Akira Kurosawa

Zrod legendy

Jeden z nejslavnějších filmových režisérů všech dob Akira Kurosawa se narodil v obchodnicko-samurajské rodině jako nemladší z osmi dětí. Díky otcovu vlivu se dostal k hraní baseballu a ke kendó, ale ani v jednom příliš nevynikal. Jediné v čem byl nadprůměrný, byl jeho zájem o umění.

Ani na střední škole si nevedl o moc lépe, protože musel absolvovat povinný vojenský výcvik. Jenomže Kurosawa byl příliš slabý na nošení pušky, tak mu byla svěřena hodnost velitele čety. Přestože je Kurosawa proslulý jako rázný režisér, jako velitel čety byl neschopný. Později byl dokonce zproštěn vojenské služby pro celkovou slabost a problémy se zády. To se mu ovšem vyplatilo, protože nemusel odejít do války (1937-45) a mohl se soustředit na práci ve filmovém studiu.

V roce 1936 se z něj stal asistent režie a později i scénárista v tvůrčí skupině vedené tehdejším nejúspěšnějším japonským režisérem Kadžiró Jamamotem (1902-1974). Jamamota měl Kurosawa velmi rád a byl velmi vděčný za to, že to byl právě on, kdo se stal jeho mentorem a později i blízkým přítelem. Častokrát byl Kurosawa po práci Jamamotem zván, aby poseděli nad sklenkou, případně zašli k němu domů na večeři. V takových chvílích se Kurosawa od svého mentora dozvěděl hodně věcí – především o jídle, neboť Jamamoto velmi rád jedl a nesnášel lidi, kteří nedokázali rozeznat dobré jídlo od špatného. Tento vztah mezi žákem a mentorem Kurosawu velmi ovlivnil a prochází téměř celou jeho tvorbou, od jeho debutu Velká legenda Judo (1943) až po poslední snímek Madadajo (1993).

Kariéru režiséra zahájil za války, kdy vládly nesnadné podmínky, kterým se musel přizpůsobovat. Musel se také podřídit ideologii militantního Japonska a po válce zase cenzuře Američanů. Přestože Kurosawovy filmy povinně odpovídaly dobové ideologii, dokázal si najít obecná témata, ve kterých nebylo nutné politické ideje tolik zohledňovat. Jednalo se především o témata humanismu, lidské existence a podstaty.

Zlom v osobním i profesním životě

Těsně před koncem války se oženil s herečkou Jóko Jaguči (1921-1985), s níž se seznámil při natáčení filmu Nejkrásnější (1944). Ta si zahrála pouze v devíti filmech a po sňatku se rozhodla hereckou kariéru ukončit. Kurosawa sám vzpomíná na první léta manželství, kdy to pro Jóko muselo být velmi těžké. Režisérský plat byl totiž menší než třetina toho, co ona dostávala za své role. Nemluvě o tom, že Kurosawa velkou část platu propil, a tak se manželé neustále ocitali v nesnázích. Po smrti manželky jí ovšem Kurosawa složil hold ve snímku Madadajo, kde je manželka hlavního hrdiny vypodobněna jako tichá pečující žena, která má pochopení pro manželovy libůstky a neplechy.

Sám režisér označil za svůj přelomový snímek Opilý anděl (1948), protože to byl první film, který mohl konečně natočit podle svých představ. Dále se v něm také poprvé objevuje Kurosawův dvorní, tehdy ještě neznámý herec Tóširó Mifune, jenž ve filmu utvořil osobité herecké duo s kolegou Takašim Šimurou. S Mifunem pak Kurosawa natočil ještě dalších patnáct filmů. Opilý anděl byl tedy přelomový v tom, že dal pocítit Kurosawovi, jak voní tvůrčí svoboda, ale za zlom mezinárodního dosahu, můžeme označit až jeho snímek Rašómon (1950), za nějž získal roku 1951 Zlatého lva, hlavní cenu filmového festivalu v Benátkách. Nejenže tato cena otevřela světu dveře do krajiny japonského filmu, ale také zřejmě zachránila samotného Kurosawu, protože jeho následující film Idiot (1951) nebyl přijat nijak příznivě. Kromě Zlatého lva si Rašómon odnesl i „Oscara“ za nejlepší zahraniční film (tato kategorie ovšem byla zavedena až roku 1957, oficiálně film obdržel čestné ocenění pro nejlepší neamerický film uvedený v daném roce v USA).

Zlatá Kurosawova léta

Díky úspěchu v zahraničí se i přes některé negativní ohlasy, že se odcizil domácí tradici, dostal mezi režisérskou elitu. Zde udával tón až do první poloviny 60. let, od té doby již nebyl tak divácky úspěšný a na domácí scéně přijímaný. Ovšem z doby jeho největší popularity jsou nejznámější inovace klasického žánru džidaigeki, historických dramat, zaměřených převážně na dobu tokugawských šógunů (1602-1867): Sedm samurajů, Tři zločinci ve skryté pevnosti, Tělesná stráž a Odvážní mužové. Dále byly oblíbené jeho filmy odehrávající se v současnosti, které zaměřil na člověka, jako jsou Žít či Zlý chlap spí dobře a také adaptace klasických dramat – Na dně a Krvavý trůn. Všechny zmiňované filmy byly divácky úspěšné a vydělaly dostatek peněz, aby byly filmové společnosti spokojeny a ochotny zaplatit další Kurosawův film.

Když šlo o provedení jeho představ, nikdy to neměl Kurosawa jednoduché, zvláště díky své tvrdohlavosti. Je velmi dobře známé, že si producenti stěžovali na spolupráci s Kurosawou, ale při natáčení Sedm samurajů (1954) se s nimi dostal do otevřeného konfliktu. Samotné natáčení muselo být dvakrát přerušeno, protože došlo k výraznému přečerpání rozpočtu. I tak si prosadil přesně, co chtěl, a vznikl tak jeden z nejvíce oceňovaných filmů kinematografie. V pozdějších letech již nebyl tak drakonický a dával si na rozpočet pozor – to když se jeho vlastní produkční firma podílela na financování filmu.

Prvním filmem, který Kurosawova firma vyprodukovala, byl Zlý chlap spí dobře (1960) a o rok později to byl divácky nejúspěšnější Tělesná stráž (1961). V 60. letech se také začaly točit remaky starších Kurosawových filmů. Jako první to odstartoval film Sedm statečných (1960) a o tři roky později italský režisér Sergio Leone natočil Pro hrst dolarů (1963) a inspiraci čerpal právě z Kurosawovy Tělesné stráže, aniž by jeho autorovi dal vědět. Film byl ovšem celosvětově úspěšný, a tak následně došlo k žalobě ze strany Kurosawovy firmy a vyrovnání, díky kterému získala značné peníze.

Konec divácké vděčnosti

Od 60. let se Kurosawa snaží držet krok s přicházející novou generací japonských režisérů a „novou vlnou“. Můžeme to například sledovat na výstavbě některých naturalistických scén ve filmu Rudovous (1965). Zároveň můžeme Rudovouse považovat za tečku za Kurosawovým vrcholným, nejplodnějším a divácky úspěšným obdobím. Po odstoupení z aktuálního filmového dění byl sice aktivní na režisérské židli téměř dalších třicet let, ale natočil již jen sedm celovečerních snímků. Zapříčinily to například delší pauzy mezi jednotlivými projekty, pro diváky již jeho styl nebyl tak atraktivní a také se rozešel se svými dvorními herci. Při natáčení Rudovouse se dostal do sporů s  Tóširó Mifunem, se kterým již nikdy další film nenatočil. O důvodech rozepře s Mifuinem kolovalo a dodnes koluje mnoho fám, ale jisté je, že na sklonku života se tito dva velikáni japonského filmu usmířili na pohřbu režiséra Iširó Hondy.

Zahraniční spolupráce

Po komerčním neúspěchu snímku Dode's-Ka Den (1970) a dalších potížích se Kurosawa pokusil o sebevraždu. Tuto životní i uměleckou krizi pak překonal na placu jediného filmu, který realizoval v zahraničí, Děrsu Uzala (1975). Natáčení ovšem nebyl žádný med, provázely ho spory se sovětskou stranou, nemluvě o tom, že trvalo tři roky a dva z nich štáb strávil na Sibiři. Kurosawa ho označil za „extrémní vojenskou operaci“. Ačkoliv snímek vyhrál Oscara, Kurosawa již neměl zájem o další spolupráci. Během této doby se ale setkal s Andrejem Tarkovským, režisérem, kterého si nesmírně vážil. Ruský režisér si o tomto setkání poznamenal v deníku, že je mu vlastně Kurosawy líto – obklopují ho totiž bonzáci a kreténi a všichni ho jen tahají za nos.

V této době byla z Kurosawy jen žijící legenda – všichni znali jeho dřívější filmy, ale ty nové již téměř nikdo nechtěl sponzorovat. Naštěstí přišla pomoc ze zahraničí, kde byl stále ještě považován za velikána a jeho filmy lépe přijímány. Na film Kagemuša (1980) dostal peníze od studia Tóhó, až když se za něj zaručili takoví velikáni, jakými byli Francis F. Coppola a George Lucas. Film Ran (1985) spolufinancovala francouzská společnost Greenwich Film Productions. Film Sny Akiry Kurosawy (1990) zase pod svá křídla vzala společnost Warner Brothers, když ho zaštítil Steven Spielberg. Předposlední Kurosawův film Srpnová rapsodie (1991) podpořil Richard Gere, který v něm účinkoval. Tuto podporu od mladých tvůrců lze vnímat jako poctu starému mistru. Že je Kurosawa mistr, můžeme spatřovat i v tom, že se z něj na konci života nestal zahořklý stařec, žijící v zidealizované minulosti, ale naopak až sebekriticky nahlížející autor, který nemění své životní humanistické názory.

Konečně ocenění

V druhé polovině 80. letech byl Akira Kurosawa hodně oceňován za celoživotní tvorbu –  byl jmenován členem Britského filmového institutu a byl mu udělen Oscar za celoživotní přínos světové kinematografii.

Kurosawa zemřel ve věku osmdesáti tří let v Tokiu. Po jeho smrti byl zájem médií o jeho osobu obrovitý, což jedině potvrzuje jeho výjimečné postavení v rámci japonské kinematografie. I samotný pohřeb nabyl obrovitých rozměrů a podle odhadů se ho zúčastnilo přes 35 tisíc lidí. Geniální režisér a tvůrce Akira Kurosawa sice zemřel, ale jeho filmy budou promlouvat k divákům ještě po mnoho generací.