže, takhle se zbavit nejstarší dcery.)

Nao svým činem ovlivnila úplně všechny. Tím, že k jedné ze svých žaček, malé týrané Reně, pocítila (mateřskou) lásku, se všechno rozehrálo. Nao jako jediná ze zmiňovaných matek dítě neporodila, neprošla si těhotenstvím, prvními krůčky, výměnou plen, neučila malou mluvit, … v podstatě dostala už hotové dítě, které chodí do školy. Ubralo to něco na síle jejích citů? Nikoliv.

Velmi rychle si v podstatě prochází tím, na co mají biologické matky spoustu času – zamiluje se do dítěte a dá mu mateřskou lásku. Na Nao ze začátku nic není vidět. Jaké má pocity? Chce s nimi něco dělat? Jak se zachová? Jak se rozhodne? Divák tápá (občas je naprosto legitimní, když se <divák> ptá zda má Nao opravdu ráda Cugumi) a není divu, protože sama postava tápá. Netuší, co má dělat, jak naložit nejen se svými pocity, ale i s těmi dny, které si pro sebe a Cugumi ukradla. 

Za běhu se učí být matkou. Není to lehké, trápí se, ale zároveň si to i užívá a řekla bych, že to je přesně to poselství, které chce seriál divákovi předat. Starání se o děti je náročné, někdy si možná sáhnete na dno, ale je v tom i radost a jako rodič byste si ji měli užívat, pokud se tomu budete vyhýbat, dítě zmizí. Je to přesně to, co v osmém díle říká Nao Renině matce: „Když budeme děti ignorovat, zmizí. To protože na ně dáváme pozor, jsou v pořádku a naživu. Jakmile je budeme ignorovat, umřou.“ (0:38:09-0:38:25)

Slovem „umřou“ není samozřejmě myšleno, že doopravdy zemřou, ale že už nebudou dětmi. Buď dospějí a najednou z nich bude dospělý v dětském těle, nebo pozbudou takového toho duchovního označení „moje dítě“, protože pro rodiče už jím nebudou. Budou se ho chtít zbavit, bude je jeho přítomnost, existence otravovat, nebudou se k dítěti chtít znát. Z toho pak plyne, že v tomto vztahu nemůže být nikdo spokojený. 

Jak se ovšem do takového stavu dá dostat? Na tohle Nao také odpovídá ve stejném díle o něco dříve, když s Reninou matkou „probírají“ postavení samoživitelky: „Matka s dítětem plavou v řece. (...) Neexistuje matka, kterou by její děti neunavily nebo která by nechtěla dítě uhodit. Lidé, kteří takové matky odsuzují, je jen vyhánějí z břehu do hlubin řeky, až je utopí.“ (0:37:00-0:37:30)

Hitomi se toho okamžitě chytá, aby souhlasila, aby tím ospravedlnila to, co udělala Reně. Jistě, to ostatní mohou, za jejich neštěstí, to oni, ty jejich pohledy, jak je odsuzovali, to oni za to mohou! Bez nich by Reně přeci neublížila. Jenomže Nao jí oponuje, že to přece tak být nemůže. Že Hitomi nerozumí, jak mohla málem zabít své dítě. Není to chyba ostatních, ale jí samotné, protože dítě ignorovala. Už to nebylo „moje dítě“, ale jen nějaký předmět, který otravuje.

Nao tedy jasně říká, že by si Hitomi měla sáhnout do svědomí, že je to jen a jen její chyba. Sama také moc dobře ví, jak snadné by bylo sklouznout do ignorace. Sama měla začátky s Cugumi těžké, nevěděla, co s ní má dělat, jak se o ni postarat, trápil ji pocit, že se rozhodla špatně. Jenomže její mateřská láska sílila, rostla a ona o ni pečovala. Zároveň se také nechtěla stát svou biologickou matkou, která ji opustila.

Nao ovšem na rozdíl od Hitomi měla štěstí, protože její rodinné zázemí bylo stabilní, nebyla nakonec na Cugumi sama. I proto spolu mohly v poklidu nějakou dobu žít, být šťastné, posilovat mezi sebou pouto matky a dcery. 

Nao je klidná tichá osoba, ale troufám si tvrdit, že její mateřská láska je silná, bouřlivá a neomezená. Bublá pod povrchem jako magma, sem tam upustí trochu páry, ale spíš si ji nechává pro sebe. Nedělá velká gesta, nemá to zapotřebí. Nemyslí si, že je to nutné, protože ta láska tam je a pokud člověk přejde po povrchu, pod kterým bublá magma, zjišťuje, že skrze něj jde žár magmatu pocítit a Cugumi se v jeho výhni hřeje. 

Seriál tedy přichází s poselstvím, že je úplně jedno, jestli mají ve vztahu rodič-dítě pokrevní spřízněnost, spíš jde o to, zda rodič k dítěti nepřistupuje jako k něčemu, co překáží a co je samozřejmé. Pokud k dítěti přistupuje s láskou a pochopením, dokáže se vytvořit silné pouto. A nakonec je jedno, jestli ta mateřská láska je kulatá, hranatá nebo průsvitná, pokud je to láska, která nebodá, je správná. Protože jak v seriálu zaznělo: „dítě rodiče miluje nepodmíněně“, a proto by toho rodič neměl zneužívat, ale naopak kultivovat tuhle lásku tou svojí.