 |
| Kóbó daiši |
Jedním
z nejznámějších příběhů o zázracích, které Kóbó daiši vykonal, je ten o
Emonovi Saburóvi, který rozbije mističku na almužnu. Saburó byl velmi bohatý
muž a jak už to tak u bohatých bývává, chtěl být bohatý ještě víc. Jednoho dne
ho potkal toulavý mnich, který modle se mu předložil misku na almužnu, aby tím
tak požádal o jídlo. Jenomže Saburó ve své hamižnosti nechtěl mnichovi nic dát,
a proto ho ignoroval. Tak to pokračovalo osm dní, když už to Saburó nevydržel.
Vzal na mnicha hůl a několikrát ho udeřil. Mistička na almužnu se přitom
rozbila na osm střepů. Mnich se po výprasku už neukázal, ale následujícího dne
jeden ze Saburóvých synů zemřel. Za každý střep zemřel jeden z jeho osmi
synů, až mu žádný syn nezbyl. Tato tragédie trvala osm dnů.[1]
 |
| Išitedži |
Saburó si
uvědomil, co provedl a rozhodl se, že vyhledá svatého muže, který by mu dal
rozřešení. Za čtyři roky dvacetkrát obešel ostrov Šikoku – to se špatně
podepsalo na jeho zdraví. Proto se rozhodl odejít hluboko do hor, aby zde
zemřel. Na studené tvrdé zemi čekal, až si pro něj přijde smrt. V tu
chvíli se před ním objevil Kóbó daiši, odpustil mu a slíbil, že mu splní jeho
poslední přání narodit se do bohaté rodiny v Macujamě, aby tak mohl konat pro
lidi dobro. O devět měsíců později se narodilo dítě, které mělo sevřenou dlaň.
Když se ji konečně podařilo rozevřít, vypadl z ní kámen, na kterém bylo
napsáno „Reinkarnace Emona Saburóa“. Když dítě vyrostlo, založilo chrám Išite
(japonsky Išitedži, 石手時), ve kterém byl nalezen zapsaný tento příběh.[2]
 |
| Gjóki |
Z vědeckého
hlediska je jasné, že tento příběh je smyšlený, protože se v něm vyskytuje
nadpřirozená složka a to znovuzrozování. Ovšem v japonském prostředí byla
tato legenda něčím přirozeným, nikdo se nad znovuzrozováním nepozastavoval a
dodnes nepozastavuje – písemně byla legenda prvně zaznamenána v 80. letech
17. století[3]. Ačkoliv lze zpochybnit
tento Kúkaiúv zázrak jen tím, že chrám Išite byl založen ještě před jeho
narozením mnichem Gjókim (行基, 668–749)[4] patřícím ke škole
Hossó a až později přestavěn vládnoucím klanem provincie Ijo (dnešní prefektura
Ehime) a zasvěcen škole Šingon. Co se týče malby příběhu na zdi chrámu, podle
odborného rozboru ho lze datovat do druhé poloviny 16. století.[5] Legenda zřejmě
byla inspirována místním bohatým rodem, který se podílel na zakládání chrámů a
financování právě chrámu Išite a dvou dalších (chrám Taisan 太山寺 a chrám Džódo 浄土寺).[6]
Proč je ovšem tento příběh pro poutníky putující
po 88 chrámech Šikoku důležitý? Příběhů o legendárním zjevení a pomoci Kóbó
daišiho je mnoho, ale tento příběh je v něčem o něco výjimečnější než
ostatní. Ukazuje totiž, že pokud se člověk bude dostatečně kát nad svými
prohřešky a budete pořádně vykonávat náboženskou praxi, může vám být odpuštěno
skrze víru a poutě, ačkoliv jste hříšník. Kajícnost dokonce může být oceněna
vyššími duchovními odměnami.[7]
[1]
TANABE, George J. Religions of Japan in
Practice. New Jersey: Princeton University Press, 1999, str. 369.
[2]
Tamtéž.
[3]
Tamtéž.
[4]
文化庁 [online]. Tokio: Agency for
Cultural Affairs, 1997 [vid. 2013-06-03] Dostupné z http://www.bunka.go.jp/
[5]
TANABE, George J. Religions of Japan in
Practice. New Jersey: Princeton University Press, 1999, str. 363.
[6]
READER, Ian. Making Pilgrimages: Meaning
and Practice in Shikoku. Havaj: University of Hawaii Press, 2006, str. 46.
[7]
Tamtéž.
Žádné komentáře:
Okomentovat