V Japonsku je Gegege no Kitaró (původní název zní Hakaba no Kitaró) jednou z nejznámějších dětských kreslených postaviček. Na západě je sice známý, ale nijak zvlášť oblíbený a u nás, bohužel, je spíše neznámý. Proto jsem si řekla, že se to pokusím napravit, nebo alespoň pár dalších duší s tímhle „výkvětem zla“ seznámit.
Příběh o Kitaróovi byl vyprávěn již ve 20. letech 20. století formou kamišibai. Jedná se o formu venkovního vyprávění, kterou dříve používali převážně mniši. K pár obrázkům
vyprávěli většinou strašidelný příběh. Dělá se to dodnes, akorát už
téměř nevyprávějí mniši – viz obrázek. Ovšem do povědomí společnosti se zapsal jako příběh, který stvořil kreslíř mang Mizuki Šigeru. Na začátku 60. letech vydal několik svazků mang, které vyprávěly o Kitaróovi, posledním žijícím členovi kmenu Přízraků (Júrei zoku, 幽霊族).
Kitaró nejprve nebyl společností moc dobře přijat, neboť v té době se příběhy v mangách rozumělo pohádky pro děti, nic děsivého, černobílý příběh i postavy, hlavně aby to bylo poučné a „neškodlivé pro zdravý růst dětí“, a to právě Kitaró moc nesplňoval. Mizuki Šigeru se setkával i s názory, že jeho dílo je vulgární a odporné a že by něco takového vůbec nemělo přijít dětem do rukou.
Situace se ovšem postupně měnila, až konečně roku 1968 nastal zlom, protože společnost Tóei se rozhodla Kitaróa uvést na obrazovky v podobě 65dílného černobílého anime. Od té doby pravidelně každou dekádu vychází jedna delší série o Kitaróovi. Tato recenze se ovšem věnuje anime, které z této tradice vybočuje a to hned několika prvky. Za prvé už jen název Hakaba Kitaró, a nikoliv Gegege no Kitaró, je známka navrácení se k úplně původnímu, prvnímu, příběhu. Za druhé má jiný formát, nejedná se o dlouhou sérii, ale krátký 11dílný seriál vysílaný v čase Noitamina. Jedná se o programový blok televize Fudži zaměřený na rozšíření řad diváků anime. Dalším rozdílem byl opening, který byl v každé předcházející sérii stejný, ač zpívaný někým jiným. Takže místo písně Gegege no Kitaró tu tentokrát máme Mononoke Dance od Denki Groova. Musím se přiznat, že původní opening mi velmi chyběl. Odlišuje se i animace, která již není tak dětská, ale více děsivá, pochmurná a vracející se k základům.
Nejedná se o ucelený příběh, ale o soubor kratších epizod a každá může stát sama o sobě. Ústřední postavou je Kitaró, který se narodil na hřbitově jako poslední příslušník kmene Přízraků, řadí se tedy k nadpřirozeným bytostem zvaným jókai. Narodil se ve chvíli, kdy obyčejný člověk Mizuki pohřbil jeho matku. Když se dítě dralo z hrobu, Mizuki se velmi vyděsil a malého Kitaróa odstrčil a ten se uhodil, kvůli čemu přišel o jedno oko. Mizuki sice nejprve utíká pryč co mu síly stačí, ale poté ho začne hlodat špatné svědomí a vrací se na hřbitov. Mizuki se totiž rozhodl, že ho vychová jako vlastního syna. O budoucnost Kitaróa se bojí i jeho vlastní otec, a tak se vrací z posmrtného světa v podobě oční bulvy, aby na něj dohlédl.
Jak jsem již zmiňovala, tato série se vrací k prvním odsuzovaným knihám Mizuki Šigerua, a tak jí schází taková ta dětská lehkost a barevnost, kterou lze nalézt v pozdějších příbězích o Kitaróovi, které vycházely časopisecky. Nalezneme v ní černý humor, pro autora tak vlastní, a Kitaró ještě není tím hodným chlapcem, na kterého jsou všichni zvyklí. Nemohu o něm říct, že by byl vysloveně kladnou postavou. Koná věci výhradně podle toho, jak se mu hodí a co z nich bude mít. To samé bychom mohli říct o další postavě, Nezumi otoko (Krysí muž). Občas hraje proti Kitaróovi, ale uvažuje racionálně a jde si jen za tím, co mu vynese nejvíce. To by mohlo být zajímavé, pokud bychom chtěli psychologické drama, kde by postavy neměly být černobílé, ale měly by hrát všemi různými odstíny šedi, kterými v mých očích Kitaró a především Nezumi otoko hrají. Jenomže díky tomu jsem za celý seriál nemohla s nimi ani jednou soucítit a bylo mi jedno, jak dopadnou.
Co se týče kresby, velmi se mi líbila – dýchla na mě minulost. Není to nic překombinovaného a s barvami se šetří. Vše je ponuré, chudé a studené, přesně takové, jaké pro autora předlohy byly 50. a 60. léta. O animaci se staral Kurahaši Takaši, který ji měl na práci i u anime Mononoke, a je to poznat. Styl je velmi podobný, až na to, že Mononoke je mnohem barevnější. Celkově kresba i návrhy postav lidí i nadpřirozených bytostí se k příběhu velmi hodí a dokreslují atmosféru. Občas se stane, že se člověk dívá na anime a říká si, že tenhle styl kresby nebo návrh postavy k tomu vůbec nesednou, to se zde nekonalo.
Jedenáct dílů není moc, ale i tak kvalita byla velmi nevyvážená. Některé příběhy vás dokázaly nadchnout, pohltit, jiné zase unudit k smrti. Není to seriál, ke kterému sednete a zkouknete ho celý, protože chcete vědět, co bude dál. Kdepak. Je to přesně ten typ seriálu, u kterého vám stačí jeden díl denně či týdne a jste tak spokojení.
Tvůrce musím pochválit za to, že velmi dobře vystihli dobu, ve které se příběh odehrává, dali jí adekvátní animaci a celkově atmosféra anime byla velmi povedená a jedinečná a už jen kvůli ní stojí za to seriál vidět, přestože příběh, ani charaktery nejsou nic speciálního. Navíc pokud má divák rád černý humor, tak si ho zde v každém dílu alespoň špetku užije. Určitě to není anime pro každého, ale pokud máte rádi japonský folklór a hlavně tvorbu Mizuki Šigerua, myslím si, že tohle byste vidět měli.
Hakaba Kitaró (Kitaró ze hřbitova, 墓場鬼太郎), 2008, 11x22 minut
Režie: Čioka Kimitoši
Předloha: Mizuki Šigeru
Scénář: Takahaši Ikuko
Dabing: Kitaró – Nozawa Masako, Medama ojadži (tatínek Kitaróa) – Tanonaka Isamu, Nezumi otoko – Ócuka Čikao, Mizuki – Ókawa Tóru a další.
Všechny obrázky, až na ten úplně první, jsou print screeny ze seriálu.
Žádné komentáře:
Okomentovat