17. 4. 2017

23.-24.3.2017 – První prošlapané ponožky

23. března nám to začalo. Vylétli jsme z Prahy volní jako ptáci, s úsměvy, směr naše dlouho očekávaná a dlouho zařizovaná dovolená. Tedy až na Toma dva, který letěl vlastním čínským odvozem a čekal na nás na Kansaiském mezinárodním letišti. Ale o jeho dobrodružstvích až později.

Cesta proběhla bez větších problémů, ale jak se dalo čekat, byla nehorázně dlouhá. Sedmnáct hodin na cestě je prostě otrava. Naštěstí jsme si ji mohli krátit sledováním různých filmů, seriálů, zpráv, poslechem hudby nebo jen sledováním, jak si letadýlko krásně letí. Já jsem si například ke sledováním vybrala japonské filmy (překvapení!) a za celou cestu jsem stihla zkouknout tři a jeden rozkoukat, dokoukání mě čekalo na cestě zpátky.

Cestou nás Emiráty dobře krmily. Když byl čas oběda nebo večeře, mohli jsme si vždy vybrat ze dvou jídel, případně před odletem při online check-inu vybrat nějaké speciální jídlo, například v případě, že jste na něco alergičtí či nejíte maso. Už ani nevím, co jsem jedla cestou do Dubaje, ale cestou do Ósaky jsem měla famózní snídani i večeři. Vše již bylo v japonském stylu a jak ryby moc nejím, tak jsem si na tom grilovaném lososu pochutnala jako nikdy.


Nedošlo k ničemu nepříjemnému, pokud nepočítáme to, že můj úplně nový batoh nevydržel ani do Japonska a ještě v Dubaji se rozpadl. Tak jsem ho v Japonsku vyhodila a koupila si místní. Ten vydržel celou cestu domů a trumfl ten původní. 

I přílet a vyplňování různých formulářků a průchod přes prohlídky proběhl pro všechny, co letěli s Emiráty, bez problémů a bez zbytečných průtahů. To jen ti spešl, co museli letět s Číňanama, měli problémy.

Náš milovaný jinoch Tom dva si vybral je. Již při odletu měl to štěstí, že seděl na jednom ze dvou míst v celém letadle, kde nefungovala interaktivní obrazovka, takže si mohl tu dlouhou dlouhatánskou cestu zpříjemňovat například počítáním chlupů na hrudi.  Druhý nefunkční monitor měla čínská tchaj-ťi babka, co seděla vedle něj. Aby se ujistila, že obrazovka opravdu nefunguje, bušila do ní tolikrát a tak moc, že být to v Rusku, tak ji opraví. Naštěstí pro naše pobavení zde jeho trampoty nekončí.

Další následovaly na letišti v Kansaii. My, co jsme letěli s Emiráty, jsme dostali ještě na palubě letadla kartičku, kterou je nutné vyplnit a předat na celnici – jedná se o informace, za jakým účelem přilétáte do Japonska, kde budete bydlet a kolik věcí máte k proclení. Tu samozřejmě Tom dva neměl. Takže si vystál dlouhou řadu jen proto, aby ho poslali zpátky na konec s prázdnou kartičkou, kterou má vyplnit. Problém byl také s bydlením, přespávali jsme jednu noc v Ósace a pak hned pokračovali do Nagoji. Ani jednu adresu Tom dva neznal. Musel po rázném doporučení celnice adresu vygůglit. 

A asi protože je to statný neoholený muž s krátkým culíkem, musel si ho jít očuchat i pes, jestli náhodou... Také musel slečně za přepážkou vysvětlovat, že opravdu neveze střelné zbraně, koks, ani granáty. Slečna mu moc nevěřila, a tak pro jistotu vytáhla asi A3 ceduli, kde byly předměty doličné vyobrazené a na každý ukázala prstem a ptala se ho, zda je opravdu nepřiváží. Když na vše odpověděl záporně, pro jistotu mu ještě prošacovala tašku. Jistota je jistota. Hodně času zde strávil. Alespoň mu čekání na náš přílet uběhlo rychle…

A pak už nás přivítalo Japonsko čili Kansaiské letiště plné Pokémonů! Nyní nás čekala první výzva: výměna voucherů za pravé railpassy (pokud nepočítáme koupi simky s daty a výměnu chechtáků ve směnárně). Kdo by to byl řekl, že se na něj bude stát tak půlhodinová řada v poměrně chladném počasí, ze kterého se jeden z čekajících již nevzpamatoval a zemřel na rýmičku. Vyřešili jsme to tak, že jsem v řadě čekala já a fish, ostatní nám dali své vouchery a pasy a odešli do tepla za zábavou. 

Vše ale u přepážky bylo vyřešeno rychle, s radostí jsem svým škrabopisem podepsala pár lidí a vyjelo se na naši první cestu rychlovlakem Haruka. Ten nás dovezl na zastávku Šin-Ósaka, ze které jsem dojeli courákem na zastávku Ósaka, u které jsme poblíž bydleli v Drop Inn Osaka. 

Jak jsme dojeli již ve tmě, naše orientace v prostoru již byla značně snížená, a tak jsem se na opuštěném krátkém přechodu optala strážce zákona, kudy se do Drop Innu dostaneme. Rozuměl, já jeho odpovědi také a všechno dobře dopadlo! Asi nakonec japonsky fakt umím – to jsem si říkala a stalo se to tak mým nejlepším zážitkem dne hned po přistání na japonskou půdu.

Rychle jsme si vyřídili platbu za noc a jeli se ubytovat do našich kójí. Bylo to pěkné, útulné, celou dobu sprchování tekla teplá voda. Poprvé jsme se také seznámili s multifunkčními záchody, do kterých jsme se okamžitě zamilovali. Vyhřívaná prkýnka, ostřik zadku v široké škále vodního tlaku, umývání rukou během napouštění na další spláchnutí. Není nad to, když se člověk vzbudí do chladného rána a sedne si na vyhřáté prkýnko...

Někteří z nás měli ještě tolik energie, aby vypadli z hotelu a šli se projít po okolí. Mluvím o Kristě, Tomovi jedna a dva. Chvíli se toulali, až našli jeden z mála otevřených podniků, do kterého zapluli, protože už je zmáhal hladík. Restaurace to byla taková ta typická; maličká a začmouzená. Zde si ovšem moc dlouho nepobyli, protože je nějaký Japonec hned odtáhl jinam. A protože mu nerozuměli, co po nich chce, tak ho slepě následovali. Vše ale dobře dopadlo, neb je dovedl do (asi) druhé pobočky, kde byla jediná servírka široko daleko, která hovořila po anglicky. 

Krista si objednala onigiri s nějakou pikantnější omatlávkou, Tom jedna si dal kuřecí flákotu, kterou položili před něj. Tu si posléze i sám obracel hůlkami, což se místní obsluze moc nezamlouvalo, protože ji připravoval o práci. Tom dva si dal asi opečené onigiri zabalené ve slanině. 

Vedle nich popíjeli typičtí sararímani po šichtě. Všichni už totálně ztřískaní a jen jeden byl slušný – spokojeně si chrupkal na stole. Ovšem největší zážitek byl na záchodech; všude samý Hokuto no ken! Tom dva, jakožto nadšenec, dostal náplast za to, jak s ním zametli na letišti. Záchod byl samozřejmě vyfocen a zbytku posádky byl hned druhý den nadšeně představen. Dobrou noc.

Další den.

5 komentářů:

  1. Zizo nadherny zacatek denicku. Doufam, ze tech poznamek mas vice (i kdyz ne vsechny - nekde ta cenzura bude na miste), pac na nektere veci jsem uz vskutku pomalu zapominal. A tve texty mi pripomely ty skvostne zazitky nejen na letisti. Sem s dalsimi dily (:

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neboj, určitě budu pokračovat. Přece nemohu vynechat tvé trampoty na letišti na Jakušimě a pak cestu zpátky. :-P Vzpomínat se musí!

      Vymazat
  2. Tím jak jste hledali první nocleh jsi mi připomněla, jak jsem poprvé vystoupil z metra uprostřed Tokyo.Bylo to také za tmy a z nebe se valily proudy vody, přes které nebylo vidět na krok.Klučina z Moravy, který se se mnou vydal na tu "adrenalinovou adventuru" neuměl slovo anglicky, natož japonsky, takže mi byl k ničemu.Já měl jen malou mapičku vytištěnou z google maps a ta se hned rozmočila a stejně by v té tmě a lijáku byla k ničemu.Ani nevím, jak dlouho jsme bloudili.Potkali jsme za tu dobu jen dvě slečny v autě, které se před námi okamžitě zamkly a odmítaly komunikovat, ale nakonec se na nás štěstí usmálo a mnou zamluvený hotýlek jsme našli (dodnes nevím jak). :-D

    OdpovědětVymazat
  3. P.S.: Lepší je létat s Korean Air.Cesta je minimálně o 3h kratší a super servis + chování k pasažérům. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak ve srovnání s Číňanama jsou snad lepší i Turci... :-D Ale jo, Korean Airline jsou dobrý. Hodně lidí je chválí.

      Vymazat