Čas dozrál a před námi je poslední výlet letošního Japonska. Protáhli jsem se, vyčistili zuby a vydali se do Kamakury; tedy až na Toma jedna, ten se prý chtěl pořádně prospat. Asi jsem se těšila až moc, protože jsem si zapomněla knížku na razítka a razítkovat si nějaký papír vedle není prostě ono. Ale když člověk musí, nedá se nic dělat. A já musela.
Vyrazili jsme v ranní špičce, takže to bylo o to dobrodružnější, ale nakonec jsme dorazili neušlapáni. Na nádraží v Kamakuře jsme si koupili lístek na
Enoden, protože bez toho to v Kamakuře nejde. Podmínkou této neomezené jízdenky bylo navštívit Enošimu. Kdo to kontroloval? Nikdo. Ti Japonci…
V Kamakuře jsme se opravdu zamilovali. Krásné uličky obklopené ještě zajímavějšími obchody a podniky, příjemná atmosféra starého města. Přesto jsme se moc dlouho nekochali a nedýchali místní poklidně působící prostředí, ale vydali jsme se přímo směr buddhistické chrámy. Cestou jsme kromě obchodů potkali i houfy dětiček.
Vypadalo to na výlet tříd předškolního a školního věku, každý houf, aby se poznal, měl jinak barevné čepičky. Když vyšplhaly ke chrámu, na který se také jako my přišly podívat, zdravily policistu, jenž po vyšlápnutí vysokých schodů u chrámu hlídal. On je také, až téměř individuálně, zdravil.
Vlastně Kamakura byla krásná procházka. Podívali jsme se k jednomu z mnoha místních chrámů, pokochali se zahradami, nakrmili místní veverku a nasedli na další místní specialitu, čímž je Enoden jezdící už od éry Taišó (1912 – 1926). Jeli jsme na stanici Hase, odkud jsme se vydali k další místní zajímavosti. Tím je Velký Buddha v
Kótokuinu. Za směšný poplatek jsme si do něj vlezli, abychom viděli jak vypadá nejen zvenku, ale i zevnitř. Prošli si areál a zase vystřelili o dům dál.
Prošli jsme si krámky se suvenýry, objevili svatyňku, vedle níž těsně projížděl vláček, takže skvělé místo pro šotouše. Fish fotil, jakmile se závory zavřely a blížila se mašinka. To bylo radosti. Krásné místo a ještě tudy projíždí mašinka! Huhú!
Už jsme ale byli docela uchození, a tak se přihlásil o slovo hlad. Došli jsme na blízkou zastávku Enodenu, kde byla restaurace. S chutí jsme se najedli a neustále vyhlíželi Toma jedna, protože už by se k nám měl přidat. Z nějakého záhadného důvodu jsme se stále míjeli, až jsme se domluvili, že se sejdeme na zastávce
Enošima.
Ze zastávky jsme se poté vydali na stejnojmenný ostrov, který je s pevninou (= hlavním ostrovem) spojen mostem. Na Enošimě nás opět čekaly zajímavé krámky se suvenýry či pokrmy a hlavně výšlap do kopce. Nahoře se totiž schovával další chrám a svatyně a ty jsme se rozhodli navštívit. Pokud jste ovšem už nemohli anebo vám moc dobře neslouží nohy, netrapte se, že byste se nahoru nevyšplhali. Místní zde postavili eskalátory a výtahy, aby se i vetchý stařeček či stoletá babička dostali až nahoru a mohli si zde vyprat peníze. Doslova.
Kromě výhledu, nakrmení kočičky, která jak slon seběhla z kopečka k nám hned poté, co Krista otevřela kočičí žrádlo, co s sebou nosila právě pro tyhle případy, jsme se setkali i s něčím, co mě zrovna nenadchlo. Pavučiny. A obří pavouci. Všude možně. Do toho nám nad hlavou létali orli. Enošima je tedy taková zvláštní minizoo… Naštěstí tu měli dobrou zmrzlinu.
Poté, co jsme si prošli vršek ostrova, pokochali se jak chrámem, tak i svatyní, koukali z ostrých skal dolů do moře a prošli kolem strašidelného prázdného rjokanu, rozhodli jsme se Enošimu nechat za sebou a vydat se na
monorail. Ten nás dovezl až na zastávku Ófuna, ze které jsme pokračovali zpět až na Ueno. V každém případě jsme si jízdu monorailem velmi užili, hlavně fish…
Na stanici Ófuna se od nás odpojil pro změnu Tom dva, protože během dne zahlédl obchod s akčními figurkami, takže se tam musel vrátit. Zbytek se zase vydal zpět do Tokia, kde jsme ještě prolezli pár obchodů a nakoupili suvenýry. Přece jen se jednalo o poslední den, co jsme v Japonsku.
Jakmile jsme měli dost a naše peněženky se téměř vyprázdnily, vydali jsme se na hotel. Tady jsme si zarezervovali letenkové místenky, abychom seděli jakž takž pohromadě. Domluvili jsme se také s moragem, že si zajdeme na společnou večeři, takže naše kroky následně směřovaly do „našeho“ pajzlu. Aby večer po gjóze a dalších malichernostech nebyl ještě u konce, zamířili jsme – jak jinak – si ještě naposledy omrknou mangy v Book offu. Lehce jsme ještě něco nakoupili a totálně uchození se vrátili na hotel. Sbalili jsme si a s dobrým pocitem šli spát; tedy ne všichni… Dobrou noc.
Následující den: odlet, netřeba se k němu více rozepisovat. Smutná záležitost.
Žádné komentáře:
Okomentovat