16. 1. 2018

14.-15.4.2017 – Přístav

Ráno jsme hezky vstali, dobalili poslední věci a vydali se s naší bagáží za Tomem dva na jeho luxusní hotel Jedna díra v šestém patře. Naházeli jsme si do jeho, ehm, pokoje kufry, ačkoliv jsme málem nezavřeli dveře. S sebou jsme si vzali jen věci na náš dnešní program.


Po odchodu z hotelu jsme se vydali na metro, kde jsme si za 280 jenů koupili lístek a dojeli hezky až tam, kam jsme potřebovali. Do ósackého vodního světa. Celá ta návštěva byla odshora dolů prostě úchvatná. Nahoře nás čekali tučňáci, kapybary či želvy a jak jsme postupovali níž a níž, mohli jsme objevovat mnoho podmořských živočichů. Člověk nemusí být fandou rybiček, parybiček nebo medúz, ale tohle si prostě užije. Dokonce tu měli i sekci pro děti, která byla stylizovaná do pohádky Nemo (foto dole).
 
Když jsme si tuhle prohlídku dosyta užili, pohladili si svého rejnoka a načuchali se tučňáčích hovínek, tak jsme zjistili, že i přes ten smrad máme hlad, a tak jsme se vydali do nejbližší restaurace, což byla Coco. Taková tradiční rodinná restaurace, kde jsme si vybrali z hezkého obrázkového menu to, po čem naše srdce toužilo. A vařili moc dobře. Dokonce si někteří dali i sladkou tečku po vydatném obědě.

Restaurace Coco sídlila v obchodním domě, a tak jsme si ho zákonitě šli projít. Rozdělili se, dali si kapitánský čas a šli jsme utrácet poslední peníze, co jsme měli. Přeci jen to byl poslední den, co jsme měli v Japonsku strávit. Až na Toma dva, ten tu zůstával o den déle. My s fishem jsme zapluli do 100jenového obchodu, kde opravdu vše bylo za 100 jenů, a tak jsme zde nakoupili drobnosti pro naše známé v ČR. Než jsme se vrátili metrem zase zpět do našeho ósackého divnosousedství, tak jsme se povozili na největším ruském kolem v Japonsku. Bylo to moc fajn, jen asi Tom jedna si to tolik neužil, protože měl strach z výšek…

Vrátili jsme se, odhodili nakoupené věci u Toma dva a vydali se ještě do ósackých ulic. Něco málo jsme nakoupili, suvenýry prostě musí být, nemluvě o svačince na večer. A pak už jen vyzvednout zavazadla a hurá na metro, které nás odveze na ósacké letiště. Na metru jsme se rozloučili s Tomem dva, udělali poslední společné foto a přeplněným metrem jsme necelou hodinu jeli na Kansaiské letiště.

Zde jsme se odbavili a ještě se všude možně potulovali, protože Kansaiské letiště je prostě obří. Bohužel už byl večer, a tak nebylo otevřeno všude, kde mohlo, ale s tím jsme jakž takž počítali. Utratili jsme poslední jeníky v předražených suvenýrech. Fish ještě v knihkupectví přemýšlel, že by si koupil svazek Jocuby, ale nakonec si to kvůli ceně rozmyslel.

Pak nastala ta správná chvíle a my se vydali do letadla směr Dubaj. Zase nás nečekalo na více jak osmnáct hodin nic než letadlo. Alespoň nás v něm nakrmili a napojili. Zase jsem si dala rybičku jako na cestě do Japonska, ale bohužel nebyla tak dobrá jako ta první. Kluci si dali hamburger. Koukala jsem na Death Note 3, rozkoukala další film, ale pak jsem na chvilku usnula a probudila se až na snídani. Dala jsem si udonové nudle a hurá, byli jsme v Dubaji. Zde jsme otráveně čekali na náš další spoj. Čekala na nás naše domovina, kam jsme se sice z části vraceli rádi, ale z části bychom ještě rádi pobyli v Japonsku Nebáli jsme se však ničeho nic, protože jsme věděli, že na podzim 2018 se sem ještě vrátíme. Dobrou noc.











Žádné komentáře:

Okomentovat