Tak jako o Praze se říká, že je
srdcem Evropy, i čínské hlavní město Peking má to své srdce – je jím majestátní
architektonický komplex Zakázané město, což je vlastně označení pro císařský
palác Gugong (故宫). Je svého druhu unikátní, protože se jedná o největší
a nejzachovalejší architektonický komplex budov dřevěné konstrukce na světě a
vypovídá o čínské kultuře za dynastií Ming (1368–1644) a Qing (1644–1912). I díky
tomu bylo roku 1987 zapsáno na seznam světových kulturních památek UNESCO.[1]
Zakázané město se nachází v těsné blízkosti náměstí
Nebeského klidu, které je známé především kvůli krvavým studentským nepokojům
z roku 1989. Komplex se rozkládá na ploše necelých 74 hektarů, od
severu k jihu můžeme naměřit téměř kilometr a od východu k západu
dosahuje šíře 750 metrů, má tedy obdélný půdorys. Podél Zakázaného města byla
vystavěna vysoká zeď o osmi metrech, na které jsou obranné věže v každém
ze čtyř rohů, a vodní příkop o šířce padesát dva metrů a hloubce téměř šest
metrů – ten měl oddělit komplex od zbytku nejen čínského světa. Celý komplex
byl vybudován, aby byl v souladu s císařskou etiketou a řádem, normami politiky
a etickými principy.
Hongwu |
V roce 1368 se
Hongwu prohlásil za vládce Číny a založil dynastii Ming. Stejně jako za
předcházející dynastie Yuan (1271-1368) ponechal hlavní město v Nanjingu.[2]
Již o rok později nového císaře napadlo, že by přenesl hlavní město
z Nanjingu do Fengyang, okresu, kde se narodil. Nejprve byla zahájena výstavba
nové metropole, ale roku 1375 se Hongwu vzdal myšlenky, že by hlavní město
přenesl. Tuto myšlenku naplnil až jeho čtvrtý syn Zhu Di, známý jako císař
Yongle. Roku 1402 uchvátil trůn, stal se třetím císařem Mingské dynastie a
hlavní město přenesl do Pekingu[3]
– zbavil se tak vlivu předchozího císaře Jianwena, ač během převratu zmizel
neznámo kam a již se nikdy neobjevil.[4]
V roce 1406 v Pekingu započala konstrukce
Zakázaného města a roku 1420 byla dokončena. Zodpovědnost za vzhled, plánování
a provedení tohoto projektu připadá architektovi Juan Anovi, vietnamskému
eunuchovi, a zaměstnává na sto tisíc zručných řemeslníků školených
v klasické čínské architektuře a milion nádeníků.[5]
Brzy poté vládu
nad „říší Středu“ převezmou Mandžuové a založí novou dynastii Qing. Ti se také
rozhodnou vládnout ze Zakázaného města až do roku 1911, kdy je císařství
svrženo a nastolena republika. Roku 1912, po vládě čtrnácti qingských císařů, přestává
být Zakázané město politickým středem Číny, když abdikuje poslední čínský císař
Puyi. Bylo rozhodnuto, že může zůstat i nadále žít za zdmi Zakázaného města a
pobírat roční vládní penzi ve výši čtyři miliony yuanů. Puyi a jeho rodina
využívali prostor vnitřního dvoru, zatímco nová vláda využívala prostory dvoru
vnějšího – tam bylo roku 1914 vybudováno muzeum.[7]
Puyi |
Roku 1924
vpadly do Pekingu vojska Feng Yuxianga, zrušili nařízení o Puyiově pobytu za
zdmi Zakázaného města a vykázali ho z paláce. O rok později, 10. října, se
ze Zakázaného města stalo Palácové muzeum a velké množství pokladů a kuriozit,
které zde byly nalezeny, bylo postupně zapsáno do katalogu a zpřístupněno
široké veřejnosti k nahlédnutí. Když Puyi po odchodu z paláce čelil
finančním potížím, rozhodl se prodávat cenné sbírkové předměty. Puyi navštívil
Zakázané město již jen jako obyčejný smrtelník, aby mohl znovu vidět bývalý
domov, musel zaplatit vstupné.
Během invaze
Japonců, která započala roku 1933, se začaly cennosti ze Zakázaného města balit
a odvážet do bezpečí před okupanty. Na konci 2. světové války, ač byly památky
rozesety do třech koutů Číny[8],
se vrátily všechny v pořádku zpět do muzea.[9]
Bohužel na konci 40. let 20. století, kdy Čínou zmítala občanská válka, byly
některé z těch zachráněných památek převezeny kuomintangskou armádou na
Taiwan, kde jsou dodnes v hlavním městě Taipeii uloženy v muzeu.
Vchod do Zakázaného města |
Občanskou válku
nakonec vyhráli Komunisté a 1. října 1949 Mao Zedong vyhlásil zrod nové Číny a
založení Čínské lidové republiky – to se odehrálo jen pár kroků od území
Zakázaného města, konkrétně na náměstí Nebeského klidu. Když byla pak o 17 let
později Maoem vyhlášena Kulturní revoluce, bylo svrženo několik budov, některé
artefakty nenávratně zničeny a v celém areálu Palácového muzea docházelo
k ničení historických památek. Naštěstí aby se zamezilo dalším destrukcím,
byly premiérem Zhou Enlaiem vyslány jednotky, které měly Zakázané město střežit.
A tak od roku 1966 do roku 1971 bylo muzeum zapečetěno.[10]
V současnosti
je Palácové muzeum opět otevřeno široké veřejnosti a stalo se jednou
z nejnavštěvovanějších památkových destinací. V roce 2005 započal
šestnáctiletý projekt na obnovu Zakázaného města – jedná se o opravy a
znovuvybudování některých budov a cílem je zrenovovat muzeum do takové podoby,
ve které bylo před rokem 1912. Jedná se o největší opravy za poslední dvě
století, s čímž bylo spojeno i uzavření některých částí Zakázaného města a
omezení počtu návštěvníků. Celá renovace by měla být hotová do roku 2020
k šestistému výročí od založení.
Zakázané město bylo vystavěno tak,
aby splňovalo do posledního detailu principy yin a yang, symboliku tehdejší
čínské kosmologie a veškeré vybavení, použité barvy, výška budov i rostlin, rozsah a rozložení
budov a místností v komplexu přísně zobrazuje superioritu a přísnost
císařské moci. Reprezentovalo tedy nedotknutelného císaře a jeho vzdálenost –
tedy nadřazenost obyčejnému lidu. Proto uvnitř mohl pobývat jen císař
s vybraným služebnictvem, konkubínami a hosty. Pokud toto někdo porušil,
tak byl bez milosti popraven.
Již
jen samotné jméno „Zakázané město“, čínsky Zijin
Cheng (紫禁城), což doslova znamená Purpurové
zakázané město, je plné symboliky. První znak ze složeniny „zi“ znamená
purpurový a odkazuje k Severce, která byla ve starověké Číně nazývána Ziwei (紫微) a podle
tradiční čínské astrologie byla považována za místo, kde sídlí Nefritový císař,
za střed Nebes. Kolem hvězdy se má nacházet říše Nefritového císaře a v ní
jeho rodina. Zakázané město, kde pobýval císař vládnoucí v Číně, tedy bylo
zemským protějškem jeho sídla na Severce. Druhý znak „jin“ znamená zakázaný a
odkazoval k faktu, že nikdo nemohl vstoupit nebo odejít z komplexu
bez souhlasu císaře. Poslední znak „cheng“ znamená město – jeho význam je tedy
jasný.[11]
Svou
symboliku mají i barvy na zdech a střechách. Dominantní barvou je žlutá, neboť
je barvou císařskou a žádný jiný smrtelník ji nesměl používat; můžeme ji
naleznout na všech střešních taškách a soškách. Nenalezneme ji ovšem na
střechách knihovny a sídla pro korunního prince. Střecha knihovny je černá,
tato barva symbolizuje vodu a má chránit před požáry. Naproti tomu střecha sídla
korunního prince má barvu zelenou[13].
Tato barva je asociována s jedním z Pěti elementů, se dřevem (čínsky
mu 木), a s jarem, tudíž symbolizuje
růst, sílu a vitalitu. Červené barvy bylo v Zakázaném městě také použito
přehršle. Ta je spojována s ohněm a létem a symbolizuje štěstí a radost.
V současné Číně byl její symbolizmus rozšířen i o spojitost
s komunistickou vládou.[14]
[1]
Imperial Palaces of the Ming and Qing Dynasties in Beijing and Shenyang. In: UNESCO [online], Paris: World Heritage
Centre [vid. 2014-11-1]. Dostupné z http://whc.unesco.org/en/list/439.
[2]
FAIRBANK, John K. Dějiny Číny. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 2010, str. 151.
[3]
Hlavním městem se oficiálně město stalo až roku 1421.
[4]
Tamtéž, str. 156. I viz IRIE, Jóko. Šikindžó: Šinčó no rekiši wo aruku.
Tokio: Iwanami šoten, 2008, str. 12.
[5]
YANG, Xiagui. The Invisible Palace.
Beijing: Foreign Language Press, 2003, str. 15.
[6]
V současné době se jedná o park Jingshan.
[7]
YANG, Xiagui. The Invisible Palace.
Beijing: Foreign Language Press, 2003, str. 137.
[8]
Jedná se o Shaanxi, Sichuan a Guangxi.
[9]
Imperial Palaces of the Ming and Qing Dynasties in Beijing and Shenyang. In: UNESCO [online], Paris: World Heritage
Centre [vid. 2014-11-1]. Dostupné z http://whc.unesco.org/en/list/439.
[10]
IRIE, Jóko. Šikindžó: Šinčó no rekiši wo
aruku. Tokio: Iwanami šoten, 2008, str. 171.
[11]
YU, Zhuoyun. Palaces of the Forbidden
City. New York: Viking, 1984, str. 77.
[12]
Imperial Palaces of the Ming and Qing Dynasties in Beijing and Shenyang. In: UNESCO [online], Paris: World Heritage
Centre [vid. 2014-11-1]. Dostupné z http://whc.unesco.org/en/list/439.
[13]
I když spíše bychom měli mluvit o zelenomodré.
[14]
IRIE, Jóko. Šikindžó: Šinčó no rekiši wo
aruku. Tokio: Iwanami šoten, 2008, str. 247.
Žádné komentáře:
Okomentovat