Energetická a surovinová bezpečnost: Japonsko

Úvod

Přestože je Japonsko třetím největším spotřebitelem energie na světě, nemá žádné významné zásoby ropy a zemního plynu, je tedy z více jak tří čtvrtin závislé na dovozu energie. Soběstačnost má zhruba na úrovni 17 procent. Před rokem 2011 sázelo především na jadernou energii a snižovalo počet elektráren na uhlí. Jenomže pak došlo k přírodní katastrofě a východní pobřeží zasáhla vlna cunami, která zapříčinila poškození elektrárny ve Fukušimě a následný výbuch dvou reaktorů. Tím se Japonsko zaleklo atomové energie a veřejnost byla zcela proti jejímu používání. Jaká je ovšem situace dnes? V následujícím textu se podíváme na japonskou energetickou bezpečnost před a po havárii fukušimské jaderné elektrárny a vysvětlíme si strategii, kterou Japonsko používá pro uhájení své energetické bezpečnosti a která je považována za jednu z nejkomplexnějších na světě. Cílem této práce tedy popsat energetickou politiku Japonska a jak se vyvíjela po roce 2011 – budeme zkoumat, zda v ní došlo k nějakým významnějším změnám a jak se v ní promítla nechuť veřejnosti k využívání jaderné energie. V rámci toho se budeme zabývat energetickou politikou, jakou Japonsko vedlo od 2. poloviny minulého století, neboť zde byly položeny hlavní kameny, na kterých Japonsko staví dodnes. V práci si také vymezíme pojem energetická bezpečnost na základě dvou přístupů.

Surovinová a energetická bezpečnost

Surovinová a energetická bezpečnost je důležitým tématem na poli jak politickém, tak bezpečnostním, jedná se totiž o zásadní faktor světového i státního rozvoje. Bez zajištěného přístupu k energiím a surovinám nelze v dnešním světě obstát, a tak stát musí zaručit, že se k nim lze dostat bezpečně, stabilně a ekonomicky přístupně, aby mohl čelit konkurenci v podobě rostoucího počtu globálních hráčů. Co to ale energetická a surovinová bezpečnost je?

Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) lze pojem energetické bezpečnosti definovat následovně: „Jedná se o přístup k dostatečnému množství spolehlivé energie za přijatelnou cenu a s ohledem na životní prostředí.“[1] Širší pojetí surovinové a energetické bezpečnosti, než jaké nám poskytla IEA, můžeme podle Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky definovat jako „zajištění přístupu k dostatečnému množství surovin a energie, přičemž tento přístup je podmíněn na zdrojové straně diverzifikací zdrojů, zdrojových teritorií a diverzifikací přepravních cest a na straně výroby a spotřeby zajištěním spolehlivé, kapacitně dostatečné a přiměřeně zálohované technické infrastruktury včetně kvalifikované obsluhy a zásob strategických komodit“[2]. A tak bychom mohli pokračovat ještě velmi dlouho, neboť energetická a surovinová bezpečnost nemá jen krátkou a dlouhou definici – v podstatě si ji každý hráč na mezinárodním poli může definovat jinak a i různé mezinárodní a bezpečnostní přístupy ji mohou definovat různě.

Výše zmíněné definice bychom mohli přiřadit ke směrům realismus (strategický přístup) a liberalismus (tržní přístup). Podle Dannreuthera[3] žádný ze států nezastává čistě strategický či tržní přístup, ale jejich kombinaci. Pokud bychom se tedy chtěli zabývat energetickou politikou nějakého státu, můžeme například zjišťovat, zda u něj převažuje spíše tržní nebo strategický přístup. Přesto je pojem energetická bezpečnost v praxi složitý a každý stát si ji definuje jinak – podle svých potřeb. Ne všechny státy totiž vyvážejí a naopak dovážejí stejné energetické suroviny ve stejném množství. Proto jejich konkrétní energetická politika odráží jejich pojem energetické bezpečnosti, musejí totiž dbát na mix geografických, politických, vojenských, ekonomických a sociálních faktorů a tento mix bude mít každý stát jiný – ať už s důrazem na tržní nebo strategický přístup k energetické bezpečnosti.[4]

Jak již bylo zmíněno výše, tržní přístup se řadí liberalistické tradici v mezinárodních vztazích (případně k liberálně-idealistické). Zastánci této tradice věří, že trh se „o všechno postará“. Participanti na energetických trzích jsou považování za racionální členy orientovaní především na maximalizaci profitu. Proto „energetičtí liberalisté“ tvrdí, že by trhy měly být ponechány jejich vlastnímu osudu, že by se do jejich fungování nemělo nijak zasahovat. Pokud dojde ke zvýšení ceny nějaké komodity, tak to není považováno za hrozbu, ale za důsledek snížení poptávky a zvýšení efektivity.[5] Mezi státy, které spíše prosazují tržní přístup, můžeme zařadit země Evropské unie a s jistým ohledem i Spojené státy americké[6].[7]

Na druhou stranu strategický přístup se řadí k realistické tradici, který je skeptický k schopnosti trhů zajistit dostatečné a dlouhodobé dodávky energetických surovin. Tato skepse vychází především z toho, že dvě třetiny světových ropných zásob spadají pod národní vlády, které rozhodují nejen o ceně surovin, ale také o tom, se kterou zemí budou obchodovat a jak moc. Mohou to tedy využít jako nástroj politického nátlaku. Státy tudíž nezajímají potřeby trhu či mezinárodního společenství, ale jejich vlastní národní zájmy, podle kterých vytvářejí svou surovinovou a energetickou politiku.[8] Tento přístup se především zaobírá nejistotou pramenící z náhlého přerušení dodávek energetických surovin. Nabádá tedy ke zvyšování produkce doma i v zahraničí, kde k tomu dochází prostřednictvím domácích společností, jež mají výhradní právo na těžbu. Země by se také měly zaměřovat na vytváření blízkých vazeb s těmi státy, se kterými obchoduje na trhu s energetickými surovinami[9]. Aby si země takové vazby zajistila, měla by k tomu využít všech možných dostupných prostředků.[10] Mezi státy, které spíše prosazují strategický přístup, můžeme zařadit Čínskou lidovou republiku a v jisté míře i Japonsko[11].[12] V následující kapitole se podíváme, jakou energetickou politiku zastávalo a zastává právě Japonsko.

Energetická politika Japonska[13]

Energetická politika Japonska se vyvíjela již od počátku éry Meidži (1868-1912). Na začátku 20. století můžeme mluvit o poměrně dravé energetické politice. Japonsko samo je chudé na vlastní přírodní zdroje, a tak je nuceno je dovážet. Aby se tomu vyhnulo, od začátku minulého století do konce druhé světové války násilně zabíralo území a jedním z důvodů byl i přístup k surovinám, které samo nemělo. Po válce a stabilizaci japonské ekonomiky (odklon od válečné k tržní) se změnila i energetická politika. Poválečné období můžeme rozdělit do čtyř fází. První fáze spadá do rychlého ekonomického růstu, tzv. japonského hospodářského zázraku, 1955–1970. Druhou fázi můžeme datovat mezi lety 1970–1985, do které spadají dvě ropné krize, a formuje se v ní nová energetická politika. Třetí fáze je od roku 1985 do začátku nového tisíciletí. Čtvrtá fáze spadá do prvního desetiletí 21. století. Z Japonska je již ekonomická velmoc a začíná se soustředit na globální problémy a životní prostředí. Poslední fázi můžeme datovat od roku 2011, kdy došlo k havárii jaderné elektrárny Fukušima daiiči.

            První čtyři fáze si jen krátce shrneme a zdůrazníme to nejdůležitější, co se v dané fázi mělo vliv na energetickou politiku Japonska, případně zda se nějakým způsobem změnila a jak. Nejvíce se budeme soustředit na energetickou politiku v 21. století a především na její změnu po havárii jaderné elektrárny Fukušima daiiči, kterou si také rozebereme.

První fáze v letech 1955–1970

V této fázi začíná Japonsko ekonomicky růst, proto není divu, že se kryje s tzv. hospodářským zázrakem, za který Japonci mohou být vděčni především bipolárnímu rozdělení světa a válce na Korejském poloostrově v letech 1950-1953. Vzhledem k tomu, že Spojené státy potřebovaly mít z Japonska silného spojence, opustili prvotní představy, ve kterých se mělo Japonsko ještě dlouho dobu ekonomicky a technologicky vyvíjet, a v podstatě povolily přechod od uhlí k ropě, což byl jeden z kroků, jenž pomohl nastartovat hospodářský zázrak.[14] V praxi to znamenalo, že došlo k rozvoji energeticky náročných odvětví (těžký průmysl, zpracovatelský průmysl, železo-ocelářský průmysl a další) a změnil se podíl ropy a uhlí u celkové spotřeby primární energie. Na začátku této fáze byl podíl uhlí 48,3 procent, ale již v roce 1970 klesl na 21,3 procent. Podíl ropy naopak vzrostl z 16,7 procent na 69,9 procent.

            Tento trend můžeme pozorovat i u zdrojů výroby elektrické energie. Na začátku zkoumané fáze největší podíl na výrobě elektřiny měly vodní elektrárny a to ze sedmdesáti čtyř procent z celkového podílu. O patnáct let později podíl vodních elektráren klesl na dvacet dva procent. Naopak tepelné elektrárny v polovině padesátých let se podílely na výrobě elektřiny z dvaceti šesti procent a v roce 1970 již tento podíl činil sedmdesát šest procent.

            K těm to skutečnostem a vzhledem k tomu, že Japonsko samotné je na nerostné suroviny velmi chudé, vzrostla závislost na importu těchto surovin. V Japonsku v této fázi rostla poptávka po energiích, a tak vláda v roce 1958 zavádí politiku, která preferuje levnou energii, díky čemuž nebude brzděn ekonomický rozvoj Japonska. Tato politika měla kromě jiného za následek zrušení ochrany domácí těžby, což znamenalo, že se země stala zranitelnější vůči vlivům zvnějška. Závislost na importu energetických surovin se zvýšila z jednadvaceti procent v 50. letech na jednadevadesát procent na konci první fáze. Můžeme tedy tvrdit, že během první fáze je prudký ekonomický rozvoj kryt a podporován dovozem levné ropy a velmi poklesla energetická soběstačnost Japonska. Co ovšem mluví pro to, že japonská vláda nejednala bez rozmyslu, je plán, ve kterém vláda počítá v dlouhodobém horizontu s využíváním jaderné energie. Přesto první fáze končí velkou závislostí na dodávkách ropy ze zahraničí.

Druhá fáze v letech 1970–1985

V 60. letech měla japonská vláda pocit, že je jejich energetická politika bez rizik. Ekonomická situace se rychlým tempem zlepšovala a ona dokázala zajistit přísun levných surovin ze zahraničí. V té době se nepřemýšlelo nad tím, že by levná ropa mohla někdy dojít, a tak podzim roku 1973 byl pro Japonsko velkým šokem. Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) záměrně zhruba o pět procent snížila produkci ropy, a zároveň navýšila cenu za barel ze tří amerických dolarů na pět, následující rok cena vyskočila hned na dolarů dvanáct. Japonsko první ropná krize velmi zasáhla, neboť z Blízkého východu dováželo až devadesát procent celkové spotřeby ropy. Projevila se například na negativním růstu reálném hrubém domácím produktu, čímž skončila doba rychlého vývoje ekonomiky.

            Japonská vláda se proto okamžitě rozhodla řešit nastalou situaci hledáním nových alternativ, jež by z co největší části nahradily ropu. Takovými alternativami se stal zemní plyn a jaderná energie. Během druhé fáze tak dochází k poklesu podílu ropy na celkové spotřebě primární energie o čtrnáct a půl procenta Tento pokles vyrovnal nárůst podílu výše zmiňovaných alternativ. Podíl jaderné energie vzrostl z pouhého 0,4 procent na 9,1 procent a podíl zemního plynu narostl z 2,7 procent na 9,7 procent. Tím bylo docíleno i toho, že energetická závislost klesla z předchozích jednadevadesáti procent na osmdesát čtyři procent v roce 1985.[15]

            Je to právě tato druhá fáze, ve které se Japonsko naučilo efektivně využívat zemní plyn. Vzhledem k tomu, že je Japonsko ostrovní země, nemá na své půdě žádné ropovody, skrze které by mohlo dopravovat zemní plyn v plynném skupenství, musí ho tedy dovážet po moři. Ale převážet ho v plynném skupenství by bylo neefektivní, neboť v kapalném mám mnohem menší objem. Na těžebních polích je tedy plyn zmražen na -162 °C a dochází k jeho zkapalnění a převozu do Japonska. Zde opět dochází k přeměně z tekutého skupenství na plynné, při čemž uniká chlad, který je také zužitkován – používá se v mrazírnách postavených hned u přístavů, do kterých lodě s tímto nákladem plují.[16]

            Na druhou stranu jaderná energie dostává důležitější slovo při výrobě elektřiny. Přestože na primárním podílu výroby energií zaujímá o trochu víc než devět procent, ve výrobě elektrické energie má jádro podíl dvacet čtyři procent. V této době také vrcholí první protesty proti jaderným elektrárnám, které se nevyhnuly ani Japonsku. V návaznosti na havárii americké jaderné elektrárny Three Mile Island v roce 1979, začala společnost negativně vnímat jadernou energii a dokonce toto hnutí podalo žalobu na zrušení oprávnění výstavby jaderných reaktorů. To ztížilo výstavby plánovaných jaderných elektráren a jaderný průmysl se nerozvíjel tak rychle, jako bylo původně plánováno. Přesto v tomto odvětví viděla vláda budoucnost, a tak se snažila o vylepšení image jádra.

            Můžeme tedy říci, že druhá fáze dala Japonsku pořádnou lekci, díky které začalo více promýšlet energetickou politiku a diverzifikovat svůj energetický mix. Od této fáze začíná tato politika nabírat směr a podobu, jakou ji známe dnes. Začala být sofistikovanější. Díky/kvůli ropné krizi si také Japonsko uvědomilo svou slabinu v podobě velké závislosti na dodávkách surovin ze zahraničí a začíná se zaměřovat na zvýšení energetické soběstačnosti. Proto japonská vláda sází na jadernou energii.

Třetí fáze v letech 1985–začátek nového tisíciletí

I ve třetí fázi japonská vláda stále pokračuje s energetickou politikou, kterou nastolilo ve fázi předchozí – snaží se o nahrazování ropy jadernou energií a zkapalněným zemním plynem. Podíl jádra na primární spotřebě energie v roce 2000 vzrostl na 12,9 procent a podíl LNG na 13,7 procent, naopak podíl ropy se snížil na padesát procent.

Tato situace se samozřejmě odrazila i v sektoru na výrobu elektřiny, kde během devadesátých let minulého století došlo k velkému snížení podílu ropy z dvaceti osmi procent na třináct procent. Naopak došlo k navýšení podílu uhlí na výrobě elektřiny, který se vyšplhal ze čtrnácti procent na začátku třetí fáze na dvacet dva procent v roce 2000. V témže roce ovšem podíl jaderných elektráren dělal třicet procent a i podíl LNG tříprocentně vzrostl na dvacet čtyři procent z celkového podílu. Stále tedy pokračuje politika nahrazování ropy jinými zdroji, kdy můžeme spatřovat, že kromě LNG a jádra se Japonsko začalo opět vracet k uhlí. Což může působit zvláštně, neboť to byly právě 90. léta, kdy se Japonsko snažilo více a efektivněji potýkat s emisemi oxidu uhličitého.

Již od 80. let můžeme v Japonsku spatřovat snahy o řešení environmetálních problémů a tyto snahy se během několika málo let rozrostly do globálních rozměrů. Není proto nic udivujícího, že v roce 1988 vzniká Mezivládní panel pro změny klimatu, jehož náplní je úsilí na potlačení globálního oteplování. Vzhledem k tomu, že v roce 1990 bylo Japonsko na čtvrtém místě v produkci emisí,[17] tak vydalo Akční plán, ve kterém prohlásilo, že v roce 2000 nepřesáhnout hodnoty emisí ty, které byly naměřeny v roce 1990. Bohužel tento plán se nepodařilo dodržet, protože emise vzrostly o necelých patnáct procent.[18] Zároveň se v roce 1997 připojuje ke Kjótskému protokolu, který vycházel z Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu (UNFCCC), ve kterém se zavázalo, že sníží emise skleníkových plynů o šest procent oproti úrovni z roku 1990.[19] Protokol vstoupil v platnost v roce 2005, ale v roce 2012 vypršelo první období, po kterém byl stanoven nový cíl smlouvy, a protokol měl být opět prodloužen. K tomu Japonsko již nepřistoupilo, neboť jej považuje za neúčinný. Přesto vláda od 90. let počítá s větším nahrazením ropy a uhlí jádrem a LNG (podle standardů japonské vlády je energie z LNG považována za čistou čili bezemisní) do roku 2010.

Se sektorem jaderné energie je ve třetí fázi spojena další, tentokrát mnohem rozsáhlejší havárie jaderné elektrárny v Černobylu. V roce 1986, kdy k havárii došlo, se v japonské společnosti prudce změnila nálada a narostly obavy z užívání jaderné energie. Bylo to právě v těchto letech, kdy poprvé převažovali odpůrci nad zastánci jádra. Různá hnutí se rozšířila z okolí jaderných elektráren do širokého okolí, především do větších měst, a dokázala zapříčinit i zpoždění výstavby nových elektráren. Tato hnutí spolu s naladěním japonské společnosti dokonce přispěly k tomu, že společnosti přecházely od výstavby nových elektráren raději k výstavbě elektráren tepelných, protože pro ně bylo snazší najít lokalitu (kvůli protestům a neochotě prodeje pozemků).[20]

Třetí fázi tedy můžeme shrnout jako stabilního pokračovatele té druhé – stále se japonská vláda snaží nahradit ropu jinými zdroji a tím více diverzifikovat energetický mix. Kromě jádra a LNG nám u výroby elektřiny vzrostlo i procentuální zastoupení spotřeby uhlí, ale v této fázi se již počítá s tím, že spotřeba uhlí výhledově klesne, aby se snížili emise skleníkových plynů – na což v této fázi vláda začala velmi dbát, ačkoliv v praxi se jí moc její představy plnit nevedou. I přes jistou nelibost společnosti k jaderným elektrárnám se dál vládě daří navyšovat podíl jaderné energie na celkové primární spotřebě energie. Díky dílčím úspěchům a velkým plánům vidí japonská vláda budoucnost energetické bezpečnosti ve velmi dobrém světle.

Čtvrtá fáze: energetická politika před havárií jaderné elektrárny Fukušima daiiči

Na začátku 21. století se japonská vláda rozhodla pro vytvoření nových zákonů, které měly vytvořit komplexní energetickou strategii. Toto rozhodnutí například pocházelo i z tehdejších obav z globálního oteplování.[21] V červnu roku 2002 přijala Základní zákon o energetické politice, který vymezil tři základní pilíře budoucí japonské energetiky: zajištění stabilních a cenově dostupných dodávek energie, ochrana životního prostředí a využití tržních mechanismů – liberalizace a deregulace energetického trhu.[22] Zákon také definuje, jaké role kdo zaujímá a jaké má povinnosti v rámci energetické bezpečnosti a také vládě nařizuje, aby formulovala Základní energetický plán, tak aby splňoval tři výše zmíněné pilíře.[23] Ministerstvo ekonomie, obchodu a průmyslu (METI) dostalo za úkol tento zákon vytvořit a v listopadu roku 2003 to opravdu splnilo. Hlavní body plánu plánovaly „podporovat jadernou energii a stabilně představovat nové zdroje energie, posílit strategické snahy o zajištění stabilních dodávek ropy a jiných energetických zdrojů, být lídrem ve formulaci efektivního mezinárodního rámce pro posílení opatření na úsporu energie a vypořádání se se změnou klimatu.“[24] Parlamentem tento návrh s jistými úpravami byl schválen na začátku roku 2007.

            Vzhledem k tomu, že na světovém trhu docházelo k změnám v mezinárodní energetické struktuře poptávky a nabídky, bylo METI nuceno poupravit státní strategii na poli energetické bezpečnosti. Především začalo pociťovat energetické potřeby rychle se rozvíjejících zemí v Asii, především Číny a Indie, které vyvrcholily roku 2008, kdy se například z Číny stala země dovážející energetické suroviny, již tedy přestala být zemí, která je vyváží, a začala tak konkurovat Japonsku u dodavatelů. METI tedy došlo v roce 2006 k usnesení pěti cílů, které má Japonsko do roku 2030 splnit. Jednalo se o dosáhnutí alespoň 30% nárůstu efektivnosti ve využití energie – především šlo o vyšší úspory energie, o snížení podílu ropy na energetickém mixu Japonska z 50 procent na méně než 40 procent, o zredukování energetické závislosti dopravního sektoru na ropných produktech z téměř 100 procent na 80 procent, o udržení podílu jaderných elektráren na celkové produkci elektřiny na úrovni 30–40 procent a o zvýšení podílu japonských ropných společností v zahraničí na celkovém importu surové ropy do Japonska z 15 % na 40 procent.[25]

            V roce 2010 se japonská vláda ještě rozhodla výše zmíněné cíle trochu upravit, když k nim přidala další konkrétní cíle, které bychom mohli označit za ambiciózní: zdvojnásobení míry energetické soběstačnosti z 18 procent na 40 procent a zvýšení podílu dodávek fosilních paliv japonskými společnostmi na celkovém importu z 26 procent na 50 procent.[26] Tím by se měla navýšit soběstačnost Japonska na 70 procent. Mimo jiné cílem vlády také bylo navýšit míru využití jaderných elektráren z 61,5 procent v roce 2010 na 90 procent do roku 2030. A samozřejmě také snížení emisí oxidu uhličitého – na tomto cíli se v průběhu let od jeho vyhlášení nic nezměnilo.[27]

            Zdroji pro výrobu elektrické energie roku 2010 byly zemní plyn (26,9 procent z celkové výroby), uhlí (26,8 procent z celkové výroby), jaderná energie (25,8 procent z celkové výroby), ropa (8,2 procent z celkové výroby) a obnovitelné zdroje (12,3 procent z celkové výroby).[28] Ale procentuální zastoupení se mělo brzy změnit, kvůli rozmaru přírody.

Havárie JE Fukušima

Signifikantní datum pro jadernou energetiku značí 11. březen 2011, kdy Japonsko zasáhlo mimořádně silné zemětřesení, které způsobilo vlny cunami. Došlo k destrukci celých měst, k poničení infrastruktury a ke ztrátě kontaktu zasažených oblastí se zbylým světem. Zasaženy byly také čtyři jaderné elektrárny[29], z nichž nejhorší následky nesla jaderná elektrárna Fukušima I.

            Přestože po první známce seizmické aktivity došlo k zastavení štěpné reakce a po odstřihnutí elektrárny od rozvodné sítě k automatickému spuštění dieselových generátorů, aby se odvádělo zbytkové teplo z reaktorů, nezabránilo se havárii. Do této chvíle byla situace stabilizovaná, ale elektrárnu zasáhla vlna cunami. Ta zaplavila elektrárnu a zničila záložní generátory. V důsledku ztráty elektrické energie a nedostatečné připravenosti provozovatelů na takovou situaci docházelo postupně ke ztrátě záložních systémů chlazení. Po nárůstu teploty palivových proutků došlo k obnažování a tavení paliva, explozi vodíku, požáru a unikání radioaktivní vody a štěpných produktů.[30]

            Havárie měla dopad na životní prostředí – znehodnocení zemědělské půdy či omezení rybolovu v blízkosti elektrárny. To má za následek nedůvěru k místním produktům, přestože naměřené hodnoty radiace jsou pod pro zdraví nebezpečnými hodnotami. Dopad na obyvatelstvo bylo spíše než fyzického rázu psychické, nejhůře na tom byli obyvatelé městečka Hirono trpící posttraumatickým stresovým syndromem.[31] Největší vliv měla havárie na jadernou energetiku Japonska; došlo k postupnému odstavení všech reaktorů, ke zpřísněným kontrolám všech jaderných elektráren a zrušení výstavby plánovaných reaktorů. Kvůli uzavření reaktorů došlo ke změně v energetickém mixu Japonska, zvětšil se podíl elektráren na fosilní paliva. Například v roce 2012 Japonsko zaplatilo za dovoz paliva 1,1 biliardy jenů.[32]

            Havárie měla velký dopad na energetickou politiku. Těsně po havárii byl celý svět ohromen, že se něco takového může stát ve vyspělém státě, jako je Japonsko, a tak došlo k debatám, zda je jaderná energie opravdu budoucností na poli energetiky. Mnoho zemí se rozhodlo pro přísnější kontroly, které okamžitě provedlo, a pro případné odstavení nejstarších jaderných elektráren.  Netýkalo se to jen států, které jsou blízkými sousedy Japonska, ale nehoda se dotknula jaderné politiky i mnohem vzdálenějších států. Například Německo se po fukušimské havárii rozhodlo pro úplné odstoupení od jaderné energie.

Pátá fáze: energetická politika po havárií jaderné elektrárny Fukušima daiiči

Je určitě jasné, že havárie JE Fukušima daiiči zatřásla plánem, který japonská vláda měla vytyčený na rok 2030, a společnost po katastrofě byla jednoznačně pro odklon od jádra. Odpor k ní byl tak silný, že se i vláda rozhodla přehodnotit dosavadní plány a od atomové energie odstoupit. Přestože do 90. let do roku 2010 stoupla podpora jaderné energie o 10 procent[33], již v červnu 2011 v anketě Asahi Šinbun 74 procent dotázaných bylo pro naprosté opuštění využívání atomové energie.[34] Následně vláda Kana Naota potvrdila, že má v plánu ve střednědobém až dlouhodobém časovém horizontu zredukovat závislost na jaderné energii.

            O rok později vydala tři varianty zastoupení atomové energie v energetickém mixu k posouzení veřejnosti, která měla dát najevo, jaký ze scénářů se jí nejvíce líbí. Jedna se o Nulový scénář, Patnáctiprocentní scénář a Dvaceti až dvacetipětiprocentní scénář. U Nulového scénáře mělo dojít k úplnému opuštění jaderné energie a podíl obnovitelných zdrojů měl stoupnout na 35 procent. U Patnáctiprocentního scénáře měl být podíl jaderné energie 15 procent a podíl obnovitelných zdrojů 30 procent. U Dvaceti až dvacetipětiprocentního scénáře měl být podíl jaderné energie 20-25 procentní a podíl obnovitelných zdrojů 25-30 procentní.[35] Přes všechna očekávání nejvíce se veřejnosti zalíbila varianta s nulovým podílem jaderné energie v energetickém mixu, což se samozřejmě vládě nelíbilo a argumentovala, že průzkum byl předpojatý, neboť se jí nelíbilo, že by měla prosadit řešení, ve kterém není zastoupení atomová energie.

            Přestože došlo k postupnému odstavení všech 54 jaderných elektráren a jejich důkladné prohlídce a údržbě, začaly se do provozu vracet až v srpnu 2015, neboť i když se o jejich znovuzapojení pokusila vláda dříve, setkala se s takovým odporem veřejnosti, že to musela odložit.[36] Na základě toho muselo Japonsko hledat alternativní zdroje, které našlo ve fosilních palivech, které muselo začít dovážet ve velkém. Nahrazení tohoto zdroje vyšlo Japonsko na 250 miliard dolarů – tolik muselo zaplatit za dovezená fosilní paliva, především ropu, navíc.[37] To samozřejmě mělo dopad na energetickou bezpečnost Japonska – nedostatek vlastních zdrojů a velká závislost udělala ze země s vysoce sofistikovaným energetickým mixem zemi závislou na dodávkách a tedy i více zranitelnou. Zároveň také země, například Čína a Indie, mohou vnímat vyšší spotřebu ropy Japonskem jako ohrožení jejich zájmů, neboť se může stát, že dodavatel upřednostní Japonsko nad zmíněnými zeměmi a ty si budou muset hledat dodavatele jinde. Vhledem k tomu, že Japonsko nechce, aby ostatní země přemýšlely tímto způsobem, snaží se o nejrychlejší nahrazení nově dovážených fosilních paliv nahradit obnovitelnými zdroji a v posledních dvou letech se snaží navrátit do chodu i jaderné elektrárny. Na začátku tohoto roku byly v provozu již čtyři jaderné reaktory a o dalších se uvažovalo, že by mohly přijít do provozu během tohoto roku.[38] Díky tomu může japonsko opět nastoupit na cestu snižování produkce oxidu uhličitého, neboť se japonská vláda znovu vrátila k myšlence vyššího zastoupení jaderné energie v energetickém mixu – předpokládá se, že v roce 2030 by atomová energie měla mít 20-22 procentní podíl na výrobě elektřiny.[39] Nový plán také říká, že do roku 2030 by mělo dojít k 26 procentnímu poklesu emisí oxidu uhličitého oproti roku 2013 a v rámci dlouhodobějších cílů, které si vláda vytyčila, by do roku 2050 mělo dojít až o poloviční snížení emisí.[40] Což znamená, že by měla poklesnout i závislost na dovozu fosilních paliv ze zahraničí (vyjma zemního plynu, který je v Japonsku považován za čistou energii). Můžeme tedy očekávat, že energetický mix Japonska opět bude považován za jeden z nejvíce sofistikovaných na světě a zároveň poklesne japonská zranitelnost – bude mít dostatek energetických surovin, aniž by bylo na jedné více závislé či na určitém dodavateli. Ale to je teprve otázka budoucnosti.

Závěr

V práci jsme si popsali, co je to energetická bezpečnost a jaké dva nejrozšířenější koncepty na akademickém poli existují a jak k ní přistupují. Také jsme si vysvětlili, jaké vývojové fáze měla japonská energetická politika, jak se měnila a proč. Největším zásahem do ní byla havárie jaderné elektrárny Fukušima daiiči, kterou jsme si také zevrubně popsali. Práce končila současnou fází a směřováním Japonska k bezemisní energii, kterou je velmi obtížné po havárii opět nastartovat, neboť se počítalo s větším podílem jaderné energie na energetickém mixu, ale můžeme sledovat, že se vláda této myšlenky zcela nevzdala a ani veřejnost již není tak striktně proti ní, jako byla těsně po havárii. Bohužel Japonsko má potíže s nedostatkem volné plochy, a tak zavádění obnovitelných zdrojů nebude tak snadné, jak by se mohlo zdát. Začalo se například uvažovat o tom, že by fotovoltaické elektrárny umisťovaly na vodních plochách, ale to by mělo negativní ekologické dopady. Japonsko má tedy před sebou velkou výzvu, pokud se chce stát co nejméně závislým státem na dovozu strategických energetických surovin ze zahraničí.

---

[1]Viz International Energy Agency: What is energy security? [https://www.iea.org/topics/energysecurity/subtopics/whatisenergysecurity/].

[2]Viz Ministerstvo průmyslu a obchodu: Energetická a surovinová bezpečnost. [http://www.mpo.cz/hledani.html?searchtext=energetick%E1%20a%20surovinov%E1%20bezpe%E8nost&lid=1&categid=10&subcateg=1&pg=7g]

[3] Viz DANNREUTHER, Roland. 2003. „Asian Security and China´s Energy Needs.“ International Relations of the Asia-Pacific, č. 3, 197-219.

[4] Viz ANDREWS-SPEED, Philip; DANNREUTHER, Roland. 2011. China, Oil and Global Politics. Oxford: Taylor and Francis, str. 38.

[5] Viz LUFT, Gal; KORIN, Anne. 2009. „Realism and Idealism in the Energy Security Debate.“ In: Energy Security Challenges fort he 21st Century: A Reference Handbook (Contemporary Military, Strategic, and Security Issues). Ed. Luft Gal. 2009. Santa Barbara: Praeger, 335-349.

[6] Kladou důraz na liberalizaci domácích trhů a snaží se o vylepšení kooperace v mezinárodních vztazích a toku informací.

[7] Viz DANNREUTHER, Roland. 2003.

[8] Viz LUFT, Gal; KORIN, Anne. 2009.

[9] Blízké vztahy jsou míněny ať již v podobě ekonomické spolupráce, tak i v podobě různých investic či mezinárodní pomoci.

[10] Viz DANNREUTHER, Roland. 2003.

[11] Japonsku brání v uplatňování důsledného strategického přístupu jeho mezinárodní závazky a také její ekonomická situace, kvůli které nemá dostatečné finance, které jsou nutné při uplatňování toho způsobu.

[12] Tamtéž.

[13] Tato kapitola je vypracována na základě Surrey, J., 1974. Japan's uncertain energy prospects: the problem of import dependence. Energy Policy, 2(3), s. 204–230 a Murota, Y., Yano, Y., 1993. Japan's Policy on Energy and the Environment. Annu. Rev. Energy. Environ., 18(1), s. 89–135 pokud není uvedeno jinak.

[14] Viz KOĎOUSKOVÁ, Hedvika; KUCHYŇKOVÁ, Petra; LESHCHENKO, Anna; JIRUŠEK, Martin. Energetická bezpečnost asijských zemí a Ruské federace. Brno: Muni press, 2014, str. 69.

[15] Viz ROŠTÍNSKÝ, Jakub. Energetická politika Japonska: vnitřní a vnější dopady. Praha: VŠE, 2014, str. 10.

[16] Viz An Analysis of All Industrial Activities: The Third Quarter of 2002. In: METI. [http://www.meti.go.jp/english/statistics/bunseki/pdf/h2a42120e.pdf].

[17] Viz Statistics. In: International Energy Agency. 2015. [http://www.iea.org/countries/membercountries/japan/statistics/].

[18] Tamtéž.

[19] Viz Kjótský protokol k rámcové úmluvě Organizace spojených národů o změně klimatu. In: Ministerstvo životného prostředí. [http://www.mzp.cz/C1257458002F0DC7/cz/kjotsky_protokol/$FILE/OMV-cesky_protokol-20081120.pdf].

[20] Viz Dauvergne, P., 1993. Nuclear Power Development in Japan: "Outside Forces" and the Politics of Reciprocal Consent. Asian Survey, Vol. 33(6), s. 576–591.

[21] Viz DUFFIELD, J.; WOODALL, B. 2011. Japan's new basic energy plan. In: Energy Policy, Vol. 39(6), s. 3741–3749.

[22] Viz Basic Act on Energy Policy. In: Japanese Law Translation Database System. [http://www.japaneselawtranslation.go.jp/law/detail/?vm=04&id=123&re=02].

[23] Tamtéž.

[24] Viz ROŠTÍNSKÝ, Jakub. Energetická politika Japonska: vnitřní a vnější dopady. Praha: VŠE, 2014, str. 16.

[25] Tamtéž, str. 17.

[26] Tamtéž.

[27] Viz IAEA Annual Report 2010. In: International Atomic Energy Agency. [https://www.iaea.org/sites/default/files/publications/reports//anrep2010_full.pdf].

[28] ROŠTÍNSKÝ, Jakub. Energetická politika Japonska: vnitřní a vnější dopady. Praha: VŠE, 2014, str. 22-3.

[29] Fukušima I, Fukušima II, Onagawa, Tokai.

[30]Viz WAGNER, Vladimír.  Japonsko: přírodní katastrofa zasáhla čtyři jaderné elektrárny. [http://www.osel.cz/5627-japonsko-prirodni-katastrofa-zasahla-ctyri-jaderne-elektrarny.html].

[31] Viz WAGNER, Vladimír.  Fukušima po čtyřech letech od havárie. [http://www.osel.cz/8103-fukusima-po-ctyrech-letech-od-havarie.html].

[32] Viz Japan is the world's largest liquefied natural gas importer, second largest coal importer, and third largest net oil importer. [https://web.archive.org/web/20141229140913/http://www.eia.gov/countries/cab.cfm?fips=JA].

[33] Viz OECD. Public Attitudes to Nuclear Power. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Paříž, 2010.

[34] Viz JAIF. Trend of Public Opinions on Nuclear Energy after Fukushima Accident (March 11) Japan 2011. [http://www.jaif.or.jp/english/news_images/pdf/ENGNEWS02_1312778417P].

[35] Viz MCLELLAN, B.; ZHANG, Q.; UTAMA, N.; FARZANEH, H.; ISHIHARA, K. 2013. Analysis of Japan's post-Fukushima energy strategy. In: Energy Strategy Reviews. 2(2), s. 190-198.

[36] Viz THE ASAHI SHIMBUN "ANALYSIS: Future of nuclear energy still clouded even as all reactors go offline. ". In: Asahi shimbun. [http://ajw.asahi.com/article/0311disaster/fukushima/AJ201309150020].

[37] Viz Japan is the world's largest liquefied natural gas importer, second largest coal importer, and third largest net oil importer. [https://web.archive.org/web/20141229140913/http://www.eia.gov/countries/cab.cfm?fips=JA].

[38] Viz WAGNER, Jiří.  Fukušima po pěti letech. In: Osel. 7. března 2016. [http://www.osel.cz/8737-fukusima-i-po-peti-letech.html].

[39] Tamtéž.

[40] Tamtéž.