Šúsaku Endó byl japonským prozaikem narozeným na začátku 20. let minulého století. Patřil mezi představitele třetí vlny japonské poválečné literatury. Narodil se v Tokiu do rodiny bankéře, během dětství žil ovšem v čínském Dairenu. Po rozvodu rodičů se přestěhoval s matkou a starším bratrem do Kóbe, kde přijali křest pod vlivem tety a stali se katolíky.
Zájem o literaturu v něm živila matka, kdežto jeho otec si přál, aby se z něj stal lékař. Šel proti otcovu přání a nastoupil na tokijskou univerzitu Keió, kde studoval literaturu. Endóa ovlivnila francouzská literatura až do takové míry, že se ucházel o stipendium na francouzskou lyonskou univerzitu, které nakonec získal. Roku 1950 odjíždí do Francie. Zde setrval téměř tři roky, než jeho pobyt přerušila vážná plicní choroba. Ve své tvorbě Endó čerpá hodně ze svých osobních zkušeností.
Není tomu ani jinak v krátkém románu Moře a jed z roku 1957. Příběh začíná u měšťáka, jenž musí docházet na pneumotorax. Tento člověk se nově přestěhoval do teprve vznikající části Tokia, která je úplně vyprahlá. Vzhledem k jeho zdravotním obtížím, je nucen vyhledat lékaře. Jednoho poblíž objeví, ale tento doktor je nemluva, podivím a měšťák netuší, zda mu může věřit. Přesto ho nechá provést proceduru a je mu jasné, že pan doktor není žádný fušer.
Vrtá mu tedy hlavou, proč skončil zrovna na takovém místě, když by si mohl dobře vydělávat jinde. Podle jeho nářečí ovšem poznává, odkud doktor pochází. A příběh tomu jinak nechtěl, aby město, ze kterého doktor pochází, nebylo to, kam musí měšťák jet na svatbu své švagrové. Tady se dozvídá doktorovu minulost a důvod jeho zamlklé osobnosti.
Moře a jed je založený na skutečné události, která se stala během druhé světové války – vivisekce na americkém vojákovi na Kjúšúské univerzitě. Pro Endóa není ani tak důležitý samotný zločinný akt, jako psychologie těch, kteří se na něm podíleli. Úsporně i rozvláčně nám popisuje dva doktory, dvě sestry a dva asistenty. U některých zabrousí do jejich minulosti, u některých zůstane pouze v přítomnosti a s některými nás nechá jen se míjet. Někteří mají dokonce prostor pro to, aby o sobě mluvili sami.
Endó se skrze ně dělí o své představy o tom, jací asi lidé, kteří se na vivisekci podíleli, mohli být. Zasazuje tyto lidi do prostředí války mezi utrpení a bídu a na poměrně malém prostoru čtenářům předkládá jejich několik obyčejných dní a motivace. Klade jasně vinu především na válku, protože jeho postavy nezničila jen fyzicky, ale i psychicky – zničila morálku a dala příležitost velkým mravním pokleskům vyjít na výslunní. Endóův zájem leží především v tom, proč původně obyčejní lidé konají zvěrstva. Ukazuje jak si zlo, jemuž dala volný průchod válka, libuje v lidských slabostech a podporuje ty největší darebáky.
Určitě má smysl knihu hlavně v druhé části číst pozorně, všímat si drobností a skrytých motivů, prodrat se překvapivě velkým množstvím vedlejších postav, neboť autor je umí, byť jen třeba jednou větou, mistrovsky charakterizovat. Čtěte, hádejte, nimrejte se v nich a dostanete svůj obraz lékařského personálu, který vykonal něco proti přísaze, kterou dával, když začal vykonávat svoji profesi. Moře a jed je opravdu jen taková jednohubka na zamyšlení, a proto – mimo jiné – si myslím, že stojí za přečtení.
Použité obrázky jsou ze stejnojmenného filmu.
Žádné komentáře:
Okomentovat