21. 4. 2017

25.3.2017 – Výšlap do 4. patra

V našem ósackém palando-kapslovém hotelu jsme ráno posnídali jejich výtečné tousty a popili příliš silný černý čaj. Vzhledem k tomu, že ještě nebylo jedenáct hodin, tedy čas našeho spakování, rozhodli jsme se jít prozkoumat okolí. Naše první zastávka byla samozřejmě v konbini, protože bylo na čase objevit krásu japonských minimarketů otevřených 24 hodin denně sedm dní v týdnu. Někteří se potulovali jen kolem, někteří si vyšlápli Umedu a rozhlédli se po Ósace jako ptáci.

Poté již jako zkušení pionýři jsme ze stanice Ósaka přesedlali na Šin-Ósaku, kde jsme si vystáli řadu (kde jsem si vystála řadu, protože jako jediný člověk, co umí víc japonsky, jsem byla neustále vysílána na obdobné mise) u midori madoguči (zelené okýnko pro rezervace vlaků všeho typu), u kterého jsme si zarezervovali místa v našem prvním šinkansenu, a odfrčeli směr Nagoja. Z Ósaky jsme v Kjótu byli za patnáct minut. Patnáct minut! Kam ve svém městě dojedete za patnáct minut? Vzdušnou čarou to dělá 36 kilometrů. Tolik nemá ani Praha, když měříte její nejvzdálenější konce. Ale v Kjótu jsme neposeděli ani pět minut a už si razili cestu dál.

Před nádražím
Po příjezdu do Nagoji a vymotání z nádraží správným východem jsme se rozhodli, že vzhledem k tomu, že máme spoustu času do check inu, tak se vydáme i s kufry na místo určení pěšky. Jinak jsme vždy jezdili dvě stanice metrem, čili nebylo to zase až tak daleko. Alespoň jsme se mohli kochat Japonskem. Byla sobota, trochu vykukovalo sluníčko a na ulicích se potulovala spousta lidí.

Postupem cesty a podivováním se nad každou maličkostí (vidíš ty kanály, ty jsou skvělý, počkej, vyfotím si je!) jsme se dostali na velké prostranství v městské části Sakae. Z toho prostranství jsme to měli do bydliště co by kamenem dohodil. A taky bychom ho rychle prošli, kdyby se Japonci zrovna tuhle sobotu nerozhodli uspořádat tady „trhy“. Všude stánky, co nabízejí buď služby, nebo jídlo. Jeden Japonec vedle druhého a pak banda cizinců s kufry. Být v Japonsku cizincem je docela fajn, protože i v davu se vám často otevře průchod, kterým můžete projít. Jedná se o tzv. gaidžin perimetr. Jenomže tady to moc nefungovalo.

Kromě stánků na náměstí stály také dvě pódia. Na jednom se řečnilo a na druhém hrály místní středoškolské kapely (možná i jiné, ale když jsme šli kolem a chvíli poslouchali, hráli jen středoškoláci). Po krátkém zastavení u hudby jsme pokračovali dál a po chvilce davové tlačenky jsme konečně zapadli do postranních uliček, kterými jsme se propletli až k našemu ubytování. Nejprve jsme si spletli vchod a dobývali do bytové jednotky, která vypadala o poznání luxusněji než naše noclehárna, ale nakonec jsme se trefili a dokonce jsme zvládli na druhý (třetí?) pokus dobře vyťukat kód pro otevření dveřích. Konečně jsme se mohli zbavit kufrů a rozhodit se do pokojů.

Já jsem spala s fishem, Tomové a Žlůťa spolu, holky s menim, čehož po první noci lehce litovaly, neb dotyčný chrápe jako sbíječka, prý hlavně kolem čtvrté ranní. Po dlouhé cestě s kufry jsme zákonitě měli hlad, a tak jsme se vydali hledat nějakou lahodnou restauraci. Já jsem si chtěla splnit sen hned z kraje a dát si pravý a nefalšovaný japonský rámen. Jenomže… jídlo jsme se vydali hledat něco po čtvrté hodině a v té době jsme nevěděli jednu zásadní věc. V Japonsku restaurace mají otevřeno na fáze; jedna obědová a druhá večerní. Obvykle mezi třetí a pátou hodinou stěží najdete nějakou otevřenou, pokud to není velký řetěz, co má otevřeno nonstop, nebo konbini.

Zoufale jsme chodili od jedné zavřené restaurace ke druhé, podrážděni hladem. Zastavili jsme se u restaurace s karé, ale ta také byla zavřená a už jsme se pomalu smiřovali s myšlenkou, že se vrátíme a dáme si něco v konbini. Když tu najednou... dveře restaurace se otevřely, vylezl usměvavý Ind a zval nás dovnitř. Neváhali jsme. Naše první společné jídlo v Japonsku bylo v nefalšované indické restauraci vedené pravými Indy. Vypadalo to, že se na nás dokonce přišla podívat i zbylá rodina, protože po chvíli se do restaurace nahrnuly tři Indky a vesele pomrkávaly. Porce sice malá (na náš velký hlad a jediná porce, kterou jsem byla schopná v Japonsku bez problému dojíst), ale dobrá. Celou dobu, co jsem jedli, nad námi Ind stál a koukal se, jak nám mlaská.

Po jídle jsme se ještě vydali do nagojských ulic. Došli jsme opět na „trhy“, kde jsme se rozdělili na dvě skupiny; já a fish a zbytek. Zbytek šel a pořádně prošťoural blízké okolí, vyjel si na Nagojskou televizní věž, rozhlédl se po okolí a pak se vrátil s chlastem a instantním jídlem ze 7 Eleven. My s fishem to vzali kratší cestou, protože nezapomínejte – někdo tu umíral na rýmičku (a ještě pár dní bude)!

Když jsme se opět slezli v budově, kde jsme přespávali (nelze říct na pokoji, ani v bytě, neboť my bydleli nahoře, ale dole jsme měli společné prostory – kuchyň spojenou s obývacím pokojem, kde jsme každý večer poseděli), pustili jsme si televizi a kecali. A někteří pili. Začali jsme se víc poznávat, protože někteří z nás se před cestou neznali a s některými jsme se znali jen povrchně. Po jedenácté večer, kdy jsme to podle instrukcí bytného měli ztišit, se někteří z nás vydali do postelí. Zítra je taky den a výlet do Ise. Dobrou noc.

Předchozí den.
Následující den.

Žádné komentáře:

Okomentovat