27.3.2017 – Skučící most [Aktualizováno]

Toto je v Naře

Probudili jsme se do slunečného rána, což nám vykouzlilo úsměvy, protože to konečně vypadalo, že bude teplo. To ovšem nebyla úplně pravda, přestože sluníčko pálilo, až vás spálilo, stejně jste byli rádi za zimní bundu. 

Během snídaně jsme se rozhodili: Tom jedna, dva, meni a Krista jeli do Nary, Žlůťa se rozhodl stonat celý den na pokoji, neb ho iseský déšť dostal a fish, Zíza a Květa se vydali rozhlédnout po Nagoje. Ale protože jim nestačila obhlídka Nagojského hradu, rozhodli se dojet i do blízkého přístavního městečka Gamagóri.

Pobodaná Květa

Ráno se všichni rozprchli ve stejnou chvíli. Já s fishem a Květou jsme pěšky zamířili do Nagojského hradu. Procházeli jsme parkem, kde v den příjezdu měli trhy. Tentokrát byl celý prostor naprosto prázdný, Japonci spěchající do práce skrz nechodili, občas někdo projel na kole, někdo se odněkud vyloudal, ale nic víc. Konečně jsme i zjistili, čemu je park zasvěcený: oslavuje sesterské město Nagoji Las Vegas. Dokonce na jednom místě měl na zemi pár hvězd a jedna patřila Sylvestru Stallonovi. Květa se s ní mermomocí chtěla vyfotit. Stalo se, ale Stallone je tak ostrý, že ji dokázal (maličko) pořezat. A brblala o tom ještě dlouho.

(Píše Tom dva) Mezitím... ti Tomové a zbytek gangu jeli do Nary. Po ranním rozstřelu na společném pokoji, jsme zamířili rovnou k metru, kde jsme za standardních 200 „Jeníků“ vyhráli tiket na 2 stanice metra. Po vylodění z metra jsme pokračovali na naše oblíbené šinkanseny směr Kjóto, kde jsme přesedli na courák směr Nara. 144 km cesta trvala lehce přes hodinku a my konečně dorazili do Nary.

Před vlakovou stanicí v Naře byla na náměstíčku krásná lucerna, která navigovala přes zmenšeninu Šibujské křižovatky skrze malebné uličky plné různých krámků se suvenýry přímo do Narského parku. Kulturní srdce země, za což se Nara považuje, je označení vskutku příhodné. Když jsme se vymotali z uliček plných krámků a po chvíli studování turistické mapy, abychom věděli, kam naše kroky nasměrovat, ať využijeme všechen krátký čas smysluplně, jsme se objevili před obří pětipatrovou Kofukudži pagodou (nynější pagoda pochází z roku 1426, starší verze lehly popelem). Opravdu majestátní stavba, která nepřestává utvrzovat v tom, jak je Japonsko fantastická země.

Naše stádo pokračovalo dále upravenou cestičkou směrem do středu parku, když jsme poprvé narazili na japonské dívky v kimonu. A hned čtyři. No prostě báječné. Jop, jsme klasičtí turisti, takže všichni tři gaidžini z naší výpravy (Tom-Tom & meni) museli vysomrovat po fotce s těmito křehkými dívkami. Cajk, foto doma a pokračujeme k hloučku lidí, kteří se vytlemeně kolem něčeho motají. A tak jsme se i my přimotali k našim prvním jelínkům, což byl jeden z hlavních cílů mise (na ty hloučky jelínků jsme byly zvědaví, jelikož místní je považují za posly bohů a jsou tak krotcí a zvyklí na lidi, že se nechávají krmit z ruky. U nás by si vysloužili hromadu tučných broků, popř. masáž nárazníkem čelně z boku a zde mají přímo upravené krmivo, které za 150 může mít každý). Po kratičké zastávce u jelínků (rozuměj půl hodině, neb všichni chtěli krmit a Krista prostě bez pořádně festovně coolovského-selfíčka jít dál prostě nechtěla) jsme se přesunuli přes cestu blíže ke středu Narského parku.

 

Zde jsme pochopili dvě věci. Ten uvítací výbor ve formě snad 4 jelínků byl jen drobek zdejší populace, neboť po chvilce se jich všude plantali mraky (doslova po desítkách, chodili somrovat sušenky ke stánkům, mezi lidi a ti drzejší i sem tam do kabelky někomu pro kus mlsu nahlédli). Informační cedule o tom, že se k jelínkům netočíme zády, neklekáme a hlídáme si věci, nebyla úplně zbytečná, neb sem tam šlo vidět pištící Japonku, která mává kabelkou před drzým jelenem, či neskutečně rozkošné děcko, jak bláznivě sprintuje před dotírajícím jelínkem, který se ho nebál pozdravit tvrdým čelíčkem. Na druhou stranu však klobouk dolů neb druhá věc, zřejmá po chvilce pozorování, byla ta, že jelínci mají slušné vychování a nestydí se jej před zraky turistů použít – poklony hlavou až k zemi před kusem žvanců tak byly vidět téměř u každého kusu. Holt jiný kraj, jiný jelínek.

Nic, nechme jelínky jelínkama a přesuňme se dále směr informace, kde jsme chtěli rozhodnout, kterým směrem najdeme povinné zahrady. Než jsme došly k informacím, tak jsme strávili malou chvíli v krásném chrámu poblíž cesty, kde jsme viděli kromě dalšího nádherně upraveného japonského páru v kimonech naše první rozkvetlé sakury. Jop, jak se tvrdí, byly nádherné. Pokračujeme k informacím, které byly v maličkém muzeu. Zde kromě pěkně funkčních modelů jejich staveb a systémů proti zemětřesením (šlo vyzkoušet taháním za madla a zatřepat tak sklenicí s vodou či budovou a vidět hned rozdíly s nebo bez použití této technologie) byly i neuvěřitelné automaty pro veřejnost. U nás někde dostanete vodu, že ano? A co na to Japonci? Automat jak kráva na vodu, teplou kávu i teplý čaj. Cena? Free! Že mě to ještě překvapuje. A ten systém na prázdné kelímky, které se hned štosují do komínku v koši. Prostě paráda. Nic popojedeme.

Po prohlídce plánu parku v muzeu jsme se vydali směr zahrady. První byla Jošikien, kde jsme se u jako slušně vychovaní burani ze západu zastavili u vstupu, aniž bychom pokračovali dle šipky ve směru prohlídky, kde jsme s milou babičkou prohodili pár slov. Ptala se z „kama zme dorazily“, jak jsme se o zahradě dověděli a po cirka 15 arigató nás poslala na prohlídku bez vstupného (250 Jeníků platí pouze místní, hah).

Vyšli jsme několik schodů dlážděných přírodním kamením a z malého pahorku jsme viděli do všech koutů téhle krásné zahrady. A bylo nač koukat. Rybníček doplněný a kamenné skalky, malé ostrůvky, bonsaje a jeho pozadí dokonale vyplňoval nádherný dobový rjokan. Všude kam oko dohlédlo (byť zahrada byla poměrně maličká) byla spousta upravených cestiček, malých domečků, laviček a mnohé jiné krásy. Vše však korunovala nádherná japonská dívenka, která se za četného doprovodu foto-štábu fotila na mnoha místech této krásné zahrady ve svém modro fialovém (fialky či něco tomu podobného, nejsem strýček Pompo) kimonu a v červených zóri (žabkách). Tohle byla kompozice krásy a ne že ne. Absolutně „nesomráckým“ pomrknutím si Tom2 vyžádal svolení o foto a závěrka foťáku spustila štěkot v kadenci AK-47. Ale foto princezny jest.

Je jasné, že po takové podívané chlapi odcházeli jen v té nejlepší náladě. Aby se tato vytlemená nálada zachytila, rozhodlo se, že se udělá společné foto. Byl požádán procházející cizinec, aby fotku cvakl. Maličká Krista si vylezla na pařez, aby dosahovala závratných výšin Toma dva, přičemž po dokonaní fota málem spadla. Když nám cizák předával fotku, tak mu Tom jedna uctivě začal říkat arigató, než mu došlo, že to vlastně není Japonec.

Po další krátké procházce opouštíme zahradu Jošikien a míříme do vzdálenější (cirka 5 metrů vzdálené) Isuien zahrady, která má být ještě krásnější (jsem zvědav, čím trumfnou tamtu paní). Rychlá konverzačka u vstupu (zde byl vstup snad za 900 Jeníků) a vstupujeme do zahrady, jejíž první obrázek vyplňuje malebná cestička mezi rybníky, jež si to štráduje do dáli k menšímu domečku. Inu, následujeme onu cestičku, cestou se kocháme všude přítomnou nádherou, já uvolňuji cestu mladému gaidžinovi, načež mi poděkuje slovy „Díky“ a já „V poho“ a „Ahoj“. Náš první Čech, kterého měl Tom1 za nějakého hráče Liverpoolu (tým z té šaškárny, kde se banda honí za kulatým nesmyslem). Krátký pokec s ním přinesl zajímavé zpestření. Pochází někde z Boleslavi a pracuje již 3 roky v Číně ve Škodovce. A byť si myslel, že je v Asii všude stejně, tak byl v Břeťově vidění jako my. Z Číny je zvyklý na to, že vás taxikář okrade, popř. vám vydá falešné peníze, auto řídí špinavý pobuda a ještě vás se slovy ne zrovna vřelými vyhodí z auta. Booking.com už v Číně funguje, to jo, ale zrušit vám rezervaci, když dorazíte na místo je jejich business model. Zde vše funguje, čistota všude, lidé standardně i u popelnic v oblecích... Ano, také tuto nádheru stále vstřebával. Proběhl další pokec a rady na naše a jeho cesty a my štrádovali zahradou dál až ke krásnému středovému rybníčku, kde zrovna BBC natáčela nějaký dokument. O komparz nějak nestáli, tak jsme opustili zahradu a zamířili si to k chrámu Tódaidži.

Tato největší dřevěná stavba světa je vskutku impozantní. Po zaplacení vstupu (500 Jeníků) se projde na velmi prostornou cestu, která vede od vstupu přímo k chrámu. Za bránou je obrovská mísa pro pálení vonných tyčinek a před vstupem do chrámu je standardní očistný bazének. Dominantou chrámu je obří 16 metrová bronzová socha Velkého Buddhy, avšak i další sochy jsou úchvatné a lze na nich obdivovat ruční práce tehdejších mistrů, neb některé jsou vyřezávané ze dřeva (aspoň se tak tvářily). Zajímavá atrakce ve formě dutého sloupu byla okupována dětmi, které sloup prolézaly. I přesto, jak mne lákalo stoupnout si do fronty a dát si vláček skrze sloup, mne představa zašpuntování od toho odradila.

Po chrámu jsme se vydali hledat zpět do města něco k jídlu (ne že by nebylo stále co obdivovat, ale nějaký otesánek celkem tlačil na obědovou pauzu…). Cestou z chrámu jsme se před vstupní obří branou přesvědčili s Tomem1, že Číňani jsou vskutku jiná sorta lidí než Japonci, když se autobus čínských turistů vyřítil na hlavní stezku. Zde začali okupovat mladičkou Japonku v kimonu (jo, a byla opět nádherná) a tlačit ji do ruky svačinu pro jelínky, aby ji mohli fotit. Její trpící výraz říkal vše, když musela s elegancí, jakou jí tento ohoz dovoloval, cupitat pryč od těch opic. Kde jsou myslivci, když je potřebujete na škodnou? 

Ve městě jsme zalezli do příjemné restaurace, kde jsme si vybrali nějaký druh rýže s masem, přelité vejcem (pro mne žádná hitparáda, ale jíst se to dalo dobře a byl to výživné) a poté jsme si dali cca. hodinový rozchod s tím, že se potkáme na stanici. Podařilo se mi zatoulat do boční uličky u Kofukudži Temple Dome Bell Tower (dle strýka googla), kde jsem byl absolutně sám, bez davu turistů a v úplné tichosti si vychutnával kouzlo tohoto místa. Meni se někde motal městem směrem ke stanici vlaku a já s Tomem a Kristou jsme si vychutnávali poslední chvíle Nary v temných bočních uličkách, které jsme s padající tmou křižovali nahodile ve směru stanice. Po 2 kilometrech jsme došli nadšeni do cíle a spokojeně po perfektním dni v Naře, opouštěli dnešní den směrem k Nagoji, kde nás čekalo vyprávění o tom, jak strávili dnešní den ostatní dobrodruzi…

Toto není hrad

(Píše zase Zíza) Vstup do hradu a jeho zahrad byl zpoplatněn. Zaplatili jsme tedy 500 jenů a užívali si nejprve poměrně rozsáhlé zahrady. Fish musel hrad nafotit ze všech stran a to několikrát, takže naše procházka byla delší, než by musela. Naštěstí zahrady byly krásné: všude stromy (hlavně nerozkvetlé, bohužel), různé keře a rašící květiny. Zajímavé kameny a uprostřed té části zahrad, co je blíž u vchodu, stál čajový domeček.

Když jsme se nabažili zahrady, zamířili jsme do hradu, kde jsme si nejprve prohlédli předhradí, jehož poslední část je teprve restaurována, ale i tak jsme si mohli prohlédnout krásně zdobené stěny a projít se v zapůjčených univerzálních pantoflích po tatami. Čím blíž jsme se dostávali k hradu, tím více Japonců jsme potkávali. A také hlučných a překážejících Číňanů.

Hrad měl šest pater, a pokud byste si připlatili, tak by vás pustili i do toho druhého, kde momentálně probíhala výstava filmové frančízy Star Wars. Ano, opravdu. Ale my na nějaké Star Wars kašlali, vyšlápli jsme si to až nahoru, kde byl moc pěkný rozhled a také krámek se suvenýry. Poté nás čekaly dvě patra historie Nagoji a jejího hradu. Když jsme se dosytosti vynadívali, rozhodli jsme se jít dál.

Toto je hrad

Začali jsme mít hlad, a to také urychlilo náš odchod z hradebních prostor. Rozhodli jsme se jít směrem nádraží a cestou jsme hledali nějakou restauraci, kde bychom se najedli. Ale očividně bylo ještě moc brzy a spousta krámů byla ještě zavřená, a tak jsme nakonec, zcela hladoví a brblající, usoudili, že nám bude stačit jídlo z konbini. 

Nasoukali jsme do sebe onigiri a další dobroty a vydali se na nádraží, z něhož naše cesta pokračovala do Gamagóri. Již poměrně ušlapaní jsme došli a byli jsme rádi, že jsme si mohli ve vlaku sednout. Jenomže to jsme ještě netušili, že naše ubohé nožičky čeká ještě horší cesta.

V Gamagóri jsme vystoupili na zastávce Mikawamija, odkud jsme se vydali na „blízký“ kopec, na kterém majestátně trčí socha Kóbó daišiho. Když už jsme se doplahočili pod kopec, pokřižovali jsme se a mazali do velmi prudkého kopce. V té chvíli jsem si říkala, že snad už na nic takového nebudu muset šplhat. Opět mýlka, ale o tam zas příště. Když už nic, tak alespoň od Kóbó daišiho byl dobrý rozhled na městečko, moře a na ostrůvek Takešima, kam jsme také plánovali cestu. U Kóbóeho bylo také hodně holubů, a tak jsem se bavila tím, že jsem je proháněla, ale musím říct, že na to, jací mají být holubi dobří letci, tak těmhle se do vzduchu moc nechtělo... ale museli!

Aniž bychom si něco zlomili, sešli jsme z kopce a vydali se na Takešimu. Na mapě to vypadalo tak blízko, ale realita... Květa brblala, že už ji bolí nožičky, já už taky pořádně nemohla, fish raději mlčel a motal nohama. Cestou jsme potkali staříka, co seděl na břehu se svým psem. Když náš viděl, tak tomu nemohl uvěřit. Musel si stoupnout a ještě se na nás jít podívat trochu blíž, protože bělocha tu asi ještě neviděl...

Již pár kroků od mostu na Takešimu a po slízané zmrzlině, nás zaujal roj ptáků. Nějaká paní krmila holuby. K tomu se sem tam přidal nějaký vrabčáček, ale ani rackům to nebylo lhostejné. A když tuhle hostinu uviděli draví ptáci, museli přilétnout a zkusit si ulovit nějakého holuba. Ale jsou to svině klouzavý... 

Když jsme už měli dost ptáků a začali jsme se bát, že by nás pokáleli, protože mezi námi začaly ty jejich exkrementy padat, vydali jsme se na ostrov. Most na něj není dlouhý, ale neuvěřitelně na něm fičí vítr. Člověk má skoro pocit, že mu to utrhne uši. Jakmile ale dojde na ostrov, vichr ustane a je možné si v klidu prohlédnout místní svatyňky a různé sochy. Také je možné ostrov projít kolem dokola, což jsme také udělali. Květa využila tohoto poetického místa a vyfotila na mobil selfie, protože chytře věděla, že jí to nahoní hodně lajků.

Utahaní, ale spokojení jsme se vydali na cestu zpět k nádraží. Byli jsme už také poměrně dost hladoví, a tak jsme slintali po nějaké restauraci. Ale opět špatný čas! Zase všude zavřeno a navíc v ulicích, ve kterých jsme chodili, snad naschvál skoro žádné ani nebyly (i když to možná bylo i tím, že jsme se ocitli v opravdu malém městečku na japonské poměry). Nakonec to jako v Nagoje vyřešilo konbini. Ještěže jsou, jinak by spousta lidí umřela hlady. Svým způsobem najedení jsme se vydali na cestu zpět do Nagoji, kterou jsme ani moc nevnímali, protože se nám klížila očka... Dobrou noc.

Předchozí.
Následující.