Úvod
Přestože je Japonsko
třetím největším spotřebitelem energie na světě, nemá žádné významné zásoby
ropy a zemního plynu, je tedy z více jak tří čtvrtin závislé na dovozu
energie. Soběstačnost má zhruba na úrovni 17 procent. Před rokem 2011 sázelo
především na jadernou energii a snižovalo počet elektráren na uhlí. Jenomže pak
došlo k přírodní katastrofě a východní pobřeží zasáhla vlna cunami, která
zapříčinila poškození elektrárny ve Fukušimě a následný výbuch dvou reaktorů.
Tím se Japonsko zaleklo atomové energie a veřejnost byla zcela proti jejímu
používání. Jaká je ovšem situace dnes? V následujícím textu se podíváme na
japonskou energetickou bezpečnost před a po havárii fukušimské jaderné
elektrárny a vysvětlíme si strategii, kterou Japonsko používá pro uhájení své
energetické bezpečnosti a která je považována za jednu z nejkomplexnějších
na světě. Cílem této práce tedy popsat energetickou politiku Japonska a jak se
vyvíjela po roce 2011 – budeme zkoumat, zda v ní došlo k nějakým
významnějším změnám a jak se v ní promítla nechuť veřejnosti
k využívání jaderné energie. V rámci toho se budeme zabývat
energetickou politikou, jakou Japonsko vedlo od 2. poloviny minulého století,
neboť zde byly položeny hlavní kameny, na kterých Japonsko staví dodnes.
V práci si také vymezíme pojem energetická bezpečnost na základě dvou
přístupů.
Surovinová a energetická bezpečnost
Surovinová a energetická
bezpečnost je důležitým tématem na poli jak politickém, tak bezpečnostním,
jedná se totiž o zásadní faktor světového i státního rozvoje. Bez zajištěného
přístupu k energiím a surovinám nelze v dnešním světě obstát, a tak
stát musí zaručit, že se k nim lze dostat bezpečně, stabilně a ekonomicky
přístupně, aby mohl čelit konkurenci v podobě rostoucího počtu globálních
hráčů. Co to ale energetická a surovinová bezpečnost je?
Podle
Mezinárodní energetické agentury (IEA) lze pojem energetické bezpečnosti
definovat následovně: „Jedná se o přístup
k dostatečnému množství spolehlivé energie za přijatelnou cenu a s ohledem
na životní prostředí.“[1]
Širší pojetí surovinové a energetické bezpečnosti, než jaké nám poskytla IEA,
můžeme podle Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky definovat jako „zajištění přístupu k dostatečnému množství
surovin a energie, přičemž tento přístup je podmíněn na zdrojové straně
diverzifikací zdrojů, zdrojových teritorií a diverzifikací přepravních cest a
na straně výroby a spotřeby zajištěním spolehlivé, kapacitně dostatečné a
přiměřeně zálohované technické infrastruktury včetně kvalifikované obsluhy a
zásob strategických komodit“[2].
A tak bychom mohli pokračovat ještě velmi dlouho, neboť energetická a
surovinová bezpečnost nemá jen krátkou a dlouhou definici – v podstatě si
ji každý hráč na mezinárodním poli může definovat jinak a i různé mezinárodní a
bezpečnostní přístupy ji mohou definovat různě.
Výše zmíněné
definice bychom mohli přiřadit ke směrům realismus (strategický přístup) a
liberalismus (tržní přístup). Podle Dannreuthera[3]
žádný ze států nezastává čistě strategický či tržní přístup, ale jejich
kombinaci. Pokud bychom se tedy chtěli zabývat energetickou politikou nějakého
státu, můžeme například zjišťovat, zda u něj převažuje spíše tržní nebo
strategický přístup. Přesto je pojem energetická bezpečnost v praxi složitý a
každý stát si ji definuje jinak – podle svých potřeb. Ne všechny státy totiž
vyvážejí a naopak dovážejí stejné energetické suroviny ve stejném množství.
Proto jejich konkrétní energetická politika odráží jejich pojem energetické
bezpečnosti, musejí totiž dbát na mix geografických, politických, vojenských,
ekonomických a sociálních faktorů a tento mix bude mít každý stát jiný – ať už
s důrazem na tržní nebo strategický přístup k energetické
bezpečnosti.[4]
Jak již bylo
zmíněno výše, tržní přístup se řadí liberalistické tradici v mezinárodních
vztazích (případně k liberálně-idealistické). Zastánci této tradice věří, že
trh se „o všechno postará“. Participanti na energetických trzích jsou
považování za racionální členy orientovaní především na maximalizaci profitu.
Proto „energetičtí liberalisté“ tvrdí, že by trhy měly být ponechány jejich
vlastnímu osudu, že by se do jejich fungování nemělo nijak zasahovat. Pokud
dojde ke zvýšení ceny nějaké komodity, tak to není považováno za hrozbu, ale
za důsledek snížení poptávky a zvýšení efektivity.[5]
Mezi státy, které spíše prosazují tržní přístup, můžeme zařadit země Evropské
unie a s jistým ohledem i Spojené státy americké[6].[7]
Na druhou stranu
strategický přístup se řadí k realistické tradici, který je skeptický k schopnosti
trhů zajistit dostatečné a dlouhodobé dodávky energetických surovin. Tato
skepse vychází především z toho, že dvě třetiny světových ropných zásob
spadají pod národní vlády, které rozhodují nejen o ceně surovin, ale také o
tom, se kterou zemí budou obchodovat a jak moc. Mohou to tedy využít jako
nástroj politického nátlaku. Státy tudíž nezajímají potřeby trhu či
mezinárodního společenství, ale jejich vlastní národní zájmy, podle kterých
vytvářejí svou surovinovou a energetickou politiku.[8]
Tento přístup se především zaobírá nejistotou pramenící z náhlého
přerušení dodávek energetických surovin. Nabádá tedy ke zvyšování produkce doma
i v zahraničí, kde k tomu dochází prostřednictvím domácích
společností, jež mají výhradní právo na těžbu. Země by se také měly zaměřovat
na vytváření blízkých vazeb s těmi státy, se kterými obchoduje na trhu
s energetickými surovinami[9].
Aby si země takové vazby zajistila, měla by k tomu využít všech možných
dostupných prostředků.[10]
Mezi státy, které spíše prosazují strategický přístup, můžeme zařadit Čínskou
lidovou republiku a v jisté míře i Japonsko[11].[12]
V následující kapitole se podíváme, jakou energetickou politiku zastávalo
a zastává právě Japonsko.
Energetická politika Japonska[13]
Energetická politika
Japonska se vyvíjela již od počátku éry Meidži (1868-1912). Na začátku 20.
století můžeme mluvit o poměrně dravé energetické politice. Japonsko samo je
chudé na vlastní přírodní zdroje, a tak je nuceno je dovážet. Aby se tomu
vyhnulo, od začátku minulého století do konce druhé světové války násilně
zabíralo území a jedním z důvodů byl i přístup k surovinám, které
samo nemělo. Po válce a stabilizaci japonské ekonomiky (odklon od válečné k
tržní) se změnila i energetická politika. Poválečné období můžeme rozdělit do
čtyř fází. První fáze spadá do rychlého ekonomického růstu, tzv. japonského
hospodářského zázraku, 1955–1970. Druhou fázi můžeme datovat mezi lety 1970–1985,
do které spadají dvě ropné krize, a formuje se v ní nová energetická
politika. Třetí fáze je od roku 1985 do začátku nového tisíciletí. Čtvrtá fáze
spadá do prvního desetiletí 21. století. Z Japonska je již ekonomická
velmoc a začíná se soustředit na globální problémy a životní prostředí. Poslední
fázi můžeme datovat od roku 2011, kdy došlo k havárii jaderné elektrárny
Fukušima daiiči.
První čtyři fáze si jen krátce shrneme a zdůrazníme to
nejdůležitější, co se v dané fázi mělo vliv na energetickou politiku
Japonska, případně zda se nějakým způsobem změnila a jak. Nejvíce se budeme
soustředit na energetickou politiku v 21. století a především na její
změnu po havárii jaderné elektrárny Fukušima daiiči, kterou si také rozebereme.
První fáze v letech 1955–1970
V této fázi začíná
Japonsko ekonomicky růst, proto není divu, že se kryje s tzv. hospodářským
zázrakem, za který Japonci mohou být vděčni především bipolárnímu rozdělení
světa a válce na Korejském poloostrově v letech 1950-1953. Vzhledem
k tomu, že Spojené státy potřebovaly mít z Japonska silného spojence,
opustili prvotní představy, ve kterých se mělo Japonsko ještě dlouho dobu
ekonomicky a technologicky vyvíjet, a v podstatě povolily přechod od uhlí
k ropě, což byl jeden z kroků, jenž pomohl nastartovat hospodářský zázrak.[14]
V praxi to znamenalo, že došlo k rozvoji energeticky náročných
odvětví (těžký průmysl, zpracovatelský průmysl, železo-ocelářský průmysl a
další) a změnil se podíl ropy a uhlí u celkové spotřeby primární energie.
Na začátku této fáze byl podíl uhlí 48,3 procent, ale již v roce 1970
klesl na 21,3 procent. Podíl ropy naopak vzrostl z 16,7 procent na 69,9 procent.
Tento trend můžeme pozorovat i u zdrojů výroby elektrické
energie. Na začátku zkoumané fáze největší podíl na výrobě elektřiny měly vodní
elektrárny a to ze sedmdesáti čtyř procent z celkového podílu. O patnáct
let později podíl vodních elektráren klesl na dvacet dva procent. Naopak
tepelné elektrárny v polovině padesátých let se podílely na výrobě
elektřiny z dvaceti šesti procent a v roce 1970 již tento podíl činil
sedmdesát šest procent.
K těm to skutečnostem a vzhledem k tomu, že
Japonsko samotné je na nerostné suroviny velmi chudé, vzrostla závislost na
importu těchto surovin. V Japonsku v této fázi rostla poptávka po
energiích, a tak vláda v roce 1958 zavádí politiku, která preferuje levnou
energii, díky čemuž nebude brzděn ekonomický rozvoj Japonska. Tato politika
měla kromě jiného za následek zrušení ochrany domácí těžby, což znamenalo, že
se země stala zranitelnější vůči vlivům zvnějška. Závislost na importu
energetických surovin se zvýšila z jednadvaceti procent v 50. letech
na jednadevadesát procent na konci první fáze. Můžeme tedy tvrdit, že během
první fáze je prudký ekonomický rozvoj kryt a podporován dovozem levné ropy a
velmi poklesla energetická soběstačnost Japonska. Co ovšem mluví pro to, že
japonská vláda nejednala bez rozmyslu, je plán, ve kterém vláda počítá
v dlouhodobém horizontu s využíváním jaderné energie. Přesto první
fáze končí velkou závislostí na dodávkách ropy ze zahraničí.
Druhá fáze v letech 1970–1985
V 60. letech měla
japonská vláda pocit, že je jejich energetická politika bez rizik. Ekonomická
situace se rychlým tempem zlepšovala a ona dokázala zajistit přísun levných
surovin ze zahraničí. V té době se nepřemýšlelo nad tím, že by levná
ropa mohla někdy dojít, a tak podzim roku 1973 byl pro Japonsko velkým šokem. Organizace
zemí vyvážejících ropu (OPEC) záměrně zhruba o pět procent snížila produkci
ropy, a zároveň navýšila cenu za barel ze tří amerických dolarů na pět,
následující rok cena vyskočila hned na dolarů dvanáct. Japonsko první ropná
krize velmi zasáhla, neboť z Blízkého východu dováželo až devadesát
procent celkové spotřeby ropy. Projevila se například na negativním růstu
reálném hrubém domácím produktu, čímž skončila doba rychlého vývoje ekonomiky.
Japonská vláda se proto okamžitě rozhodla řešit nastalou
situaci hledáním nových alternativ, jež by z co největší části nahradily
ropu. Takovými alternativami se stal zemní plyn a jaderná energie. Během druhé
fáze tak dochází k poklesu podílu ropy na celkové spotřebě primární
energie o čtrnáct a půl procenta Tento pokles vyrovnal nárůst podílu výše
zmiňovaných alternativ. Podíl jaderné energie vzrostl z pouhého 0,4 procent
na 9,1 procent a podíl zemního plynu narostl z 2,7 procent na 9,7 procent.
Tím bylo docíleno i toho, že energetická závislost klesla z předchozích jednadevadesáti
procent na osmdesát čtyři procent v roce 1985.[15]
Je to právě tato druhá fáze, ve které se Japonsko naučilo
efektivně využívat zemní plyn. Vzhledem k tomu, že je Japonsko ostrovní
země, nemá na své půdě žádné ropovody, skrze které by mohlo dopravovat zemní
plyn v plynném skupenství, musí ho tedy dovážet po moři. Ale převážet ho
v plynném skupenství by bylo neefektivní, neboť v kapalném mám mnohem
menší objem. Na těžebních polích je tedy plyn zmražen na -162 °C a dochází
k jeho zkapalnění a převozu do Japonska. Zde opět dochází k přeměně
z tekutého skupenství na plynné, při čemž uniká chlad, který je také
zužitkován – používá se v mrazírnách postavených hned u přístavů, do
kterých lodě s tímto nákladem plují.[16]
Na druhou stranu jaderná energie dostává důležitější
slovo při výrobě elektřiny. Přestože na primárním podílu výroby energií zaujímá
o trochu víc než devět procent, ve výrobě elektrické energie má jádro
podíl dvacet čtyři procent. V této době také vrcholí první protesty proti
jaderným elektrárnám, které se nevyhnuly ani Japonsku. V návaznosti
na havárii americké jaderné elektrárny Three Mile Island v roce 1979,
začala společnost negativně vnímat jadernou energii a dokonce toto hnutí podalo
žalobu na zrušení oprávnění výstavby jaderných reaktorů. To ztížilo výstavby
plánovaných jaderných elektráren a jaderný průmysl se nerozvíjel tak rychle,
jako bylo původně plánováno. Přesto v tomto odvětví viděla vláda
budoucnost, a tak se snažila o vylepšení image jádra.
Můžeme tedy říci, že druhá fáze dala Japonsku pořádnou
lekci, díky které začalo více promýšlet energetickou politiku a diverzifikovat
svůj energetický mix. Od této fáze začíná tato politika nabírat směr a podobu,
jakou ji známe dnes. Začala být sofistikovanější. Díky/kvůli ropné krizi si
také Japonsko uvědomilo svou slabinu v podobě velké závislosti na dodávkách
surovin ze zahraničí a začíná se zaměřovat na zvýšení energetické
soběstačnosti. Proto japonská vláda sází na jadernou energii.
Třetí fáze v letech 1985–začátek nového tisíciletí
I ve třetí fázi
japonská vláda stále pokračuje s energetickou politikou, kterou nastolilo
ve fázi předchozí – snaží se o nahrazování ropy jadernou energií a zkapalněným
zemním plynem. Podíl jádra na primární spotřebě energie v roce 2000
vzrostl na 12,9 procent a podíl LNG na 13,7 procent, naopak podíl ropy se
snížil na padesát procent.
Tato situace se
samozřejmě odrazila i v sektoru na výrobu elektřiny, kde během
devadesátých let minulého století došlo k velkému snížení podílu ropy z dvaceti
osmi procent na třináct procent. Naopak došlo k navýšení podílu uhlí na
výrobě elektřiny, který se vyšplhal ze čtrnácti procent na začátku třetí fáze
na dvacet dva procent v roce 2000. V témže roce ovšem podíl jaderných
elektráren dělal třicet procent a i podíl LNG tříprocentně vzrostl na dvacet
čtyři procent z celkového podílu. Stále tedy pokračuje politika
nahrazování ropy jinými zdroji, kdy můžeme spatřovat, že kromě LNG a jádra se
Japonsko začalo opět vracet k uhlí. Což může působit zvláštně, neboť to
byly právě 90. léta, kdy se Japonsko snažilo více a efektivněji potýkat s
emisemi oxidu uhličitého.
Již od 80. let
můžeme v Japonsku spatřovat snahy o řešení environmetálních problémů a
tyto snahy se během několika málo let rozrostly do globálních rozměrů. Není
proto nic udivujícího, že v roce 1988 vzniká Mezivládní panel pro změny
klimatu, jehož náplní je úsilí na potlačení globálního oteplování.
Vzhledem k tomu, že v roce 1990 bylo Japonsko na čtvrtém místě
v produkci emisí,[17]
tak vydalo Akční plán, ve kterém prohlásilo, že v roce 2000 nepřesáhnout
hodnoty emisí ty, které byly naměřeny v roce 1990. Bohužel tento plán se
nepodařilo dodržet, protože emise vzrostly o necelých patnáct procent.[18]
Zároveň se v roce 1997 připojuje ke Kjótskému protokolu, který vycházel z Rámcové
úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu (UNFCCC), ve kterém se
zavázalo, že sníží emise skleníkových plynů o šest procent oproti úrovni
z roku 1990.[19]
Protokol vstoupil v platnost v roce 2005, ale v roce 2012
vypršelo první období, po kterém byl stanoven nový cíl smlouvy, a protokol měl
být opět prodloužen. K tomu Japonsko již nepřistoupilo, neboť jej považuje
za neúčinný. Přesto vláda od 90. let počítá s větším nahrazením ropy
a uhlí jádrem a LNG (podle standardů japonské vlády je energie z LNG
považována za čistou čili bezemisní) do roku 2010.
Se
sektorem jaderné energie je ve třetí fázi spojena další, tentokrát mnohem
rozsáhlejší havárie jaderné elektrárny v Černobylu. V roce 1986, kdy
k havárii došlo, se v japonské společnosti prudce změnila nálada a
narostly obavy z užívání jaderné energie. Bylo to právě v těchto
letech, kdy poprvé převažovali odpůrci nad zastánci jádra. Různá hnutí se
rozšířila z okolí jaderných elektráren do širokého okolí, především do
větších měst, a dokázala zapříčinit i zpoždění výstavby nových elektráren. Tato
hnutí spolu s naladěním japonské společnosti dokonce přispěly k tomu,
že společnosti přecházely od výstavby nových elektráren raději k výstavbě
elektráren tepelných, protože pro ně bylo snazší najít lokalitu (kvůli
protestům a neochotě prodeje pozemků).[20]
Třetí fázi tedy
můžeme shrnout jako stabilního pokračovatele té druhé – stále se japonská vláda
snaží nahradit ropu jinými zdroji a tím více diverzifikovat energetický mix.
Kromě jádra a LNG nám u výroby elektřiny vzrostlo i procentuální zastoupení
spotřeby uhlí, ale v této fázi se již počítá s tím, že spotřeba uhlí
výhledově klesne, aby se snížili emise skleníkových plynů – na což v této
fázi vláda začala velmi dbát, ačkoliv v praxi se jí moc její představy
plnit nevedou. I přes jistou nelibost společnosti k jaderným elektrárnám
se dál vládě daří navyšovat podíl jaderné energie na celkové primární spotřebě
energie. Díky dílčím úspěchům a velkým plánům vidí japonská vláda budoucnost
energetické bezpečnosti ve velmi dobrém světle.
Čtvrtá fáze: energetická politika před havárií jaderné elektrárny Fukušima daiiči
Na začátku 21. století
se japonská vláda rozhodla pro vytvoření nových zákonů, které měly vytvořit
komplexní energetickou strategii. Toto rozhodnutí například pocházelo i
z tehdejších obav z globálního oteplování.[21]
V červnu roku 2002 přijala Základní zákon o energetické politice, který vymezil
tři základní pilíře budoucí japonské energetiky: zajištění stabilních a cenově
dostupných dodávek energie, ochrana životního prostředí a využití tržních
mechanismů – liberalizace a deregulace energetického trhu.[22]
Zákon také definuje, jaké role kdo zaujímá a jaké má povinnosti v rámci
energetické bezpečnosti a také vládě nařizuje, aby formulovala Základní
energetický plán, tak aby splňoval tři výše zmíněné pilíře.[23]
Ministerstvo ekonomie, obchodu a průmyslu (METI) dostalo za úkol tento zákon
vytvořit a v listopadu roku 2003 to opravdu splnilo. Hlavní body plánu
plánovaly „podporovat jadernou energii a
stabilně představovat nové zdroje energie, posílit strategické snahy o
zajištění stabilních dodávek ropy a jiných energetických zdrojů, být lídrem ve
formulaci efektivního mezinárodního rámce pro posílení opatření na úsporu
energie a vypořádání se se změnou klimatu.“[24]
Parlamentem tento návrh s jistými úpravami byl schválen na začátku roku
2007.
Vzhledem k tomu, že na světovém trhu docházelo k
změnám v mezinárodní energetické struktuře poptávky a nabídky, bylo METI nuceno
poupravit státní strategii na poli energetické bezpečnosti. Především začalo
pociťovat energetické potřeby rychle se rozvíjejících zemí v Asii,
především Číny a Indie, které vyvrcholily roku 2008, kdy se například
z Číny stala země dovážející energetické suroviny, již tedy přestala být
zemí, která je vyváží, a začala tak konkurovat Japonsku u dodavatelů. METI tedy
došlo v roce 2006 k usnesení pěti cílů, které má Japonsko do roku
2030 splnit. Jednalo se o dosáhnutí alespoň 30% nárůstu efektivnosti ve využití
energie – především šlo o vyšší úspory energie, o snížení podílu ropy na
energetickém mixu Japonska z 50 procent na méně než 40 procent, o zredukování
energetické závislosti dopravního sektoru na ropných produktech z téměř 100
procent na 80 procent, o udržení podílu jaderných elektráren na celkové
produkci elektřiny na úrovni 30–40 procent a o zvýšení podílu japonských
ropných společností v zahraničí na celkovém importu surové ropy do
Japonska z 15 % na 40 procent.[25]
V roce 2010 se japonská vláda ještě rozhodla výše
zmíněné cíle trochu upravit, když k nim přidala další konkrétní cíle,
které bychom mohli označit za ambiciózní: zdvojnásobení míry energetické
soběstačnosti z 18 procent na 40 procent a zvýšení podílu dodávek fosilních
paliv japonskými společnostmi na celkovém importu z 26 procent na 50 procent.[26]
Tím by se měla navýšit soběstačnost Japonska na 70 procent. Mimo jiné cílem
vlády také bylo navýšit míru využití jaderných elektráren z 61,5 procent
v roce 2010 na 90 procent do roku 2030. A samozřejmě také snížení emisí
oxidu uhličitého – na tomto cíli se v průběhu let od jeho vyhlášení nic
nezměnilo.[27]
Zdroji pro výrobu elektrické energie roku 2010 byly zemní
plyn (26,9 procent z celkové výroby), uhlí (26,8 procent z celkové
výroby), jaderná energie (25,8 procent z celkové výroby), ropa (8,2
procent z celkové výroby) a obnovitelné zdroje (12,3 procent
z celkové výroby).[28]
Ale procentuální zastoupení se mělo brzy změnit, kvůli rozmaru přírody.
Havárie JE Fukušima
Signifikantní datum pro
jadernou energetiku značí 11. březen 2011, kdy Japonsko zasáhlo mimořádně silné
zemětřesení, které způsobilo vlny cunami. Došlo k destrukci celých měst,
k poničení infrastruktury a ke ztrátě kontaktu zasažených oblastí se
zbylým světem. Zasaženy byly také čtyři jaderné elektrárny[29],
z nichž nejhorší následky nesla jaderná elektrárna Fukušima I.
Přestože po první známce seizmické aktivity došlo k
zastavení štěpné reakce a po odstřihnutí elektrárny od rozvodné sítě k
automatickému spuštění dieselových generátorů, aby se odvádělo zbytkové teplo z
reaktorů, nezabránilo se havárii. Do této chvíle byla situace stabilizovaná,
ale elektrárnu zasáhla vlna cunami. Ta zaplavila elektrárnu a zničila záložní
generátory. V důsledku ztráty elektrické energie a nedostatečné připravenosti
provozovatelů na takovou situaci docházelo postupně ke ztrátě záložních systémů
chlazení. Po nárůstu teploty palivových proutků došlo k obnažování a tavení
paliva, explozi vodíku, požáru a unikání radioaktivní vody a štěpných produktů.[30]
Havárie měla dopad na životní prostředí – znehodnocení
zemědělské půdy či omezení rybolovu v blízkosti elektrárny. To má za následek
nedůvěru k místním produktům, přestože naměřené hodnoty radiace jsou pod pro
zdraví nebezpečnými hodnotami. Dopad na obyvatelstvo bylo spíše než
fyzického rázu psychické, nejhůře na tom byli obyvatelé městečka Hirono trpící
posttraumatickým stresovým syndromem.[31]
Největší vliv měla havárie na jadernou energetiku Japonska; došlo k postupnému
odstavení všech reaktorů, ke zpřísněným kontrolám všech jaderných
elektráren a zrušení výstavby plánovaných reaktorů. Kvůli uzavření reaktorů
došlo ke změně v energetickém mixu Japonska, zvětšil se podíl elektráren na
fosilní paliva. Například v roce 2012 Japonsko zaplatilo za dovoz paliva 1,1
biliardy jenů.[32]
Havárie měla velký dopad na energetickou politiku. Těsně
po havárii byl celý svět ohromen, že se něco takového může stát ve vyspělém státě,
jako je Japonsko, a tak došlo k debatám, zda je jaderná energie opravdu
budoucností na poli energetiky. Mnoho zemí se rozhodlo pro přísnější kontroly,
které okamžitě provedlo, a pro případné odstavení nejstarších jaderných
elektráren. Netýkalo se to jen států,
které jsou blízkými sousedy Japonska, ale nehoda se dotknula jaderné politiky i
mnohem vzdálenějších států. Například Německo se po fukušimské havárii
rozhodlo pro úplné odstoupení od jaderné energie.
Pátá fáze: energetická politika po havárií jaderné elektrárny Fukušima daiiči
Je určitě jasné, že
havárie JE Fukušima daiiči zatřásla plánem, který japonská vláda měla vytyčený
na rok 2030, a společnost po katastrofě byla jednoznačně pro odklon od jádra.
Odpor k ní byl tak silný, že se i vláda rozhodla přehodnotit dosavadní
plány a od atomové energie odstoupit. Přestože do 90. let do roku 2010 stoupla
podpora jaderné energie o 10 procent[33],
již v červnu 2011 v anketě Asahi
Šinbun 74 procent dotázaných bylo pro naprosté opuštění využívání atomové
energie.[34] Následně vláda Kana Naota
potvrdila, že má v plánu ve střednědobém až dlouhodobém časovém horizontu
zredukovat závislost na jaderné energii.
O rok později vydala tři varianty zastoupení atomové
energie v energetickém mixu k posouzení veřejnosti, která měla dát
najevo, jaký ze scénářů se jí nejvíce líbí. Jedna se o Nulový scénář,
Patnáctiprocentní scénář a Dvaceti až dvacetipětiprocentní scénář. U Nulového
scénáře mělo dojít k úplnému opuštění jaderné energie a podíl
obnovitelných zdrojů měl stoupnout na 35 procent. U Patnáctiprocentního scénáře
měl být podíl jaderné energie 15 procent a podíl obnovitelných zdrojů 30
procent. U Dvaceti až dvacetipětiprocentního scénáře měl být podíl jaderné
energie 20-25 procentní a podíl obnovitelných zdrojů 25-30 procentní.[35]
Přes všechna očekávání nejvíce se veřejnosti zalíbila varianta s nulovým
podílem jaderné energie v energetickém mixu, což se samozřejmě vládě
nelíbilo a argumentovala, že průzkum byl předpojatý, neboť se jí nelíbilo, že
by měla prosadit řešení, ve kterém není zastoupení atomová energie.
Přestože došlo k postupnému odstavení všech 54 jaderných
elektráren a jejich důkladné prohlídce a údržbě, začaly se do provozu vracet až
v srpnu 2015, neboť i když se o jejich znovuzapojení pokusila vláda
dříve, setkala se s takovým odporem veřejnosti, že to musela odložit.[36]
Na základě toho muselo Japonsko hledat alternativní zdroje, které našlo
ve fosilních palivech, které muselo začít dovážet ve velkém. Nahrazení
tohoto zdroje vyšlo Japonsko na 250 miliard dolarů – tolik muselo zaplatit za
dovezená fosilní paliva, především ropu, navíc.[37]
To samozřejmě mělo dopad na energetickou bezpečnost Japonska – nedostatek
vlastních zdrojů a velká závislost udělala ze země s vysoce sofistikovaným
energetickým mixem zemi závislou na dodávkách a tedy i více zranitelnou.
Zároveň také země, například Čína a Indie, mohou vnímat vyšší spotřebu ropy
Japonskem jako ohrožení jejich zájmů, neboť se může stát, že dodavatel
upřednostní Japonsko nad zmíněnými zeměmi a ty si budou muset hledat dodavatele
jinde. Vhledem k tomu, že Japonsko nechce, aby ostatní země přemýšlely
tímto způsobem, snaží se o nejrychlejší nahrazení nově dovážených fosilních
paliv nahradit obnovitelnými zdroji a v posledních dvou letech se snaží
navrátit do chodu i jaderné elektrárny. Na začátku tohoto roku byly
v provozu již čtyři jaderné reaktory a o dalších se uvažovalo, že by mohly
přijít do provozu během tohoto roku.[38]
Díky tomu může japonsko opět nastoupit na cestu snižování produkce oxidu
uhličitého, neboť se japonská vláda znovu vrátila k myšlence vyššího
zastoupení jaderné energie v energetickém mixu – předpokládá se, že
v roce 2030 by atomová energie měla mít 20-22 procentní podíl na výrobě
elektřiny.[39] Nový plán také říká, že
do roku 2030 by mělo dojít k 26 procentnímu poklesu emisí oxidu uhličitého
oproti roku 2013 a v rámci dlouhodobějších cílů, které si vláda vytyčila,
by do roku 2050 mělo dojít až o poloviční snížení emisí.[40]
Což znamená, že by měla poklesnout i závislost na dovozu fosilních paliv ze
zahraničí (vyjma zemního plynu, který je v Japonsku považován za čistou
energii). Můžeme tedy očekávat, že energetický mix Japonska opět bude považován
za jeden z nejvíce sofistikovaných na světě a zároveň poklesne japonská
zranitelnost – bude mít dostatek energetických surovin, aniž by bylo na jedné
více závislé či na určitém dodavateli. Ale to je teprve otázka budoucnosti.
Závěr
V práci jsme si
popsali, co je to energetická bezpečnost a jaké dva nejrozšířenější koncepty
na akademickém poli existují a jak k ní přistupují. Také jsme si
vysvětlili, jaké vývojové fáze měla japonská energetická politika, jak se
měnila a proč. Největším zásahem do ní byla havárie jaderné elektrárny Fukušima
daiiči, kterou jsme si také zevrubně popsali. Práce končila současnou fází a
směřováním Japonska k bezemisní energii, kterou je velmi obtížné po
havárii opět nastartovat, neboť se počítalo s větším podílem jaderné
energie na energetickém mixu, ale můžeme sledovat, že se vláda této
myšlenky zcela nevzdala a ani veřejnost již není tak striktně proti ní, jako
byla těsně po havárii. Bohužel Japonsko má potíže s nedostatkem volné
plochy, a tak zavádění obnovitelných zdrojů nebude tak snadné, jak by se mohlo
zdát. Začalo se například uvažovat o tom, že by fotovoltaické elektrárny
umisťovaly na vodních plochách, ale to by mělo negativní ekologické dopady.
Japonsko má tedy před sebou velkou výzvu, pokud se chce stát co nejméně
závislým státem na dovozu strategických energetických surovin ze zahraničí.
[1]Viz International Energy Agency: What is energy security? [https://www.iea.org/topics/energysecurity/subtopics/whatisenergysecurity/].
[2]Viz Ministerstvo průmyslu a
obchodu: Energetická a surovinová
bezpečnost. [http://www.mpo.cz/hledani.html?searchtext=energetick%E1%20a%20surovinov%E1%20bezpe%E8nost&lid=1&categid=10&subcateg=1&pg=7g]
[3] Viz DANNREUTHER, Roland. 2003.
„Asian Security and China´s Energy Needs.“ International
Relations of the Asia-Pacific, č. 3, 197-219.
[4] Viz ANDREWS-SPEED, Philip;
DANNREUTHER, Roland. 2011. China, Oil and
Global Politics. Oxford: Taylor and Francis, str. 38.
[5] Viz LUFT, Gal; KORIN, Anne.
2009. „Realism and Idealism in the Energy Security Debate.“ In: Energy Security
Challenges fort he 21st Century: A
Reference Handbook (Contemporary Military, Strategic, and Security Issues).
Ed. Luft Gal. 2009. Santa Barbara: Praeger, 335-349.
[6] Kladou důraz na liberalizaci
domácích trhů a snaží se o vylepšení kooperace v mezinárodních vztazích a
toku informací.
[7] Viz DANNREUTHER, Roland. 2003.
[8] Viz LUFT, Gal; KORIN, Anne.
2009.
[9] Blízké vztahy jsou míněny ať již
v podobě ekonomické spolupráce, tak i v podobě různých investic či
mezinárodní pomoci.
[10] Viz DANNREUTHER, Roland. 2003.
[11] Japonsku brání
v uplatňování důsledného strategického přístupu jeho mezinárodní závazky a
také její ekonomická situace, kvůli které nemá dostatečné finance, které jsou
nutné při uplatňování toho způsobu.
[12] Tamtéž.
[13] Tato kapitola je vypracována na
základě Surrey, J., 1974. Japan's uncertain energy prospects: the problem of
import dependence. Energy Policy,
2(3), s. 204–230 a Murota, Y., Yano, Y., 1993. Japan's Policy on Energy and the
Environment. Annu. Rev. Energy. Environ.,
18(1), s. 89–135 pokud není uvedeno jinak.
[14] Viz KOĎOUSKOVÁ, Hedvika;
KUCHYŇKOVÁ, Petra; LESHCHENKO, Anna; JIRUŠEK, Martin. Energetická bezpečnost asijských zemí a Ruské federace. Brno: Muni
press, 2014, str. 69.
[15] Viz ROŠTÍNSKÝ, Jakub. Energetická politika Japonska: vnitřní a
vnější dopady. Praha: VŠE, 2014, str. 10.
[16] Viz An Analysis of All
Industrial Activities: The Third Quarter of 2002. In: METI.
[http://www.meti.go.jp/english/statistics/bunseki/pdf/h2a42120e.pdf].
[17] Viz Statistics. In: International Energy Agency. 2015.
[http://www.iea.org/countries/membercountries/japan/statistics/].
[18] Tamtéž.
[19] Viz Kjótský protokol k rámcové
úmluvě Organizace spojených národů o změně klimatu. In: Ministerstvo životného prostředí. [http://www.mzp.cz/C1257458002F0DC7/cz/kjotsky_protokol/$FILE/OMV-cesky_protokol-20081120.pdf].
[20] Viz Dauvergne, P., 1993. Nuclear
Power Development in Japan: "Outside Forces" and the Politics of Reciprocal
Consent. Asian Survey, Vol. 33(6), s.
576–591.
[21] Viz DUFFIELD, J.; WOODALL, B.
2011. Japan's new basic energy plan. In: Energy
Policy, Vol. 39(6), s. 3741–3749.
[22] Viz Basic Act on Energy Policy.
In: Japanese Law Translation Database
System.
[http://www.japaneselawtranslation.go.jp/law/detail/?vm=04&id=123&re=02].
[23] Tamtéž.
[24] Viz ROŠTÍNSKÝ, Jakub. Energetická politika Japonska: vnitřní a
vnější dopady. Praha: VŠE, 2014, str. 16.
[25] Tamtéž, str. 17.
[26] Tamtéž.
[27] Viz IAEA Annual Report 2010. In:
International Atomic Energy Agency.
[https://www.iaea.org/sites/default/files/publications/reports//anrep2010_full.pdf].
[28]
ROŠTÍNSKÝ, Jakub. Energetická politika Japonska: vnitřní a
vnější dopady. Praha: VŠE, 2014, str. 22-3.
[29] Fukušima I, Fukušima II,
Onagawa, Tokai.
[30]Viz WAGNER, Vladimír. Japonsko:
přírodní katastrofa zasáhla čtyři jaderné elektrárny.
[http://www.osel.cz/5627-japonsko-prirodni-katastrofa-zasahla-ctyri-jaderne-elektrarny.html].
[31] Viz WAGNER, Vladimír. Fukušima
po čtyřech letech od havárie.
[http://www.osel.cz/8103-fukusima-po-ctyrech-letech-od-havarie.html].
[32] Viz Japan is the world's largest liquefied natural gas importer, second
largest coal importer, and third largest net oil importer. [https://web.archive.org/web/20141229140913/http://www.eia.gov/countries/cab.cfm?fips=JA].
[33]
Viz OECD. Public Attitudes to Nuclear
Power. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Paříž, 2010.
[34]
Viz JAIF. Trend of Public Opinions on Nuclear Energy after Fukushima Accident
(March 11) Japan 2011. [http://www.jaif.or.jp/english/news_images/pdf/ENGNEWS02_1312778417P].
[35]
Viz MCLELLAN, B.; ZHANG, Q.; UTAMA, N.; FARZANEH, H.; ISHIHARA, K. 2013.
Analysis of Japan's post-Fukushima energy strategy. In: Energy Strategy Reviews. 2(2), s. 190-198.
[36]
Viz THE ASAHI SHIMBUN "ANALYSIS: Future of nuclear energy still clouded
even as all reactors go offline. ". In: Asahi shimbun. [http://ajw.asahi.com/article/0311disaster/fukushima/AJ201309150020].
[37]
Viz Japan
is the world's largest liquefied natural gas importer, second largest coal
importer, and third largest net oil importer.
[https://web.archive.org/web/20141229140913/http://www.eia.gov/countries/cab.cfm?fips=JA].
[38]
Viz WAGNER, Jiří. Fukušima po pěti
letech. In: Osel. 7. března 2016. [http://www.osel.cz/8737-fukusima-i-po-peti-letech.html].
[39]
Tamtéž.
[40]
Tamtéž.
Žádné komentáře:
Okomentovat