Zpověď překladatelky svého věku

První překlad jsem vydala před šesti a něco lety a určitě se toho za tu dobu změnilo dost. Na druhou stranu některé věci zůstaly nezměněny. Začala jsem překládat hlavně kvůli tomu, aby se mezi Čechy, potažmo Slováky rozšířilo povědomí o tom, že také existují hrané japonské věci. V té době, kdy jsem začala překládat, již pomalu upadala někdejší sláva japonských děl a postupně ji začala nahrazovat sláva děl korejských. Ze začátku to pro mě spíš byl signál, abych se víc snažila a překládala víc. Teď se z toho pro mě stalo něco jedním člověkem nezměnitelného, s čím ani snaha nepohne.

Řekněme si to na rovinu – hraná japonská tvorba prostě moc nefrčí. Možná na festivalech zaměřených na divno tvorbu má Japonsko stále své místo, ale celosvětově fanoušci prostě přesedlali na Koreu, Čínu, Tchaj-wan či nově teď na Thajsko, případně se vrátili k animovaným věcem nebo se kouknou jen výjimečně, protože jim něco někde připomene jejich dávný koníček.

Na druhou stranu se často setkávám i s tím, že se lidé rádi k Japonsku vracejí, protože jim má pořád nabídnout něco navíc oproti zmiňovaným zemím. Je to taková ta japonská přirozenost, pohodička; jsou to ty příběhy, od kterých když odcházíte, máte prostě hřejivých pocit u srdce a říkáte si, že svět ještě není tak špatný. Tohle prostě ještě jinde neumí a je to v podstatě jediná a mocná zbraň japonské hrané tvorby. A velmi výjimečně Japonci také dokáží divákovi zlomit srdce. Není v tom ta korejská hysterie, ale čistá tichá bolest. 

Je jisté, že jsem předpojatá, ale japonská tvorba je prostě lepší než ty zbylé jmenované. Samozřejmě chápu, že každý v audiovizuální kultuře hledá něco jiného. Když mám chuť na tradiční, v západním slova smyslu (romantická rande, která se v reálu nestanou, srdíčka ve vzduchu, pusa sem, pusa tam, cukrbliky), romantiku, tak také spíš sáhnu po něčem jiném, než je japonská tvorba. Ale pokud chci vztahovku, pokud mám zájem sledovat rozvíjející se vztahy různých lidí, tak téměř vždy volím Japonsko.

A měla bych i další důvody, proč zůstávat u japonské tvorby, ale tento článek je pro mě především jistou zpovědí, jaké to je být překladatelkou právě téhle tvorby. Jde o to, že ten počáteční drift se začíná vytrácet. Mnohem častěji se mi střídají nálady, kdy chci či nechci překládat. Bohužel začaly převládat hlavně ty, kdy se mi nechce. Čím to?

První otrava asi přišla v tom, kdy se člověk s něčím lopotí, ale nedostane pořádnou pochvalu, kdežto za titulky šité horkou jehlou k něčemu, co jen chce vidět o něco víc lidí, dostane dotyčný gůgl překladač pochvalu, jak skvělý překladatel je. A ta rychlost! Očividně je jedno, že titulky dávají smysl možná z poloviny. To mě štvalo před lety. Nakonec jsem se mířila s tím, že diváci jsou jen rychlí konzumenti a kvalita je jim vlastně skoro vždy jedno. Dalo by se také říct, že to mělo vliv na mé samotné překládání, protože už se prostě tolik nesnažím. Protože jsem v tom přestala vidět smysl.

Každý překladatel má nějakou svou míru, podle které vyhodnocuje, jestli je spokojený. Pro mě je třeba vedle počtu stažení velmi důležité, kolik hodnocení dané dílo dostane. Kolik lidí to zhlédne a dá si ještě tu práci, aby to zhodnotili. Jak je jistě jasné, u japonských záležitostí, pokud nejsou animované, je tohle spíše poměrně výjimečné. Ani si nedokážete představit, jak pečlivě vždy sleduji, jak se vyvíjí hodnocení mnou přeložených děl v čase. Bohužel musím konstatovat, že téměř nijak.

Dost mi chybí větší zpětná reakce. Líbí se vám to? Kouká se vůbec někdo na to, co překládám? Co si myslíte o vývoji ve třetím díle toho a toho seriálu? To mi dost chybí. Jistě, občas, jednou za čas se najde někdo, kdo napíše přímo a pochválí člověka za jeho odvedenou práci. Ale myslím si, že spíš než tyhle pochvaly (které jsou samozřejmě také skvělé a určitě v nich pokračujte ;-)) bych více ocenila, kdyby se lidé víc začali bavit o tom konkrétním díle, které překládám/jsem přeložila.

Nejhorší je kombinace, kdy to stahují tak tři čtyři lidé, nikdo ani necekne, jestli se jim to líbí. Potom člověk absolutně už nemá chuť něco dál dělat. Vyvstávají otázky, zda má tahle práce smysl? Nakonec to dokáže překonat každé poděkování, každá zpráva, ve které se píše, že je seriál fajn a že je dotyčný rád, že jsem se pustila do překladu. To aby bylo jasné, že i fanouškovští překladatelé nepřekládají úplně zadarmo. Sice nedostávají peníze, ale každý z nich za to něco chce.

Je ovšem pravdou, že se občas energie k překladu sebere úplně odnikud. Člověk si projíždí seznam toho, co by chtěl jednou přeložit, nebo se třeba kouká na filmografii nějakého oblíbence a najednou je to tu. Tohle chci přeložit, tohle chci dodělat. Honem, honem, chci to chrlit.

Ale pak přijde realita a srazí vás. Když jsem ještě studovala, šlo překládání poměrně dobře skloubit se vším. Momentálně ale pracuji na plný úvazek, do toho ještě přednáším na vysoké škole, případně nárazově jinde, chci se nadále vzdělávat v japonštině, do toho bych chtěla udržovat vztahy se svými blízkými (například s manželem :-D) a najednou zjišťujete, že ten čas na překlad není, mnohdy ani síla. Například když pracujete deset hodin v kuse, pak běžíte nakoupit, uděláte večeři a víc se vám nechce. V takových dnech dokáže opravdu nabít jedině to, pokud někdo projeví zájem o mé překlady. Pak k tomu chci sednout a makat.

Tento článek není psaný, aby si najednou všichni ťukli do čela a začali okamžitě ke všemu něco psát. Řekla bych, že je docela jasné, co překladatele motivuje. Jestliže se to doteď nedělo, kde je chyba? Překládám pro tak úzkou sortu lidí, že je nějaké zpětná reakce téměř nemožná? Nebo lidé už na japonské věci úplně kašlou, jestliže nejsou kchůl a animované? A přitom se v té hrané tvorbě skrývají takové klenoty...

Za poslední rok jsem měla již několikrát nutkání se na překládání úplně vykašlat. Ale nakonec jako zázrakem přišla nějaká pěkná zpětná vazba – nejen k překladům, ale třeba i ke všem těm videům, co nahrávám tamcosetoukládá, nebo i k článkům, které píšu. Zapůsobilo to jako vzpruha a já jsem pořád ve hře. Těžko říct na jak dlouho, ale plány mám až do konce života.

Překládáte? Jak vy to vnímáte? Stahujete titulky? Jaký je zase váš pohled na věc? Upřímně a bez opatrného našlapování... A hlavně díky, jestli jste to dočetli až sem. Je to ukecané. Ale to i já. Však je to taky moje zpověď.