Úvod
Signifikantní datum pro
jadernou energetiku značí 11. březen 2011, kdy Japonsko zasáhlo mimořádně silné
zemětřesení, které způsobilo vlny cunami. Došlo k destrukci celých měst, k poničení
infrastruktury a ke ztrátě kontaktu zasažených oblastí se zbylým světem.
Zasaženy byly také čtyři jaderné elektrárny,
z nichž nejhorší následky nesla jaderná elektrárna Fukušima I.
Přestože po první známce seizmické aktivity došlo k zastavení štěpné reakce a po odstřihnutí elektrárny od rozvodné sítě k automatickému spuštění dieselových generátorů, aby se odvádělo zbytkové teplo z reaktorů, nezabránilo se havárii. Do této chvíle byla situace stabilizovaná, ale elektrárnu zasáhla vlna cunami. Ta zaplavila elektrárnu a zničila záložní generátory. V důsledku ztráty elektrické energie a nedostatečné připravenosti provozovatelů na takovou situaci docházelo postupně ke ztrátě záložních systémů chlazení. Po nárůstu teploty palivových proutků došlo k obnažování a tavení paliva, explozi vodíku, požáru a unikání radioaktivní vody a štěpných produktů.
Přestože po první známce seizmické aktivity došlo k zastavení štěpné reakce a po odstřihnutí elektrárny od rozvodné sítě k automatickému spuštění dieselových generátorů, aby se odvádělo zbytkové teplo z reaktorů, nezabránilo se havárii. Do této chvíle byla situace stabilizovaná, ale elektrárnu zasáhla vlna cunami. Ta zaplavila elektrárnu a zničila záložní generátory. V důsledku ztráty elektrické energie a nedostatečné připravenosti provozovatelů na takovou situaci docházelo postupně ke ztrátě záložních systémů chlazení. Po nárůstu teploty palivových proutků došlo k obnažování a tavení paliva, explozi vodíku, požáru a unikání radioaktivní vody a štěpných produktů.
Havárie měla dopad na životní prostředí – znehodnocení
zemědělské půdy či omezení rybolovu v blízkosti elektrárny. To má za
následek nedůvěru k místním produktům, přestože naměřené hodnoty radiace
jsou pod pro zdraví nebezpečnými hodnotami. Dopad na obyvatelstvo bylo spíše
než fyzického rázu psychické, nejhůře na tom byli obyvatelé městečka Hirono
trpící posttraumatickým stresovým syndromem.
Největší vliv měla havárie na jadernou energetiku Japonska; došlo
k postupnému odstavení všech reaktorů, ke zpřísněným kontrolám všech
jaderných elektráren a zrušení výstavby plánovaných reaktorů. Kvůli uzavření
reaktorů došlo ke změně v energetickém mixu Japonska, zvětšil se podíl
elektráren na fosilní paliva. Například v roce 2012 Japonsko zaplatilo za
dovoz paliva 1,1 biliardy jenů.
Havárie měla velký dopad na energetickou politiku. Těsně po havárii byl celý svět ohromen, že se něco takového může stát ve vyspělém státě, jako je Japonsko, a tak došlo k debatám, zda je jaderná energie opravdu budoucností na poli energetiky. Mnoho zemí se rozhodlo pro přísnější kontroly, které okamžitě provedlo, a pro případné odstavení nejstarších jaderných elektráren. Netýkalo se to jen států, které jsou blízkými sousedy Japonska, ale nehoda se dotknula jaderné politiky i mnohem vzdálenějších států. Například Německo se po fukušimské havárii rozhodlo pro úplné odstoupení od jaderné energie. Jaký vliv na takové rozhodnutí měla havárie? A jak plánuje Německo jadernou energii nahradit? Přesně tyto otázky zkoumá následující text. Nejprve stručně popíše vývoj jaderné energetiky v Německu po 2. světové válce do doby před havárií a poté popíše změny, které nastaly v reakci na 11. březen 2011.
Havárie měla velký dopad na energetickou politiku. Těsně po havárii byl celý svět ohromen, že se něco takového může stát ve vyspělém státě, jako je Japonsko, a tak došlo k debatám, zda je jaderná energie opravdu budoucností na poli energetiky. Mnoho zemí se rozhodlo pro přísnější kontroly, které okamžitě provedlo, a pro případné odstavení nejstarších jaderných elektráren. Netýkalo se to jen států, které jsou blízkými sousedy Japonska, ale nehoda se dotknula jaderné politiky i mnohem vzdálenějších států. Například Německo se po fukušimské havárii rozhodlo pro úplné odstoupení od jaderné energie. Jaký vliv na takové rozhodnutí měla havárie? A jak plánuje Německo jadernou energii nahradit? Přesně tyto otázky zkoumá následující text. Nejprve stručně popíše vývoj jaderné energetiky v Německu po 2. světové válce do doby před havárií a poté popíše změny, které nastaly v reakci na 11. březen 2011.
Německá jaderná energetika před havárií
V roce 1955 se Spolková
republika Německo nejen připojila k NATO, ale také jí byl umožněn výzkum
atomu pro civilní účely, a proto se zde od druhé poloviny padesátých let
minulého století začíná rychle rozvíjet výzkum a technologická strategie
k rozvoji užívání jaderné energie a již v roce 1958 byla vybudována první
jaderná elektrárna s experimentálním reaktorem o výkonu 16 MW – to vše za
pomoci mezinárodní spolupráce. Jaderná energie byla v té době vítána jako
technologický skok kupředu, který Německo jako silný průmyslový stát
s velkou spotřebou elektrické energie potřebuje. O dva roky později
vstoupil v platnost Zákon o mírovém využívání jaderné energie a ochraně
před jejími riziky, právní vymezení výstavby a provozu jaderných elektráren.
Brzy byla vybudována silná infrastruktura živená státními penězi skrze různá výzkumná centra a stavební průmysl zaměřený na atomová zařízení. Navíc ropné šoky v letech 1973 a 1979 jen prohloubily přesvědčení politických představitelů Německa, že orientovat se na jadernou energii je chytrý a správný krok. Můžeme ovšem také zaznamenat první protesty proti atomu, které se do Německa dostaly ze Spojených států, kde vyvrcholily na konci šedesátých let. Zformovala se vlna hnutí za životní prostředí negativně vnímající využívání jaderné energie jako zdroje.
Nejprve docházelo k dílčím, spíše lokálním, protestům zastřešených různými skupinami, ty se později sjednotily pod organizací Spolkový svaz občanských iniciativ za životní prostředí, ze které později vzešla i strana Zelených. Po sjednocení došlo roku 1975 k masovým protestům proti výstavbě jaderné elektrárny Wyhl; ta postavena nakonec nebyla, neboť energetická firma ztratila zájem o stavbu kvůli bezpečnostním opatřením vydaných soudem, které by celý projekt velmi prodražily.
Brzy byla vybudována silná infrastruktura živená státními penězi skrze různá výzkumná centra a stavební průmysl zaměřený na atomová zařízení. Navíc ropné šoky v letech 1973 a 1979 jen prohloubily přesvědčení politických představitelů Německa, že orientovat se na jadernou energii je chytrý a správný krok. Můžeme ovšem také zaznamenat první protesty proti atomu, které se do Německa dostaly ze Spojených států, kde vyvrcholily na konci šedesátých let. Zformovala se vlna hnutí za životní prostředí negativně vnímající využívání jaderné energie jako zdroje.
Nejprve docházelo k dílčím, spíše lokálním, protestům zastřešených různými skupinami, ty se později sjednotily pod organizací Spolkový svaz občanských iniciativ za životní prostředí, ze které později vzešla i strana Zelených. Po sjednocení došlo roku 1975 k masovým protestům proti výstavbě jaderné elektrárny Wyhl; ta postavena nakonec nebyla, neboť energetická firma ztratila zájem o stavbu kvůli bezpečnostním opatřením vydaných soudem, které by celý projekt velmi prodražily.
Ukončení výstavby jaderné elektrárny Wyhl se stalo symbolem německého protijaderného hnutí, a zároveň s ním končí období tzv. atomové euforie, kdy atomová energie měla podporu odborné veřejnosti, odborů, hlavních politických stran a docházelo spíše k její depolitizaci – jaderná energie byla do té doby postavena mimo politickou scénu. Protesty proti atomu pokračovaly a jejich vrcholem bylo hnutí z roku 1984 proti projektu Gorleben, zařízení na znovuzpracování jaderného odpadu. Neprotestovalo se pouze proti samotnému zařízení, ale také za přirozené zachování krajiny, ve které měl být Gorleben postaven – tak došlo k prolnutí ryze protiatomového hnutí s hnutím za životní prostředí.
Byla to právě osmdesátá léta, která se stala důležitými pro další jadernou otázku v Německu. Na jejich začátku byly na území Spolkové republiky Německo rozmístěny americké jaderné nosiče, strana Zelených se poprvé dostala do Spolkového sněmu, došlo k viz výše zmiňovaným protestům proti projektu Gorleben a roku 1986 se celý svět zajímal o havárii jaderné elektrárny v Černobylu. U německé společnosti tak dochází k nárůstu zájmu o environmentální témata a také se toto téma začíná objevovat v programech dalších politických stran, například u Sociálnědemokratické strany Německa, dále již jen SPD.
V roce 1998 se pak Zelení poprvé dostali do vlády, utvořili koalici s SPD a snažili se ji přesvědčit, aby do svých politických plánů zařadila i jadernou energii, která pro ně byla ústředním tématem již od jejich vzniku. To se jim podařilo a nová spolková vláda si vytyčila cíl snížení spotřeby energie a rychlé odstoupení od jaderné energie. Můžeme hovořit o zlomu v politice SPD, protože ještě v osmdesátých letech prosazovala jádro (spolu s uhlím) za základní zdroj energie.
Za následek tohoto názorového posunu je považované schválení postupného odstavení jaderných elektráren, tzv. Dohoda mezi spolkovou vládou a energetickými společnostmi z 14. června 2000. Jedná se o dokument, ve kterém je stanovena doba pro každou jadernou elektrárnu, po kterou ještě bude moci zůstat v provozu, a je vypočítáno, kolik ještě může být získáno energie z jádra. Tato ustanovení byla poměrně flexibilní, protože jednotlivé časové úseky bylo možné mezi jadernými zařízeními převádět, ačkoliv bylo o takové převedení nutné požádat.
Kvůli nákladům a strachu z nedostatku energie byla tato dohoda na podzim roku 2010 revidována a doby provozu jednotlivých jaderných elektráren opět prodlouženy v průměru o dvanáct let. Vláda se tak dohodla s energetickými společnostmi a na oplátku požadovala, aby odváděly více peněz do státního rozpočtu. Již v lednu 2011 vstoupil v platnost zákon o dani z jaderného paliva – za každý gram použitého jaderného paliva jsou firmy povinovány zaplatit 145 eur.
Vláda se také shodla na výrazném snížení emisí ze skleníkových plynů (až o 40 % oproti roku 1990), zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie (o 60 %) a zlepšení efektivity využití energie tak, že sníží její spotřebu (o 20 % oproti roku 2008). To vše se vláda zavázala stihnout do roku 2050. Aby to vše bylo možné stihnout, vláda spoléhala na jaderné elektrárny, které měly pomoci tuto dobu překlenout. Po havárii jaderné elektrárny Fukušima I bylo ovšem jasné, že většinová německá společnost odmítá tuto technologii, a tak vláda opouští jadernou energetiku a začíná hledat překlenutí mezi současností a budoucností, ideálním rokem 2050, jinde.
Německá jaderná energetika po havárii
V okamžité reakci na
havárii 11. března 2011 ve Fukušimě dochází k uzavření nejstarších
jaderných elektráren a vláda odhlasuje ještě rychlejší odstoupení od jaderné
energie než to původní z roku 2000. Ovšem nedochází ke zrušení zákona o vyšším
zdanění jaderného paliva!
Začíná se také více hovořit o pojmu Energiewende, což v kontextu německé energetiky znamená přechod od energie z fosilních a jaderných paliv na obnovitelné zdroje energie. Pod tímto pojmem se také schovává rozhodnutí vlády z podzimu 2010, ale jaké jsou přesné cíle?
·
„Vyřazení využívání jaderné energie do konce roku 2022.
·
Zvýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů na celkové
hrubé spotřebě energie na 18 procent do roku 2020, do roku 2030 na 30 procent,
do roku 2040 na 45 procent a do roku 2050 na 60 procent.
·
Zvýšení podílu elektřiny z obnovitelných zdrojů na
celkové hrubé spotřebě elektřiny na 35 procent do roku 2020, do roku 2030 na 50
procent, do roku 2040 na 65 procent a do roku 2050 na 80 procent.
Nejdůležitějším předpokladem proto je od ledna 2012 platná novela zákona o
obnovitelných zdrojích (EEG).
·
Snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020 o 40
procent, do roku 2030 o 55 procent, do roku 2040 o 70 procent a do roku 2050 o
80 až 90 procent (ve srovnání s výchozím rokem 1990).
·
Snížení spotřeby primární energie do roku 2020 o 20
procent a do roku 2050 o 50 procent.
·
Zvýšení energetické produktivity na 2,1 procent ročně, co
se týče spotřeby energie.
·
Snížení spotřeby elektřiny do roku 2020 o 10 procent a do
roku 2050 o 25 procent (ve srovnání s rokem 2008).
·
Snížení spotřeby energie v budovách do roku 2020 o 20
procent a snížení spotřeby primárních energetických zdrojů o 80 procent do roku
2050. Rychlost renovace budov by se měla zdvojnásobit z jednoho na dvě procenta.“
Podle prohlášení vlády jde o snahu jak zamezit nebezpečí hrozícímu z jaderných elektráren, jde o ochranu životů a zdraví nejen občanů Spolkové republiky Německo, ale také občanů okolních států. Jinými slovy německá vláda se snažila uklidnit rozbouřenou společnost, která až „šílela“ po odstoupení od jaderné energie, a tak jí bylo vyhověno. K tomu se také vyjádřil Roland Nelles v článku Vítězství merkelismu: „Merkelismus je založen na dvou principech: Když to národ tak chce, je to rozumné. A co prospívá národu, prospívá i kancléřce.“
Německá vláda se tedy snaží zajistit ekologický a trvale udržitelný rozvoj, který ovšem nelze splnit jen stavěním bezpočtu výroben čerpajících energie z obnovitelných zdrojů. S rozvojem obnovitelných zdrojů energie by se měly rozšiřovat přenosové soustavy. Je nutné zajistit přenos energií nejlépe beze ztrát na velké vzdálenosti. Například právě v Německu jsou elektrárny na větrnou energii na severu, ale nejvíce energie spotřebovává průmyslový jih. Momentální německé přenosové soustavy nejsou schopny přenášet dostatečný výkon. Výkon je proto exportován přes Polsko či Českou republiku. Dále je také nutné skladovat energii, aby bylo možné reagovat na výkyvy větrné a solární energie.
Přestože se Německo pokusilo situaci s přenosovými soustavami zlepšit legislativní cestou, existuje regionální odpor k výstavbám energetické infrastruktury. Například za rok 2013 byla vystavěna jen necelá jedna třetina z plánovaných 1887 kilometrů elektrického vedení. Ani skladování energie není ještě ve fázi, aby bylo možné jí skladovat větší množství. Jednou z možností je výstavba přečerpávacích vodních elektráren, což se ovšem nelíbí ekologickým aktivistům, neboť stavba takové elektrárny je velkým zásahem do krajiny. Prozatím se tedy Německo navrací k elektrárnám na fosilní palivo a zde si můžeme položit otázku, zda je to ekologičtější než zavřené jaderné elektrárny.
Závěr
Od poloviny padesátých let
minulého století Spolková republika Německo považovala jadernou energii za
technologický pokrok, za čistou energii. Po dvaceti letech „obdivování“ se
německá společnosti rozhodla, že jaderná energie již není tou bezpečnou energií
a tím správným technologickým pokrokem a začala proti ní protestovat. I přes
úsilí politiků, aby zůstala jaderná energie depolitizována, se nakonec na konci
devadesátých let povedlo straně Zelených přesvědčit Sociálnědemokratickou
stranu, aby se uzákonil odklon od využívání jaderné energie. Tento zákon vešel
v platnost v roce 2000.
Ačkoliv se na konci roku 2010 vláda shodla na tom, že jaderná energie je nutná, aby bylo možné dosáhnout závazků, ke kterým vláda tentýž rok přistoupila – snížení emisí ze skleníkových plynů, zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie a zlepšení efektivity využití energie – nakonec byla tato dohoda smetena ze stolu a k uzavření jaderných elektráren dochází rychlejším tempem, než bylo dohodnuto roku 2000; to vše ve světle havárie jaderné elektrárny Fukušima I.
Vláda přišla s novými sliby a zintenzivnila snahu přejít co nejrychleji na obnovitelné zdroje. Ovšem během doby, než bude vše plně fungovat, bylo rozhodnuto se místo původně plánovaných jaderných elektráren spoléhat na elektrárny na fosilní paliva. Což může působit jako paradox ke slibu, že dojde ke snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020 o 40 procent.
I tak se projevuje vliv Energiewende – dochází dalšímu vývoji elektromobilů, staré budovy jsou energeticky renovovány, nové již stavěny s ohledem na energetickou efektivitu, provádí se výzkum nových energetických technologií a dochází k různým změnám evropské energetické politiky. Také platí, že čím méně energie bude potřeba, tím méně jí bude nutno produkovat.
Havárie ve Fukušimě měla tedy vliv na německou energetiku, ale jen jako urychlovač uzavření jaderných elektráren, ke kterému by zřejmě došlo i bez ní. Na druhé straně, Japonsko po havárii uzavřelo veškeré jaderné elektrárny, ale od srpna 2015 je pomalu uvádí do provozu a plánuje se k jaderné energii opět vrátit. Toto rozhodnutí je založeno na racionálních důvodech a odborných základech, neboť Japonsko jiné široce použitelné zdroje nemá a nemůže jako ostrovní stát elektřinu ani dovážet (Německo tuto možnost má). Naproti tomu Německo své důvody pro odstoupení od jaderné elektřiny spíše postavilo na ideologických základech, které v sobě nemají racionální a odborné prvky. Jak takové rozhodnutí dopadne pro průmyslově silné Německo se teprve uvidí.
Žádné komentáře:
Okomentovat