13. 5. 2019

[Recenze] 5x šódžo manga

Když člověk ochoří, tak má najednou spoustu času. Mně se to stalo, a tak jsem čas využila neuvěřitelně smysluplně – četla jsem mangu. Konkrétně v žánru šódžo, což znamená mangu zaměřenou na pubertální dívky. Takže stvořenou jako pro mě, protože já jsem v pubertě nonstop už asi deset let.

Během týdne jsem přečetla pět mang, které bych ráda doporučila dál. Netvrdím, že všech pět bylo klenotem žánru a že mě neuvěřitelně bavily, ale každému vyhovuje něco jiného, a tak proč nedoporučit všechny, když je mám ještě čerstvě v paměti.

Mangy jsou seřazené podle toho, jak se mi líbily. Ty první dvě se mi líbily skoro nastejno, ale nakonec ve mně vyhrál smysl pro souměrnost. Kdo bude číst dál, pochopí. Doporučuju číst postupně. Najednou je to docela dost velké sousto.

1) Akacuki no Jona, 28 knih, 2009-?

O čem to je? Princezna Jona s nápadnými rusými vlasy žije poklidným životem v paláci, aniž by tušila, co se děje za jeho zdmi. Neznalá ničeho jiného má na svět jednoduchý pohled a jediné, co ji zajímá, je pozornost jejího bratrance Suwona, do kterého je zamilovaná již spousty let. Na šestnácté narozeniny od něj však dostane dva „dary“. Jeden je v podobě krásné ozdoby do vlasů a druhý v podobě vraždy jejího otce, vládce celé země. I ona sama mohla dopadnout stejně, naštěstí ji však zachránil její osobní strážce a generál Son Hak. S ním prchá z paláce a mění tím celý svůj dosavadní život…

Co si o tom myslím já? Nejprve mě Jona otravovala. Byla velmi uřvaným a rozmazleným dítkem. Jak šel ale čas a Jona začala dospívat skrze všechny události, kterými si prošla, stala se z ní sympatická princezna, které by trůn slušel. Jestli na něj ovšem někdy usedne, to je ve hvězdách, protože manga není dokončená. To drásá moje srdce, protože po všech přečtených kapitolách se nemohu dočkat dalších. Já se totiž zamilovala. Do všech.

Na začátku si myslíte, že máte rozdané karty a je jasné, kdo je záporák, kdo je klaďas, a tak se pojede celou dobu. Omyl. Žádná postava není černobílá, všechny mají v sobě něco, díky čemuž si je dokážete oblíbit. Všechny mají svůj příběh, charakter a cíl (případně ho pomalu objevují), takže jsou hybateli příběhu úplně všichni. Do jisté míry. Ten, kdo má rád dobře napsané a chytré postavy, určitě neprohloupí, pokud se do mangy pustí. Kdo má rád, když se ze slabé hrdinky stane někdo hodný respektu, neměl by vynechat.

Jak se příběh odvíjí, objevují se nové postavy, noví hrdinčiny přátelé. Někteří se s hrdinkou vydají na túru, někteří ji budou podporovat jinými způsoby, někteří jen vděčně zůstanou na místě. Nemusíte se ovšem bát, že se v přehršli postav ztratíte. Kdepak. Každý dostane dostatečný prostor k tomu, aby byl podle potřeby vyprávění představen. Tahle manga není žádný fastfood.

Jonina banda má mezi sebou výbornou chemii, takže i když se třeba zrovna neděje nic zásadního, tak vás baví je sledovat a blbnout. Silnou stránkou totiž vedle dobře napsaných postav a promyšleného příběhu je i humor. Ježiš, jak já se tu nasmála! Přitom humor velmi příjemně dokresluje vše, co se zrovna děje, nepůsobí násilně, ani neodpoutává pozornost od toho důležitého. Naopak zpříjemňuje zážitek ze čtení.

Ráda bych se ještě zmínila o kresbě, protože ta k manze neodmyslitelně patří. Na šódžo poměry je velmi slušná. Dokonce je, řekla bych, snad až důmyslná v tom smyslu, že si ani nevšimnete chudého pozadí, kterým je šódžo typické. Čtete a čtete, je naprosto jasné, co postavy cítí, co se děje. I akční scény jsou velmi dobře pojaté a minimálně jednou za dvě tři kapitoly se máte čím pokochat.

Akacuki no Jona je ale slabší v pojetí času. Jako čtenář jsem absolutně netušila, za jaké časové období se to všechno událo. Měsíce? Roky? Bez nápovědy. Přišlo mi, jako by se to všechno odehrálo v rámci několika týdnů, ale tolik bitev a vyléčených zranění potřebuje spíše roky. Co mi ještě trochu vadilo, je fakt, že kam Jona přišla, tam se něco dělo, muselo se to řešit, a zároveň to mělo celostátní dopad, a tak se o to zajímal i nový vládce Suwon.

O manze bych mohla povídat ještě dlouho. Rozebírat postavy, směřování děje, legendy, kterým ve světě Jony věří, přátelství, která si Jona vytvořila, nepřátele, které zdolala, trauma, kterým si prošla nejen ona, ale i Son Hak, její ochránce. A protože je to šódžo, tak i ty něžné city… Pokud si mangu přečtete, tak neváhejte, pojďme o tom všem diskutovat!

2) Taijó no ie, 13 knih, 2010-2015

O čem to je? Jako malá trávila Mao hodně času v domě přes ulici, kde bydlela pětičlenná rodina. Bohužel se událo neštěstí a oba rodiče z toho domu zemřeli. Zanechali po sobě tři děti. Mladšího bratra a sestru si k sobě vzali příbuzní, ale nejstarší bratr Hiro žije ve velkém domě sám. Jeho snem je, že opět bude bydlet se svými sourozenci, a tak pro to dělá, co může. Ani Mao to nemá doma lehké; rodiče se rozvedli, ona zůstala s otcem, který si ovšem našel novou rodinu. Mao to doma nedokáže snést, a tak utíká. Nenechá ji u sebe bydlet nikdo jiný než její kamarád z dětství Hiro.

Co si o tom myslím já? Přestože je kresba slabší a poměrně jednoduchá, opravdu tomu hodně chybí pozadí, tak si myslím, že žádnou jinou větší chybu manga neměla. Má to vlastně všechno, co by tak nějak šódžo manga „ze života“ měla mít. Tahle je svým způsobem specifická v tom, že hrdinka je stále na střední škole, a tak se nám dostává klasických středoškolských problémů a zábav, a zároveň tu máme hrdinu-pracujícího, takže z jeho strany se nám zase dostává dospěláckého náhledu. Vychází z toho nakonec poměrně příjemný mix, kde ani jedna perspektiva není hnána do extrému.

Máme tu klasický milostný trojúhelník, případně víceúhelník, záleží na tom, jak na to nahlížíte. Přestože se to drží zažitých stereotypů, tak to není protivné, naopak to poměrně dobře funguje. Manga ze začátku nikam nespěchá, ale s nástupem dalších postav, kdy už to není především jen o Mao a Hirovi, ale najednou větší prostor dostávají i další postavy, jako by příběh zrychluje. Přesto bych netvrdila, že se začne řítit do konce. Stále pomalými kroky pomáhá Mao vyřešit její problém s rodinou a Hirovi splnit sen.


Přesně jako i Jony, tak i zde máme povedený humor. Je strašně milé, jak se mezi sebou postavy škádlí, především Mao je skvělá ve vztahu k Hirovi; Mao sice prská jako cundere, ale není ve vztahu k Hirovi odmítavá – nemusí se skrze její „studenou“ slupku prokopávat. Navíc je strašně pěkné, jak postupem času dochází k čím dál většímu oťapkávání mezi Mao a Hirem.

Tohle je přesně ten typ milého příběhu, kdy nedochází k žádným vysloveně veledramatickým scénám, ani k žádným velkým nenávistem a naschválům. Tohle je prostě příběh o tom, jak si dvě opuštěné duše pomohly.

3) Kaičó wa Maid-sama!, 18 knih, 2006-2013

O čem to je? Misaki Ajuzawa se stala první předsedkyní školní rady na Seikaské střední škole, která ještě nedávno byla školou jen pro chlapce. Proto Misaki bere vše do svých rukou a snaží se napravit pověst školy, která by se dala charakterizovat jako „škola plná špinavců a násilníků“, aby ji začalo navštěvovat více děvčat. Na škole vládne pevnou a nemilosrdnou rukou, jenomže i přísná předsedkyně má své tajemství. Pracuje na částečný úvazek v kavárně. Ale proč brigádu držet v tajnosti? Asi proto, že se zde nosí jako pracovní uniformy oblečení pro služky. Kdyby to ostatní věděli, její pověst diktátorky by byla v troskách. Jenomže každé tajemství jednou vypluje na povrh. A tohle objeví její poněkud lhostejný spolužák Takumi Usui. Vyhlásí to po celé škole? Použije to k vydírání Misaki?

Co si o tom myslím já? Přiznám se bez mučení, že mangu jsem začala číst zhruba před deseti lety. Přečetla jsem ji do dílu, který v té době byl poslední a dál jsem se nedostala. Nyní jsem se k ní po té dlouhé době vrátila, rychle pročetla to, co jsem již jednou četla, a navázala jsem tam, kde jsem skončila. Asi to nebyl zrovna ideální přístup, ale tak nějak se mi to pořádně nechtělo znovu číst. Přesto jsem se bavila.

Je to pořád ta nenáročná pohodová manga, plný pitomostí tak přitažených za vlasy, že člověk buď valí bulvy a jde dál, nebo se tou pitomostí nechá spláchnout a prostě si na té vlně zasurfuje. Pokud se vydáte tou „mokřejší“ variantou, budete se bavit. Ajuzawa a Usui jsou dvě ucha, kde jedno je neustále rudné z toho, jak ho to druhé uvádí do rozpaků a ptá se na barvu spodního prádla. Ano, je to klasická šódžo manga s roztomilými situacemi a temnou minulostí postav a různými obavami. To ovšem nějakým způsobem překonají díky podpoře, kterou předtím neměly, a tak se mohou nadále rozvíjet.

Je to na můj vkus až moc dlouhá manga (vhledem k tomu, co chce říct) založená především na komických situacích a lehkém absurdnu. Podle mě opravdu zaměřená na svou věkovou skupinu a ti starší si ji užijou leda z nostalgie a díky posledním dvou třem bonusovým kapitolám. Usui je fešák a má charisma, Ajuzawa je roztomilá, silná a občas používá mozek. Navíc jsou krásně nakreslení.


4) Dengeki Daisy, 16 knih, 2007-2013

O čem to je? Kurebajaši Teru měla jen svého bratra. Ten ale bohužel zemřel na rakovinu žaludku. Nyní je na světě úplně sama. Nebo ne? Před smrtí jí její bratr dal telefon, kde byl uložený kontakt na tajemného Daisyho. Bratr Teru řekl, že se na Daisyho může spolehnout, že jí vždycky pomůže. Teru mu pak píše různé zprávy a on jí odepisuje, podporuje a celkově jí pomáhá přežít v jejím osamění. Teru je středoškolačka a během jednoho incidentu omylem rozbije okno. Díky tomu se seznamuje se školníkem Kurosakim Tasukuem. Ten si z ní udělá služku, protože tím má Teru splatit rozbité okno. Že by byl Daisy blíž, než si Teru kdy mohla pomyslet?

Co si o tom myslím já? Další manga, kterou jsem četla před deseti lety, ale nedočetla jsem, protože stále vycházela. Tedy jsem ovšem potupovala trochu jinak než u Kaičó wa Maid-sama!, protože Dengeki Daisy jsem si poctivě přečela znovu od začátku. Hrozně se mi líbil vztah mezi Teru a Kurosakim. Bavilo mě se do něj zase ponořit. Asi tak do poloviny. Pak už to začalo být lehce repetitivní a hlavně konec už byl opravdu přitažený za vlasy.

Přesto jsem se dobře bavila, užívala si je a znovu poznávala. Má to krásné okamžiky, vtipné, nudné, zbytečné, ale i smutné, hlavně ten, kdy konečně dojdou k Sóičiróově (bratr Teru) zprávě. Manga je velmi ukecaná a určitě by nevadilo, kdyby byla o fous kratší. Přesto určitě mohu s klidným svědomím doporučit, alespoň tak polovinu si přečtěte, protože je to fajn. Nevím, jak přesně popsat ten pocit, který manga umí ve čtenáři zanechat, ale autor dokáže vytvářet scény, které prostě baví a ještě vás chvíli nechají s úsměvem na tváři.

Kdybych měla Dengeki Daisy shrnout, tak bych řekla, že je to poctivá šódžo manga s přesahem do thrileru, který sice mangu neovládne, ale přesto dokáže být občas vlezlý. I tak jsem ráda, že jsem ji dočetla, protože to mělo ty „kjááá“ scény, kvůli kterým se šódžo mangy čtou.

5) Reimei no Arcana, 13 knih, 2009-2013

O čem to je? Princezna Nakaba z království Senan je nucena si vzít druhého prince z království Belquat Caesara. Senan a Belquat jsou již dvě stě let ve válečném konfliktu a tento sňatek byl měl zamezit dalším válečným výbojům. Z Nakaby se tedy stává rukojmí na belquatském dvoře. Aby toho nebylo málo, tak jedině černovlasí lidé bývají urozeného původu, jakmile máte jinou barvu vlasů, je jasné, že váš původ není nic moc. Proto obstát v takovém světě, když máte rudé vlasy a jste princezna, není vůbec lehké. Navíc když vás provdají za nepřítele.

Co si o tom myslím já? Samozřejmě příběh není tak jednoduchý, jak jsem ho popsala. Nakaba si v sobě nese trauma z dětství, kdy přišla o rodiče a její věrný sluha Loki ji dovedl zpět na královský dvůr, odkud její matka, dcera krále, utekla. Tady se k ní nechovají pěkně a pak ji vlastně prodají nepřátelům. Prostě paráda. Co byste jako dospívající holka mohli chtít víc? Naštěstí máte u sebe služebníka Lokiho, který má uši a ocas a udělá pro vás první poslední. Přesto jste v šódžo manze, takže Loki je sice super kámoš a tak, ale objektem vaší lásky přeci nemůže být nikdo jiný než váš domluvený manžel, přestože je to nepřítel a přestože nezačnete zrovna nejlépe.

Reimei no Arcana je přestě ten typ příběhu, kdy se ze slabé holčičky stane silná žena, věrně milující, něžná, starající se o každou živou bytost a měnící lidi kolem sebe. Ano, je to velmi podobné prvně zmiňované manze Akacuki no Jona. (A taky má rudé vlasy a taky si je na znamení toho, že začíná sílit, ušmykne!) Jenomže tam kde se Jona přirozeně vyvíjí, tady je to až neobyčejně uspěchané, občas nelogické a nemá to ani zdaleka tak propracovaný děj, ani postavy.


Má to zajímavý námět, ale myslím si, že autorka není zase tak dobrá vypravěčka. Kreslit sice umí, ale pokud by vám šlo o kvalitní příběh, tak si nemyslím, že je moudré ho hledat tady. Ani humor nefunguje tak dobře, jako u mang, které jsem zmiňovala. Přesto pokud máte chuť na fantasy šódžo, kde dojde k mocenskému vývoji u hlavní hrdinky a na několik juhahahá scén mezi hlavními postavami, tak tohle je manga, která by vás mohla zajímat. Malou zajímavostí může být také to, že se hrdince zdají sny, které jsou situovány do současného našeho světa a jsou vykreslovány tak, jak by postavy dopadly, kdyby byly zasazeny do střední školy. Jako zpetření a na pobavení je to dobré.

4 komentáře:

  1. Na Dengeki Daisy nedám dopustit a Jonu jsem si v posledním roce taky oblíbila. Na šódžo mangu jsou tam hodně zajímavé bojové scény. Ještě fajn šódžo je Akagami no Širajukihime. Akorát je to postupem času takové... trochu nudné, protože Širajuki akorát bádá a zkoumá nové rostlinky apod. Z dalších šódžo mang zbožňuji Black Bird a Seiró Opera, obě od stejné autorky. Myslím si, že co se týká BB, zatím jsem nenašla žádnou mangu, která by se tomu podobala – fantasy, folklór a do toho ta erotičnost, mmm... V poslední době jsem objevila ještě Džóó no Hana, taky velmi zajímavý kousek. A Soredemo Sekai wa má skvělé situace mezi hlavním párem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dengeki Daisy byla svého času moje nejoblíbenější šódžo manga. Jona je právě hodně dobrá v tom, že nefláká boj ani politikaření, přestože její „domácí“ žánr je trochu jinde. Co se týče Akagami no Širujaki, tak to znám. Mně se hrozně líbil začátek a ten mi stačil, nějak nemám potřebu vědět, co bude dál. Na druhou stranu, pokud se tam neděje nic moc melodramatického, tak bych se k tomu vrátila, protože na Širajuki se mi líbil právě ten klid a hezký vztah ústředních hrdinů. Hlavně – Širajuki je taky zrzka, která si ušmykne vlasy. V poslední době na ně narážím dost často. Už jen třeba u nás vycházející Čarodějova nevěsta. Nadaná zrzka kam se podíváš.
      Black Bird ani Seiró Operu neznám, ale určitě omrknu. Minimálně Black Bird mě hodně zaujal. Džoó no Hana si nechám na dobu, až bude hotová, protože mám docela problém pak takové mangy dočítat. To samé platí u Soredemo Sekai wa.
      Momentálně jsem rozečetla Love so Life, říkala jsem si, že zkusím zase něco trochu jiného. Na to, jak dobré to má hodnocení, mě to tedy moc nezaujalo. Vypadá to, že to dropnu a půjdu na Black Bird. :-)

      Vymazat
  2. Sice je tohle článek o šódžo mangách, ale i jako kluk jsem na tyto mangy taky narazil.
    Akacuki no Jona je dobrá klasika, která vůbec neurazí. Je super, že to není pouze klasické šódžo, politika, boj a tomu podobné jsou v Joně super.
    Taijó no Ie je moje taková menší srdcovka. Tuhle mangu, když jsem dočetl, tak jsem se rozhodl, že ji začnu překládat (měl bych to konečně dokončit, jako jeden z mých mnoha restů, ale do cíle daleko :D). Kresba je sice velmi jednoduchá, ale vůbec mi nevadí, ba se mi i líbí. Jak zmiňuješ pozadí a chemie mezi postavami jsou hodně fajn.
    Kaičó-wa Maid-sama! bylo (a řekl bych, že je stále je) jedno z anime, které vám doporučí, když začnete se začnete pohybovat ve vodách anime. Mangu jako takovou jsem nicméně četl od místa, kde anime končilo. Konec mi přišel hodně zvláštní, ale tak proč ne. :)
    S Dengeki Daisy jsem měl dost problém. Ukecanost a někdy úplná nudnost mě donutila tuhle mangu dokonce dropnout. Dám si místy ukecané mangy, ale u tohohle jsem prostě nevydržel.
    Poslední mangu vůbec neznám.
    Nicméně z těch, co tady nejsou napsány a dle mého stojí za zmínku Omoi, Omoware, Furi, Furare, což je manga od autorky známého Blue Spring Ride (Ao Haru Ride). Vypraví příběh o dvojici holek, které se zamilují a každá je jiná a její průchod ke vztahu vypadá jinak.
    Následně bych asi zmínil trojici mang od jedné autorky, Jamamori Miky. Její díla jsou taková, která moc nepřekvapí, ale neurazí a příjemně se čtou. Její sbírka oneshotů o lidech, kteří jsou zamilovaní Sugars! je super. Poté Hirunaka no Rjůsei (Doufám, že to píšu správně. Přepis nikdy nebyla moje silná stránka), které vypráví o příběhu vztah mezi školačkou a jejím vyučujícím nepředstavuje v tomto konceptu nic nového nepřináší, ovšem, jak jsem psal neurazí. Poslední manga je obdobou Hirunaka no Rjůsei. Nese název Cubaki-čó no Lonely Planet a vypráví příběh mezi školačkou a spisovatelem.
    Dále bych zmínil kupříkladu Kurenai Ódži, které se zase věnuje více tomu příběhu. Příběh o démoním princi, který se ocitne v lidském světě kvůli povinnostem, ale nicméně potká holku se jménem Hana se kterou pak začne žít.
    Měl bych toho ještě víc, ale to bych asi už spamoval. :)
    (Za případné chyby v textu se omlouvám a zmatení taktéž, nikdy mi nešlo vyjadřování se ohledně věcí, co se mi líbí.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Právě proto je Jona tak fajn a nedivím se, že ji čtou všichni bez rozdílu věku i pohlaví. :-)
      To bys ji tedy měl přeložit, protože by se měla dostat mezi co nejvíce čtenářů. (A to překládáš jen tohle nebo i jiné věci?) Fakt je to moc krásná záležitost.
      Kaičó wa maid-sama! je fakt taková komedie, kterou si člověk oblíbí na začátku „anime éry“, ale pak bych řekla, že na ni zapomene, pokud to nebylo jeho poprvé... Ten konec v manze je ale opravdu už trochu přitažený za vlasy. Tedy úplný konec, poslední asi tři spešl kapitoly jsou ok, ale ten balast, co tomu předcházel... Nic moc.
      Nedivím se, fakt Dengeki Daisy je jedna z nejukecanějších mang, co jsem kdy četla. Ale bohužel taky trochu přepálená. Kdyby byla kratší o knihu dvě, vůbec by to nebylo na škodu.
      Omoi, omoware, furi, furare mi už někdo doporučoval, ale já jsem na ni samozřejmě zapomněla. Aspoň to tu mám černé na bílém a až budu hledat, co dál číst, vrhnu se na tohle. Mám dokonce pocit, že příští rok má vyjít jak animovaný, tak hraný film podle téhle předlohy. Sleduješ live action?
      Hirunaka no rjúsei je jedna z mang, které pořád odkládám. Viděla jsem film, hodně se mi líbil, a tak se trochu bojím, že v manze dostane hodně prostoru sensei, kterému jsem prostě nefandila. :-D
      Díky za všechna doporučení, svět mangy je tak obří, že člověk neví, co má číst dřív.

      Abych ale nezůstala úplně pozadu, tak pokud by byl někdy čas a chuť na manhwu, tak doporučuju Cheese in the Trap. Ještě to není celé přeložeé do aj a dost se to odlišuje od japonských komiksů, ale tahle korejská záležitost pro skvělé vykreslení charakterů mě fakt dostala. A to až tak, že pokud nebudu lenivá, jí věnuju článek. :-)

      Čteš hodně mangu? Nedoporučil bys mi něco, co není příliš dlouhé, ale má dobrou hlavní hrdinku? Ve smyslu toho, že se nenechá utiskovat, není to ten typ hrdinky „mouchy snězte si mě“, má prostě něco do sebe. Nevadilo by ani, kdyby se taková nebyla úplně od začátku, ale klidně se dopracovala ke svému silnému já.

      Za chyby v textu se neomlouvej, to je běžné, taky je dělám, nejsme přeci stroje, ani nepíšeme slohovku ve škole. ;-)

      Vymazat