Kterak génius k múze přišel…
V Japonsku se v posledních letech stále více natáčejí adaptace různých mang a novel. Nejčastějším žánrem pak bývají středoškolské romanťárny, zmiňme si třeba Kimi ni todoke nebo Kjó, koi wo hadžimemasu. Tentokrát se opět jedná o adaptaci stejnojmenné stále vycházející mangy vzešlé z pera zkušené autorky Aoki Kotomi. Manga vyhrála 59. ročník ceny Šógakukan v rámci žánru šódžo (dílo je zaměřené na dívky ve věku 11-19 let) a bylo jí prodáno více jak tři miliony výtisků.
Zřejmě i to a ne jen Sató Takeru, hlavní představitel, stojí za úspěchem filmu, kterým v prosinci 2013, kdy se promítal ve 284 kinech, vydělal 164 milionů jenů a již 16. ledna, tedy o měsíc později, měl na kontě přibližně 1,58 miliard jenů. Rozhodně se tedy nedá mluvit o neúspěchu a režisér Koizumi Norihiro (Taijó no uta), podílel se i na vypracování scénáře, musí být spokojený.
Sató Takeru ztvárnil 25letého Ogasawaru Akiho, skladatele pop music a bývalého člena chlapecké kapely Crude Play. Na začátku filmu se s ním pomalu poznáváme a zjišťujeme, že je to muž bez vášně, který snad ani není schopen nějaké větší reakce, obzvláště když se podíváme do jeho prázdných očí. Samozřejmě i jemu ublíží, když ho jeho přítelkyně, slavná zpěvačka Mari (ztvárnila ji Aibu Saki) podvede, jenomže i tak je jeho reakce velmi tichá. Nakonec ho z toho vyléčí práce a setkání s Koedou Riko.
Na rozdíl od melancholického Akiho je Koeda Riko (ztvárnila ji Óhara Sakurako, která byla vybrána z 5000 uchazeček a jedná se o její první roli) velmi živá. Má sedmnáct let, se dvěma kamarády ze školy založila skupinu, ve které zpívá a hraje na kytaru, a je ledabylá – samozřejmě v roztomilém „japonském“ slova smyslu. Potkáváme ji ve chvíli, kdy ji zaujme Akiho smutné pobrukování na břehu řeky, kam šel vyvenčit helikoptéru na dálkové ovládání. Aki se Riko představí pod falešným jménem a nakonec si domluví i rande.
Nejprve si ji Aki ani pořádně neprohlédne, ani nezapamatuje její jméno, a když o ní poví svému nejbližšímu kamarádovi Sakagučimu Šunovi, zpěvákovi skupiny Crude Play, není o ní schopný cokoliv říct, jen že by díky ní mohl zapomenout na Mari, o které si beztak myslí, že ho jen využívala, aby pro ni psal písně jako anonymní skladatel. Teprve až na první schůzce se ti dva pořádně představí a dokonce je na místě srazu, v obchodě s hudbou, přepadnou již zmiňovaní kamarádi Riko. Jeden z nich dokonce osočí Akiho, že je pro Riko moc starý, a zeptá se ho, čím se živí. I tentokrát Aki lže a tvrdí, že je NEET, tedy člověk který nepracuje, ani se nijak nevzdělává a živí ho především rodiče.
Aby Riko Akiho dostala ze spárů otravného kamaráda, popadne ho za ruku a prchá pryč. V té chvíli, si troufám tvrdit, začíná pomalu praskat bublina netečnosti, kterou má Aki kolem sebe. Největší z prvních prasklin byla zřejmě způsobena nádechem Riko, která se chystala zreprodukovat Akiho broukání. Všimněte si, jak se v tu chvíli celá scéna soustředí právě na ten jediný nádech. Od té chvíle je velmi příjemné sledovat Akiho, jak ho Riko pomalu tahá ven z jeho zádumčivého světa. Téměř by se dalo říci, že jeho prázdný pohled se začal opět plnit zájmem o život kolem něj.
Pokud jste obeznámeni s japonským popem, určitě víte, co očekávat. Není to zázrak, ale přesto hudba velmi příjemným způsobem dokresluje atmosféru a co víc, skrze ní se vyjadřuje to, pro co Aki nebo Riko nedokáží najít ta správná slova. Každá scéna působí dojmem, že pro ni byl pečlivě vybrán hudební doprovod – nikde ho není zbytečně moc, nikde nezastiňuje to, co scéna potřebuje divákovi sdělit. Bohužel píseň skupiny Crude Play, kterou složil Aki, mi nepřišla až tak moc dobrá, aby mě to přesvědčilo, že ji napsal génius, jak se snaží Akiho prezentovat. Ale to je má největší výtka vůči hudbě ve filmu.
Film je spíše pro trpělivé a pozorné diváky, jeho krása se skrývá v detailech a nenápadných náznacích a má dva konce, který dostanete, záleží čistě na tom, zda se řadíte mezi ty diváky, pro který je film určen. Herecký výkon Sató Takerua byl velmi zajímavý, celý film jsem z něj měla velmi zvláštní pocit kvůli těm jeho prázdným očím. Měl to tak zahrát? Ať už ano či nikoliv, tak určitě zanechal dojem, minimálně v dívčím srdci, když skládal hudbu, s nasazenými brýlemi vypadal k umačkání. Jelikož se jednalo o první roli Óhary Sakurako, nelze od ní čekat velké zázraky. Sice občas působí prkenně, naštěstí však její nezkušenost nepůsobí nijak rušivě, v mnoha scénách se Satóem to vypadá, že ji provádí celou scénou. Připadalo mi, že zbytek hereckého ansáblu, Aibu Saki, Miura Šóhei, Sorimači Takaši a Kubota Masataka, tam je jen, aby přišel, trochu ty dva někam popostrčil a film se mohl hnout z místa. Zahráli, co měli, ale tím to haslo.
Děkuji za recenzi musím říci že jsem na tento film čekal velmi dlouho vlastně od vydání traileru o to větší byla má očekávání vesměs k tomu já nemám větší výtku po zhlédnutí :) ačkoliv jsem muž tak zrovna tento žánr mám hodně rád a kvalitní práce která na tom byla odvedena... takže děkuji Zizo :)
OdpovědětVymazatNení zač. Tak jsem ráda, že se to líbí i druhému pohlaví, fakt. :-) Také mám ráda tenhle žánr a vypadá to, že se snad dočkáme něčeho podobného. ;-) Jinak překládala ainny, já jsem jen provedla korekturu.
OdpovědětVymazat