13. 5. 2017

28.3.2017 – Buchtičky plněné margarínem [Aktualizováno]

Ráno jsme sami s fishem rychle fofrovali na nádraží, protože nám jel vlak do Maibary, ze které jsem pak pokračovali do naší cílové stanice v Kanazawě. Ano, je to tak. Nebáli jsme se dlouhé cesty, ani přestupu a statečně se rozhodli, že nám ta tříhodinová cesta stojí za to, abychom se pokochali místní proslulou zahradou Kenrokuen. 

Přestože jsme měli jisté obavy z přestupu v Maibaře, protože jsme na něj měli asi deset minut a zdejší nádraží jsme neznali, všechno dopadlo bez problémů. Stačilo se jen držet šipek a vlézt do správného vagónu, určeného pro lidi bez rezervace. Pak už jsme si to obyčejným rychlovláčkem, ze kterého si fish málem učůrl blahem, frčeli do Kanazawy.

Jak jsme dorazili, vydali jsme se tím správným směrem, aby nás sluníčko bodalo do očí. Díky tomu jsme vždy poznali, že jdeme správně. Šli jsem a šli, až mě to přestalo bavit a stal se ze mě oslík „Už tam budem?“. A je to opravdu kouzelná formule, protože po jejím asi desátém pronesení jsem tam opravdu byli. Tedy v zahradě, možná pláni, která patří k hradu. Přímo do Kenrokuenu jsme došli až o něco později.

Nejprve jsme si to prošli kolem menšího hradu a omrkli hradby, nechali jsme nohy, aby nás vedly, kam uznají za vhodné, až jsme došli do menší soukromé zahrádky tehdejšího pána. Zde jsme se potkali se starší Japonkou, která měla na starost péči o návštěvníky. Když zjistila, že rozumím japonsky, okamžitě se mi počala vysvětlovat symboliku zahrady a k čemu sloužila. Také mi několikrát pochválila japonštinu a ani už to nevypadalo jako fráze, tak jsem byla ráda, že tři roky studia nepřišly vniveč.

Z této malé soukromé zahrady, do které jsme přišli ve chvíli, kdy tráva byla suchá, stromy nekvetly a voda byla průzračně zelená, jsme zamířili do Kenrokuenu po zjištění, že jsme tu moc brzy, kdybychom prý přijeli o dva týdny později, tak by všechno kvetlo a my bychom si to užili prý mnohem více. Než jsme do zahrady došli, ještě jsme si odskočili po slepé cestičce, která končila u pěkného výhledu na Kanazawu, kde jsme vyfotili pozdrav. Tedy já fotila a fish ukazoval zadek. Tradice je tradice.

Přešli jsme přes most, došli ke vchodu do zahrady, koupili si vstupenku za pár jendů a pokračovali dál. Cestou jsme potkali mnoho nenasytů, kteří se ládovali vším možným. Kvůli nim jsme také dostali na něco hlad, a tak jsme se rozhodli, že si koupíme dango (malá lepkavá kulička z utlučené rýže s nějakou příchutí či něčím pocákáná). Já jsem si dala hanami dango a fish sakura dango. Ty mé měly tři barvy a z toho ty zelené mi moc nejely, fish je měl potřené pastou z červených fazolí. Samozřejmě jsme je i pošérovali, abychom okoštovali, co si ten druhý koupil za hnus.

Po najedení na lavičce, na které jsme seděli a koukali do rohu zahrady, protože z druhé strany prášilo stádo Japonců a bodalo sluníčko, jsme se vydali zjistit, proč je Kenrokuen považovaná za jednu z nejkrásnějších zahrad Japonska. Ale překvapilo mě, že jsme tu potkali hodně Japonců a minimum zahraničních turistů, přestože je to tak známá lokalita. Některé Japonky dokonce oblékly krásně barevná kimona a fotily se s tím minimem rozkvetlých stromů, které v zahradě byly (především se jednalo o švestky, nikoliv proslulé třešně). Popisovat zahradu nebudu, stejně bych to pořádně nepopsala, jak pěkné to bylo. Koukněte na fotky nebo si tam zajeďte, abyste viděli, že nemůže být divu, že jsme tam strávili víc jak dvě hodiny i přesto, že po chvíli zašlo sluníčko a byla zima.

Po pořádné prohlídce jsme opět zamířili do města, odkud jsme se rozhodli poslat pohledy domů do ČR. Cestou jsme potkali infocentrum, kde jsem opět využila znalost japonštiny a optala se na cestu na poštu. Nakradli jsme si zde také nějaké mapky, byla mi pochválena japonština, za den už po druhé, tak mi hned narostlo ego, a vydali jsme se na poštu. Tady jsme zjistili, že nemají takové pěkné pohledy jako u nás. Pokud je to pohled s fotografií, tak to vypadá, že ji fotili někdy v 60. letech a to ještě nějací amatéři. Prostě nic, co byste chtěli někomu poslat. Druhá možnost byla pohledy s nic neříkajícími kreslenými obrázky. Po chvíli uvažování jsme se pro ně rozhodli, sepsali zprávu domů, nalepili známky (stačí za 70 jeníků) a nechali to v rukou japonské pošty. Došly. Báli jsme se, aby je Česká pošta doručila...

Po odeslání pohledů jsme se ještě chvíli potulovali po Kanazawě, potkali sochu Ježíše a kostel, který vypadal jako čtyřhvězdičkový hotel, prošli uličkami ze starých dob a vyrazili zpět na nádraží. Zpátky do Nagoji jsme jeli tentokrát bez přestupu. Museli jsme si ale dát pozor, do jakého vagónu nastupujeme, neboť ty zadní jely pouze do Maibary, kde se odpojovaly a zbytek vlaku pokračoval do Nagoji. V Maibaře jsme akorát museli otáčet sedačky na druhou stranu, abychom nejeli pozadu. Ano, mají otočné sedačky skoro všude. Vlaky se proto neotáčejí, jen ten, kdo je řídí, přejde na druhou stranu.

Po příjezdu do Nagoji jsme seznali, že máme hlad jako vlci a že je na čase něco pořádného schramstnout. Naštěstí čas jsem měli dobrý, zrovna začaly restaurace otevírat. Já jsem rozhodla, že si dáme rámen, protože mým velkým snem si bylo dát v Japonsku rámen (sice u pouličního prodavače, kde bychom seděli u jeho obchůdku přenosném na kole, ale co už). V nagojské části Sakae jsme našli restauraci, kde tento nudlový pokrm prodávali. Objednávalo se tak, že jsme si u vchodu vybrali v automatu, co chceme, a rovnou jsme i zaplatili. Pak jsme malý lísteček odevzdali obsluze a za chvíli se na nás smál rámen. Ten můj byl na můj vkus až moc slaný, ale fishův chutnal dobře.

Najedení k prasknutí jsme se zvedli, odplahočili se domů, kde nikdo zatím nebyl. Tak jsem si dala rychlou, ale bohužel spíš studenou než teplou, sprchu a šla mrznout do společenské místnosti k televizi a k čaji. Po chvíli přišla Květa a Tom jedna, kteří den strávili v Nagoje. O jejich zážitcích se snad někdy rozpovídají, důležité je, že Tom dva přináší první den v Tokiu a ne že by byl na zážitky chudý...

Být v Japonsku a nebýt na skok v Tokiu je jako jet do USA a nedát si Burger. Takže padlo rozhodnutí, že někteří členové naší fenomenální výpravy se tam prostě podívají, každý ze svých vlastních důvodů (Tom2 vzdát hold 47 roninům na jejich místě odpočinku, Žlůťa s menim jeli do nerd centra planety – Akihabary (Žluťa údajně chtěl otestovat místní hospitalizační systém) a Krista ta chtěla… ehm, vlastně čert ví, ale byla tam a to se počítá. Takže jak už to tak po ránu v Nagoje klasicky bývá, tak klep po budíku, rychle do tlačenky v koupelně před zrcadlo (stejně vždy vyhrála Krista s tím, že si dvě hodiny kouzlila tapetu na hlavu), rychle „quick-step“ k metru, 200 jeníků fuč a hurá na šinkansen do 350 kilometrů vzdáleného Tokia.

Cesta už taková klasika pro nás Japonskem „zcestované“. Bez rezervačky si to štrádujem přímo do našeho non-reserved seat vagónu, vybereme volná místa (je to celkem boj v 7 ráno), usednout, natlačit do sebe fofr snídani ze 7/11 a cvaknout na to teplé kafé z automatu (fňuk, pořád mi chybí a marně je hledám v ulicích). Je tu taky snaha o neusnutí v luxusní sedačce a kochat se výhledem (aspoň 15 minut).


Za tu dlouhou dobu (100 minut) se dá krásně schrupnout, ale není nad probuzení jemným pohlazením loktem se slovy „ó, vole“. A fakt že jo, vole. Fudži po levé straně. V rozespalosti vidím závistivé pohledy (jop, dobře jsem trefil sedačku u okna), vytahuji foťák, cvak, buch blesk schovávám a jdu spát dál. Až později dle fotky vidím její majestátnost a nádheru v celé kráse. Národní symbol se vším všudy. Opravdu to bere dech. Z okna však už vidím pouze nudné baráky, tak snad tam brzy budeme, říkám si. Leda vítr Máchale. Ty baráky míjíme snad 20 minut a najednou hudba a my jsme v cíli. Inu, asi velké okrajové vesnice patří k Tokiu.

Dojet do cíle zhruba v devět ráno je neskutečný zážitek. Ten masakr v Tokijské špičce! Ty tisíce lidí v souvislém pohybu je jako sledovat balet. Je to chaos, ale organizovaný. Jako pohled z dokumentu BBC o obřích mraveništích. A to ticho všude. Proti tomu je Hlavák v Práglu autobusová zastávka na kraji dědiny. Nic naplat, zapojili jsme se do jednoho tichého štrůdlu směr exit, natrefili na informace a hodlali jsme se vymyslet plán výletu. Destinace víceméně byly po chvíli na světě, některé záložní, jiné povinné, a tak jsme se vydali po JR lince směr Akihabara.

Akihabara – „elektro city“ Tokia, místo nerdů a obživlých nejen anime či manga postaviček. Těžko nějak jednoduše tenhle fenomén popsat. To se musí vidět. Po vystoupení na stanici Akihabara, jsme stanuli před obří AKB kavárnou. Byť by nám další snídaně bodla, tak jsme měli peška kvůli otvíračce od jedenácti. Takže levobok směr 300 metrů vzdálená hlavní třída. Hnedle u vstupu jsem se nenápadně poptal kolemstojící „majdky“ kudy vzít Akihabaru útokem nejlépe. Rozkošná debata, povím vám. Ani jednoho netlačí, že musí hřbet jak dědeček Hříbeček ohýbat.

Tipy na nejlepší obří domy s elektrem, mangou a anime merchandisingem jsme obdrželi a ráčili jsme se dle nich řídit. Takže si vykročíme pomalu směr první obchoďák, když se přes křižovatku rozjede Mario a jeho parta. Chápete? Mario v minikárách a jeho asi 10 kumplů (Luigi, Yoshi, Peach, Bowser…). Jakožto pašák vychovaný na SNESu, jsem byl u vytržení. Neskutečná radost tohle vidět v reálu. A jelikož jsme později tenhle průvod viděli několikrát, tak bych řekl, že půjčit si tyhle minikáry a šaškovat po městě v kostýmu postavičky je velmi snadné.

Takže si to jako správní gaidžini štrádujeme ulicí kocháme se atmosférou, pozorujeme všechny ty anime lidičky (co křižovatka to jiná majdka), fotíme se u každého menšího plakátu, billboardu, polepených schodech ve čtyř patrových anime shopech (zde informace pro neznalé – páč my jsme už „kovaní borci“ – první patro jsou pohoda anime a manga věci, druhé víceméně totožné, třetí už divně zelo prázdnými regály a nápisy něco s „Adult“, kolem kterých se motali stydliví mužíčci, takže nás meni zasvětil, že zde se pravděpodobně objednává dospělácký matroš a pak máme to poslední, pro zasvěcené, tj. nadrženě úchylné, vstupem 18+ ohraničené a divně hanbatými motivy vyzdobené patro čtvrté). To vám byl panečku zážitek. Tedy, né, že by nás zajímalo, ale se Žluťou jsme se dohodli, že čistě ze studijních důvodů to tam musíme očíhnout. No, hanba, to vám povím, nahatá anime bába na každém rohu. Mezi regály na malých obrazovkách pouštěli filmy v režimu pro nahluchlé (aneb kdyby tisíc decibelů) a ten jekot museli slyšet až v Ósace. Provedli jsme tedy rychlý slalom mezi tím porn… hentai zbožím a vystřelili zpět do ulic. Tady jsme sem tam lezli do různých obchodů podél hlavní třídy.

Po cestě jsme zapadli do AKB48 budovy (jedná se o dívčí skupinu, ze které se celosvětově uchcá… se klepou kolena nejednomu fanouškovi a dle meniho výkladu grupa rozkoušných xichtíků, které dostanou do kolen nejednoho geeka). Snad sedmi patrová budova má jezdící schody, podél kterých je snad milion fotek všech těch členek (inu ty hromadná fota měla něco do sebe, o tom žádná…). U každé fotky nás meni rád zasvětil, že zde sedí Žofka na šutru, zde se fotili na jarní speciální cover, tady to bez Helgy je podzimní cover… no spousta zajímavých informací. Není nad to mít s sebou meniho, průvodce po AKB.

Následovala prohlídka X dalších shopů (je fakt, že strávit hodinu v obchodě, kde je 427 tisíc figurek není žádný problém, byť trefit na figurku Gutse, kde by nevypadal jako po lobotomii či hromadném znásilnění skupinou Dryblíků, byl úkol nereálný), rychlý náhled do pačinko herny (zde se nedoporučuje chodit bez špuntů do uší a zároveň sluchátek na stavbu, pač mezi těmi závisláky hrozí akutní hluchota, popř. ihned demence), krátký, ale intenzivní souboj ve Street Fighter IV v arkádové herně mez mnou a Žluťou (jako správný SNESák jsem mu skopal zadnici do kulaté krychle) a menší zastávka v Retro shopu – konzole všech možných značek a tipů s nálepkou retro: Sega, Nintendo, Attari a mnoho dalších včetně příslušenství, originálních her na cartridgích a kopec dalších věcí.

My památkáři jsme zatlačili slzu a s Donkey Kongem na venkovní CRT TV jsme se rozloučili a zamířili pomalu k JR stanici na přesun k Asakuse. Předtím jsme však potřebovali doplnit energii rychlým obědem, což byl úkol velmi náročný, neb v jednu hodinu v Tokiu, kde všichni businessmani (nevím, možná to byl hrobař, nebo doplňovač kelímků v automatech, tady maj všichni sáčka jak ze žurnálů, takže Kenširó aby se v tom vyznal) vyráží do ulic na dlabanec. Po nedorozumění s Foursquare, jsme prostě vyrazili rovnou za nosem, že by v tom byl rámen, abychom něco nenašli.

Našli jsme celkem brzy malebnou restauraci, kde se zrovna uvolnila čtyři místa. Paráda, jen kdybychom jak Mongoli nešli rovnou za nosem, ale rozhlédli se ke vchodu, kde si parta asi businessmanů četla mangu na pěkném sofa (ať pořád nemluvím jak Ota Rákosník). A jelikož jsme nebyli v knihovně, ale v restauraci, tak tohle byla čekačka. Inu, pořád se je čemu divit. Tak nás personál slušně postavil k sofa a čekali jsme na náš oběd. Po dobře pikantním obědě a pro Otesánky dvojité porci rýže se pokračovalo dál směrem na Ueno distrikt.

Asakusa dle fotek vypadá nádherně, aby taky ne, když hlavní atrakce buddhistický chrám Sensódži, založený roku 645, je nejstarším tokijským chrámem. K chrámu je i fajn legenda o dvou bratrech, kteří roku 628 rybařili a vylovili sochu bódhisattvy Kannon. Socha se pokaždé po opětovném vhození vrátila zpět z řeky, načež chrám vznikl v této blízkosti na její počest. To je ta hezčí část této sekce. Zbytek už byl z ranku „nic než moc“. Miliarda lidí, plný kotel turistů a škaredých turistek (jo, vidět tlusté Indky v kimonech, které se tváří jako Japonky mi zvedalo bagažnik) a štrůdl lidí od hlavní brány Kaminarimon až k chrámu se táhl rychlostí šneka po transplantaci všech tří kyčlí, nebyl pěkný zážitek. Zvednout nohy v tom davu, tak si připadám jak na koncertu Rammstein, kde vás dav někam doveze. Po boku spousta krámků se suvenýry, jídlem a podobnými věcmi si člověk ani nevychutnal, takže jsme se na „chcípak“ vlně dotlačili až k chrámu, obalili se kouřem z vonných tyčinek, udělali pár fotek, společně zanadávali a opustili tuto lokalitu směrem k dnešnímu vrcholu (doslova).

Tokyo Skytree (v době dostavení druhá nejvyšší budova světa a rozhodně nejvyšší v Japonsku) na nás už pokukávala z dálky nějakou dobu. Perspektiva je svině, optický klam její brácha a dali nám to najevo, když jsme z Asakusy zamířili k TST pěšky (oblíbená činnost Kristy). Přibližně 2 kilometry utekly v pohodě, cestou se posvačilo, odpočinulo na dětském hřišti, kde jsme sledovali dva oficíry, jak hlídají dopravní špičku před školkou (všechna čtyři auta, která tam během deseti minut projela).

Až jsme došli k naší věži. Kolosální pohled na tuhle mrchu, to vám řeknu. Chvíli se zorientovat, kudy tudy do Bavor… do nebes a už se po venkovních jezdících schodech jelo do čtvrtého patra ke vstupu. U vchodu se nás ujala víc než pohledná (jak jinak) Japonka, která nám nabídla volbu, buď za standardní cenu 2 060 jeníků do somrák fronty (čekačka přes hodinu, aneb Československo ´86), nebo za 4 000 rovnou kombo tiket na obě patra (350 + 450 metrů) do fofr lajny pro gaidžiny. Inu, říkáme si, že takovou řachu na výhled z okna nedáme. Na druhou stranu jsme tu a proč si na chvíli nezahrát na buržoazní šlechtu a ukázat fak… záda stojícím frontě?

Takže slovo dalo slovo, z kapsy zmizlo 4 000 jeníků a my po cirka pěti minutách sprintovali prvním výtahem ve společností pištících opičá… Číňanů do prvního patra. Po otevření dveří a uvítání usměvavou obsluhou jsme se dostali k oknu a sbírali čelist. Makabrózní výhled. Když jsem si vzpomněl na výhled z Empire State Building (320 metrů) na Manhattan, tak výhled z druhého patra (450 metrů) strčil tohle předměstí do kapsy. Soudce Dredd by měl radost, tohle nebyl pohled na město, ale na Mega-City One s téměř 38 milióny obyvatel. Nepředstavitelné. Kam až oko (ne)dohlédlo, tam barák a za ním v mlze další stádo baráků. Bruntál!

Rozhodnutí zda počkat na západ slunce či nikoli, tak bylo hnedle vyřešeno a my se za hodinu kochali neskutečným výhledem na do noci se nořícího Tokia. Během kochání jsem po poradě u hranatého nesmyslu na sezení vytáhl telefon a kolektivu nabídl dvě volby z Bookingu na možný nocleh v blízkosti naší další destinace – monstrózní křižovatky Hajabusy (totiž Šibuji, ale to je asi její příbuzná, pač se mi tak zaryla do kortexu). Kapsli známe z Ósaky, tak jsme to zavrhli a padl nám do oka pěkný (fotky kecaj) hotel s nálepkou „Adult only“. To dá rozum, kdo by do hotelu tahal k Hajabuse děcka, viďte? Takže se bookly dvě cimry, my si ještě notnou chvíli užívali světelné představení velkých LCD televizí v doprovodu epické hudby, pokochali se naposledy nočním Tokijem v nekonečné dáli a výtahem opustili tenhle ocelový kolos.

Na meniho přání jsme ještě otočili noční Akihabaru, kde si s Kristou udělali výlet na noční vystoupení AKB48 (skoro cituji meniho: „paráda“. Cituji Kristu: „Zatím nejvíc úchylný zážitek“ – takže asi spokojenost u obou). Venku jsme si koupili koule z chobotnic (chutnalo to stejně „dobře“ jak to zní). Krátkou chvíli jsme strávili v neony osvětlené Akihabaře a pozorovali noční ruch (sem tam projel nějaký zapálený „Tokio-drifter“ ve své naleštěné káře) a konečně se jelo k ubytování a dalšímu spotlightu – Hajabuse.

Haja… tedy Šibuja je světoznámá „atrakce“ aneb přeskakovací křižovatka, která okolím snese srovnání s newyorským Times Square bez problémů. Všude na vás svítí obří LCD, které zobrazují aktuální dění na cestě, promítají reklamy, koncerty skvělých AKB (kdyby jich někdo neměl dost) a do toho se motá miliarda lidí, aut, postaviček, které za pár jeníků zapózují s ubohým turistou (na toho „black“ Stormtroopera se stála fronta, pač měl i pěkný modrý Lightsaber) a ještě náš slavný kvartet gaidžinů. Takže opět nacvičená procedura se zařazením do fronty, počkat na zelenou a hurá na ně. Tedy hurá do toho chumlu lidí. Zábava vám řeknu, takhle kličkovat mezi stovkami lidí. Takže jsme se přesunuli na druhou stranu, udělali ještě větší kopec fotek než obvykle a protože to byla fakt sranda, tak jsme si střihli několik přechodů na prasáka, aneb hezky hovadsky po diagonále.

Poté následoval quest Po stopách Xapatanu, aneb najít hotel do 22 hodiny, což byl limit pro check in. Vzdálenost 550 metrů nevěstila žádné problémy, ale opak byl pravdou. V zapadlé uličce, kde jsme se museli prodírat neskutečným davem děcek (nevím, buď dal někdo do tlampače na vědomí, že jsme přijeli, nebo končil koncert Tokio Hotelu), které postávaly před klubem, který byl naproti našeho hotelu. Ten jsme našli hned po čtvrtém kolečku kolem bloku, kdy se někdo z naší skupiny vypravil do suterénu hotelu, jehož nápis mohl znamenat náš nocleh.

Trefa do červeného, recepce nám potvrdila, že jsme správně na místě. A ten znáte, jak se baví blbý s hluchým? Ne? Tak si zajděte do Hotelu Shibuya no Machino Monogatari (Adult Only), kde si za krásných 15 800 jeníků (dvě cimry pro čtyři kusy zoufalců) můžete tenhle vtip zažít na vlastní bulvy. Starší paní uměla anglicky možná jak Vietnamci česky u nás ve večerce, takže po pár minutách, kdy jsme na sebe zkoušeli hula hula přes škvíru 10x30 centimetrů, zavolala mladší pracovnici (buď vnučku, nebo… doplň na 5), která už zvládla i složitější fráze typu Hello a „komón“. Po vysvětlení, že vypadnout máme do 3 PM (ne AM, jak jsme si mysleli, což by však bylo vzhledem k hodinové povaze tohohle „štrajchl kabinetu“ bylo v pořádku) jsme se konečně ubytovali ve 4. patře.

Na chodbě si Krista zahrála rozpočítanou „ene bene lexa, střeva lezou ze psa…“, aby si vylosovala spolunocležníka místo meniho (jeho chrápací symfonie v rytmu drtičky na šutry, prej není pro ni na dnešní večer ta správná partie). A vyhrála jackpot v podobě Žlůti. Já a meni jsme zabruslili do naší cimry rozkoše. Jak popsat takový pokoj? Kdokoli kdo viděl levné soft porna má dobrou představu. Nad manželskou postelí obří panel s přepínači (hudba, intenzita světla, klima… už zde chyběl jen přímý kabel k Putinovi), obr koupelna s vířivkou, welcome balíček (asi si mysleli, že slavíme narozeniny, pač v tom bylo několik nafukovacích balónků a krém? Asi sluneční) a TV se super programovou výbavou. Zrovna běžela hitparáda se zajímavými klipy, a tak jsme se na chvíli zaposlouchali do rytmu písniček jako „Na píšťalu hrála“ nebo „Tři kamarádi na Popelku“. Jen nevím, proč v těch klipech byli takhle (ne)oblečení. Asi verze pro otužilé.

Chci se převléci, než vyrazíme do ulic, když tu vidím meniho, jak zoufale bojuje s naší kartou (bronzová placka s vyrytým číslem) u dveří. Asi si nacvičuje dlouhoprsťáka, říkám si. Ale ne ne, po minutě tak smutně kouká a říká: „Vole, já jsme nás tu zamknul“. Nic, dobrá historka, voláme skypem do vedlejší cimry, abychom zjistili, že jsou taky v cele uzavřeni. Po chvíli se však nějak odemknulo (myslel jsem si, že jsem to tím klikfestem na panelu tlačítek otevřel já) a jdu to říct vedle Kristě a Žlůťovi. Lehnu k nim na postel a hádej co? Přesně, cvak. Cimra zamknutá. Teď klikfest nepomohl, spustil se buchec a tok myšlenek, jak ven (skákat po okapu ze 4. patra nebudu).

Žlůťa zachránil den, když si během listování pokojovým menu (sex oblečky, masáže a kdo ví co všechno se zde dalo objednat) všiml magického čísla 9, které vytočil a po pár koktavých větách tam i zpět se s cvaknutím dveře otevřely. Potřetí nás na jahodách nenachytají, tak jsme dveře šprajcli papučí. Není nad zlaté české ručičky. Mezitím vnučka z recepce vyjela výtahem, dala nám znakovou řečí školení k těm dveřím a s úsměvem nás opět opustila. My zase opustili hotel a vyrazili na pozdní večeři do města.

Zde jsme se prvně setkali s další úžasně praktickou věcí v podobě objednávkového automatu na jídlo. Někdy jsou uvnitř restaurace, jinde zase venku před restaurací. Princip je jednoduchý, dle obrázku, popř. jen cen s přiloženým jídelním lístkem, si člověk nakrmí automat (skoro jako by u nás gambler krmil stykače), vyjede mu lístek, který uvnitř přebere obsluha, usadí vás a vy jen čekáte na jídlo, které je u vás dřív než rychle. Žádné zdržování, žádné diskuze u placení, nic. Prostě sednout, pojíst a s arigatem vypadnout ven. Úžasně praktický systém.

Po jídle Krista se Žlůťou zamířili na pokoj (asi dodívat tu hitparádu) a my s menim na Hajabusu. Po cestě jsme míjeli hromadu pouličních stánkařů, viděli jsme na vlastní oči operaci „Blietz Krieg“ při opravě díry na cestě. Bylo to neuvěřitelné, díra ve vzdálenosti asi 100 metrů od Hajabusy na hlavní, velká asi 2x2x1 metr a kolem ní v bagru jeden borec, dalších osm čekalo na výkop a tři jediové (měli ty světelné tyče jako policajti v Ósace, takže jediové) řídili dopravu.

Střihli si několikrát prasáka přes křižovatku, já se přesvědčil, že McHumáč je i zde stejně humusný jako jinde ve světě a kolem jedné ráno jsme zamířili zpět. Borci na cestě pořád makali. My došli na pokoj, a jelikož ve vedlejší karanténě se už dávno spalo za zavřenými dveřmi (lazar Žlůťa si bezpečí posichroval židlí šprajcnutou o dveře), tak jsme si pustili ještě telku, kde běžel nějaký noční AKB shitcom o tom, jak tlačily do huby červi, ale tvářily se a pištěly, jako by jim to nejelo, a šlo se pomalu spát, neb zítra budeme potřebovat sílu na další výlety. Dobrou noc.

Předchozí den.
Následující den.

Žádné komentáře:

Okomentovat