Císařské Japonsko a carské Rusko před Rusko-japonskou válkou

V posledních pár dnech jsem byla trošku zaměstnaná – psala jsem seminárku. A proto se o ni s vámi ráda podělím. Nejprve o dvě třetiny a poté o zbytek. Třeba to někoho zaujme. Je to opravdu stručný a povrchní popis, přece jen práce měla rozsah 6-7 stránek a na sepsání necelý týden. Každopádně kdyby měl někdo zájem o danou problematiku, mám plno zdrojů,které jsem si ale bohužel nestihla přečíst…

Před válkou v císařském Japonsku

Na začátku druhé poloviny 19. století téměř po dvou set padesátileté izolaci se Japonsko otevřelo světu (1853) a byla svržena šógunátní vláda; nejen díky protišógunátní opozici z provincií Sacumy, Čóšu a Tossy, ale k pádu šógunátu přispěly i městské bouře a rolnická povstání nazývaná jonaoši (世直し, doslova zlepšování světa).[1] Roku 1868 byla nastolena nová éra Meidži – pojmenovaná podle posmrtného jména vládnoucího císaře – a obnovena císařská moc. 

            Nová vláda okamžitě přistoupila k řešení problémů, které zužovaly i Šógunát (chudoba, bída na vesnicích, ekonomická nejistota, zadluženost apod.). Následujících dvacet let tedy bylo lety plnými převratných změn. Zrušil se feudalismus i vojenská šlechta, reformovala se armáda, přešlo se na gregoriánský kalendář a metrický systém, začaly se budovat železniční sítě a průmysl, proběhla pozemková reforma, přejímaly se moderní technologie ze Západu a napodoboval se způsob evropského života (konzumace masa, používání zubních kartáčků, účesy, oblečení apod.). Horlivě, s nadšením a nekriticky se přejímalo vše, co přišlo z vyspělejších zemí. V Japonsku se začala rozvíjet kapitalistická společnost. Japonsko o sobě v této době samo smýšlelo jako o méněcenném, podřazeném vyspělejším západním státům a chtělo se jim vyrovnat.[2]

 

            11. února 1889 byla vydána první ústava, Císařská ústava Velké Japonska, častokrát nazývána Ústava Meidži, v níž první ustanovení hlásá, že císař je „posvátný a nedotknutelný“. Znamenalo to, že císař dostal právo zasahovat do všech orgánů výkonné moci, vyhlašovat válku a uzavírat mír, jmenovat a odvolávat vysoké státní a vojenské hodnostáře, uzavírat mezinárodní smlouvy a svolávat a rozpouštět parlament. Císař se stal nejvyšším velitelem pozemní armády a vojenského námořnictva. Zároveň to také znamenalo, že mýtus o císařově božském původu se stal oficiální státní doktrínou. Podle ústavy byl lid povinen ctít císaře a být mu oddaný, což také ve většině případů s radostí dělal.[3]

            O rok později byl vyhlášen Císařský edikt o výchově jako doplněk ústavy, byly v něm formulovány morální principy, kterými by se měl řídit každý obyvatel Japonského císařství; edikt se tedy stal základním dokumentem pro ideologickou oblast. Přijetí takového dokumentu značilo, že slepému přejímání všeho západního je konec, obzvláště co se týče morálních hodnot, neboť edikt upevňoval staré hodnoty a morální principy odvozené z konfuciánských pravidel vztahů mezi lidmi. V ediktu bylo formulováno, jak by měl vypadat a chovat se ideální typ poddaného – respektuje dané sociální vazby, podřizuje se jim a je ochoten se obětovat pro slávu a udržení monarchie. To bylo vštěpováno Japoncům již od útlého věku.[4]

            V 19. století se i Japonsko, stejně jako mnoho asijských zemí, setkalo s náporem politicky i hospodářsky vyspělejších neasijských států, které by si rády udělaly z Japonska svou kolonii. Tento osud se však Japonsku vyhnul, díky rychlému budování kapitalistického hospodářství, a tak mohlo čelit zahraničním mocnostem, přesto se nevyhnulo nerovnoprávným smlouvám (např. právo exteritoriality).

            Japonský kapitalismus se vyznačoval velkou agresí; prudký vývoj průmyslu v podmínkách, kdy ještě nebyl zcela vymýcen feudalismus, vyvolával rozpory, jejichž řešení bylo hledáno ve válce a v pronikání do cizích zemí.[5] Než však došlo k válečným výbojům, nejprve japonská vláda začala řešit otázku japonských hranic – souostroví Rjúkjú (dnešní Okinawa) bylo připojeno k Japonsku i přes protesty Číny, která si na ně také kladla nároky, a o ostrovy na sever od ostrova Hokkaidó se vedla jednání s carskou vládou a roku 1875 bylo rozhodnuto, že ostrov Sachalin patří Rusku a Kurily Japonsku. O rok později si Japonské císařství vynutilo nerovnoprávné smlouvy na korejské vládě. V Koreji v té době probíhal mocenský boj a vláda byla velmi nestabilní, čemuž nepomáhalo vměšování jak Japonska, tak i Číny. Navíc oba dva státy v Koreji rozmístily vojenské posádky kvůli „ochraně svých zastupitelů“. 

            V červenci 1894 podepsalo Japonsko s Velkou Británií novou obchodní smlouvu a byla zrušena exteritorialita pro poddané Britského království v japonských přístavech. Japonské poté podobně smluvně upravilo své vztahy i s dalšími státy, což byl mezinárodní úspěch, ale současně i pobídkou k realizaci agresivních plánů – o dva týdny později po podepsání britsko-japonské smlouvy vypukla Čínsko-japonská válka (1894-95) o nadvládu nad korejským poloostrovem, která skončila drtivou porážkou Číny. Na mírovém jednání v Šimonoseki japonská strana předložila přemrštěné požadavky a snažila se jednání uspíšit, aby do něj případně nestihly zasahovat mocnosti. Čína uznala nezávislost Koreje a tím se vzdala všech dosavadních nároků vůči ní, podstoupila Japonsku ostrov Tchaj-wan, Pescadorské ostrovy a poloostrov Liao-tung (ten ovšem po nátlaku mocností Japonsko vrátilo), zavázala se do sedmi let zaplatit válečné reparace, otevřela Japonsku mnoho přístavů a povolila vystavět mnoho průmyslových podniků na svém území a dovoz průmyslových zařízení.[6] Vítězství zajistilo Japonsku pozici velmoci v Asii.

            „Cílem japonské zahraniční politiky na počátku 20. století bylo prohloubit a upevnit dosavadní zisky v Číně, podrobit si Koreu a vytvořit si v severovýchodní Číně (Mandžusko) prostor zvláštního zájmu.“[7] V lednu 1902 byla uzavřena britsko-japonská spojenecká smlouva, v níž se mimo jiné obě země zavazují k neutralitě, pokud by došlo k vojenskému konfliktu, ve kterém by si jedna ze smluvních stran hájila pozice v Číně nebo Koreji. Případně o vojenskou pomoc, pokud by do takového konfliktu zasahovala třetí strana. Díky tomu se konkrétněji začalo uvažovat o válce s carským Ruskem, neboť bylo vážným konkurentem Japonska v severovýchodní Číně a Koreji.

Před válkou v carském Rusku

Po vítězství ve Velké severní válce roku 1721 se pro označení carského Ruska zavedl nový název a to Ruské impérium (1721-1917). Jednalo se o jednu z nejrozsáhlejších říší, která kdy existovala, a carskému Rusku se tak otevřelo „okno do Evropy“.[8]

           Územní zisky lze počítat již od 17. století, ale ty největší proběhly až v 18. a 19. století (například zisk Pobaltí, Gruzie, Krymu, oblasti kolem Černého moře, Zakavkazu, oblasti kolem Kaspického moře, …). Jednalo se o koloniální politiku a soupeření s dalšími velmocemi, například s Velkou Británií. Během 19. století Rusko proniklo i na Dálný východ, kde nehledalo ani tak hospodářské využití, jako rozšíření svého území (takto došli ruští dobyvatelé až na americký kontinent).[9]

 

            Ačkoliv v 19. století ještě Ruské impérium rostlo, prohluboval se úpadek. V tehdejším Rusku byla nízká míra vzdělanosti u nižších vrstev, vesnice byly zaostalé a to samé lze tvrdit i o zemědělství; modernizace země probíhala velmi pomalu, a ačkoliv panovaly určité snahy na omezení či zrušení samoděržaví, nedošlo k nim. Za projevy úpadku můžeme považovat prodej ruské Ameriky, Aljašky, v roce 1867 Spojeným státům americkým[10] nebo porážka v Krymské válce (1853-1856), po které se Rusko dostalo do mezinárodní izolace[11]. 

            V té době bylo carské Rusko všeobecně odsuzováno i nenáviděno většinou Evropy, neboť se stavělo do cesty Rozumu a Pokroku – „božstvům, které evropské 19. století téměř bezvýhradně ctilo a vyznávalo“[12]. To ještě více ukotvil car Alexandr III. (1881-1894), který upevnil samoděržaví a bojovný nacionalismus, rusifikaci[13] a obrácení na pravoslavnou církev rozesel do každého koutu říše.[14]

 

           Další specifikací tehdejšího Ruska byla neskutečná bída. Ruští kapitalisté, úředníci i vláda snad neznali meze v chamtivosti; dokonce i carská rodina se podílela na spekulacích a finančních transakcích. Kradlo se v milionech, kvetla korupce a vláda to všechno nejen trpěla a omlouvala, ale dokonce se toho zúčastňovala. Rozdíl mezi bohatou a chudou vrstvou ruského obyvatelstva se zvětšoval, podmínky v továrnách byly nelidské a vedly dělníky do stávek, bouřili se nejen studenti, ale i rolníci. Na rozdíl od Evropy, kde se po prvotním nástupu kapitalismu začala zvyšovat životní úroveň širokých vrstev obyvatelstva, v Rusku byla tendence opačná: bohatí ještě více bohatli a chudí ještě více chudli a trpěli hlady.[15]

            Jak již bylo zmiňováno, carské Rusko obrátilo svůj zájem od Evropy k Dálnému východu. První myšlenkou bylo jak propojit nejzápadnější a nejvýchodnější cíp Ruska, a tak byl roku 1891 položen základní kámen transsibiřské magistrále, po které první vlaky po prozatímní jednokolejné trati vyjely o deset let později – ruská vláda dostala povolení od té čínské, aby trať vystavěli přes Mandžusko, jednalo se o tzv. Východočínskou dráhu. Když si pak na čínské vládě ještě vymohli dvaceti pětiletý pronájem poloostrovu Liao-tung, tak mohli odbočkou, tzv. Jihomandžuskou dráhou, spojit s Transsibiřskou magistrálou (přes Východočínskou dráhu) i přístav Port Arthur.[16]

            Pokles prestiže chtěla ruská vláda kompenzovat úspěšnou imperiální politikou na Dálném východě a prvním větším krokem byl pronájem námořní pevnosti Port Arthur[17] na břehu Žlutého moře v roce 1897 – tím Rusové pomáhali Číně splácet reparace po Čínsko-japonské válce.[18] To se ovšem nelíbilo Japonsku, ani jeho spojenci Velké Británii, přesto se Rusko nezaleklo a po tzv. boxerském povstání (1899-1901) v Číně si ponechalo velké vojsko v Mandžusku, které se připravovalo na vpád do Koreje, ale nakonec po nátlaku mocností Rusko slíbilo, že jednotky stáhne. Zároveň si Rusko zakoupilo velké lesní koncese v oblasti na pomezí řeky Ja-lu ťiang, které tak mohly sloužit jako „dveře do Koreje“. Dále vyzbrojovali opevnění v Port Arthuru a Vladivostoku.[19]

            Hlavním soupeřem v regionu, kterým si chtělo Rusko kompenzovat pokles prestiže, bylo Japonsko a ruská vláda byla nakloněna válečnému konfliktu, který by vyřešil „svrchovanost nad územím“ a rostoucí napětí v zemi. Ministr vnitra Pleve argumentoval tím, že vítězná válka na Dálném východě pomůže umlčet nepokoje v zemi a Vilém II., německý císař, také doporučoval, aby Rusko válku zahájilo, neboť by se tím zaměstnal i spojenec Japonska, Velká Británie. Navíc sám car se netajil tím, že tuto válku, ačkoliv ještě nezačala, považuje již za vyhranou.[20]

---

[1] VASILJEVOVÁ, Zdeňka. Dějiny Japonska, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986, str. 326.

[2] REISCHAUER, Edwin O., CRAIG, Albert M. Dějiny Japonska. Nakladatelství Lidové noviny, 2009, str. 113-159.

[3] Tamtéž.

[4] Tamtéž.

[5] VASILJEVOVÁ, Zdeňka. Dějiny Japonska, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986, str. 357.

[6] Tamtéž, str. 368-369.

[7] Tamtéž, str. 376.

[8] ŠVANKMAJER, Milan. Veber, Václav. Sládek, Zdeněk, Moulis, Vladislav. Dvořák, Libor. Dějiny Ruska, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995, str. 145-148.

[9] Tamtéž, str. 270.

[10] Tamtéž.

[11] Tamtéž, str. 273.

[12] Tamtéž.

[13] Tvrdil, že Rusko vrátí Rusům; v rámci neustálého růstu říše a pojímání dalších národů bylo v roce 1897 v Rusku pouze 44,7 % Rusů.

[14] Tamtéž, str. 273-283.

[15] Tamtéž.

[16] REISCHAUER, Edwin O., CRAIG, Albert M. Dějiny Japonska. Nakladatelství Lidové noviny, 2009, str. 187.

[17] Rusku se přístav hodil, neboť po celý rok v něm bylo možné operovat, což třeba ve Vladivostoku se dalo jen v létě, na zimu zamrzal.

[18] KODET, Roman. Rusko-japonské soupeření na Dálném východě na přelomu 19. a 20. století. Praha: Historický obzor, 2004, str. 8-13.

[19] ŠVANKMAJER, Milan. Veber, Václav. Sládek, Zdeněk, Moulis, Vladislav. Dvořák, Libor. Dějiny Ruska, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995, str. 292, JELÍNEK, Milan. Válka rusko-japonská 1904-1905: První válka 20. století [online]. 2011, [vid. 2014-10-12]. Dostupné z http://r-j-valka.webnode.cz/products/rusko-japonska-valka-1904-1905/.

[20] ŠVANKMAJER, Milan. Veber, Václav. Sládek, Zdeněk, Moulis, Vladislav. Dvořák, Libor. Dějiny Ruska, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995, str. 292.